Francouzský reportér, novinář, spisovatel Gilles Perrault (nar. 1931) se zabýval historií tajných služeb a akcí za druhé světové války, odhaloval falešné hrdinství i zrádce a udavače. Pranýřoval mučení. Poukazoval na nepotrestání válečných zločinců. V největší své práci, nazvané V PODZEMÍ TŘETÍ ŘÍŠE, se vydal po stopách nejúspěšnější špionážní sítě Sovětského svazu za druhé světové války, která působila ve fašistickém Německu i v Belgii, Francii a v dalších zemích Evropy. Němečtí gestapáci ji nazvali Rudá kapela, snad proto, že v jejím čele stál neohrožený komunista, polský žid Leopold Trepper. V její velmi početné síti byli především komunisté, ale nejen oni. Měli k dispozici několik tajných vysílaček a velmi dobrou informační síť, získávali zprávy přímo z Hitlerova hlavního stanu.
Sehnat potřebné informace, věrohodné zprávy i osobní svědectví těch členů Rudé kapely, kteří nepadli do rukou gestapáckých katanů, i možnost vyzpovídat příslušníky SS a gestapa, kteří byli členy speciálně ustavené skupiny, jejímž úkolem bylo zlikvidovat Rudou kapelu, se jeví jako úkol nad síly jednoho člověka. Gilles Perrault to dokázal. První vydání knihy vyšlo v r. 1967, přepracované a o nové poznatky doplněné je vydání z r. 1989; u nás vyšla kniha nedávno v nakladatelství Academia. Perrault ke své práci přistupoval jako spisovatel, novinář, amatérský historik i amatérský soukromý detektiv. Obdiv zaslouží jeho pracovitost, vůle a nadání dát čtenářům do rukou dílo, ve kterém je strhujícím způsobem ukázáno hrdinství komunistů a všech ostatních velmi četných spolupracovníků Rudé kapely. V boji proti hitlerovskému fašismu, proti gestapu prokázali hrdinství, odvahu, ale i důvtip a schopnosti ve složitých podmínkách poskytnout velmi cenné informace pro účinný boj s hitlerovci. Ne vždy jich však bylo využito. To je však osud většiny informací tajných služeb. Nejen proto, že mnohé zprávy jsou tak překvapivé a neověřitelné, že jejich využití je velkým rizikem, ale i proto, že mnozí špióni hrají dvojí hru, po svém odhalení se dají do služeb proti vlastní zemi. Perrault na to ve své práci nejednou upozorňuje. "Vyzvědačství je někdy úměrné své legendě: je to drama. Často je to však tragikomedie, v níž se o tragický prvek postará nepřítel, zatímco komickou část zabezpečí samotná centrála."
Je pravda, že v Perraultově knize je sneseno mnoho cenného autentického materiálu, nelze však přitom zapomínat, že zdaleka ne všechno je možné ověřit a že není v silách jednotlivce, zejména proto, že stále ještě ty nejdůležitější špionážní informace jsou utajovány, zjistit všechny okolnosti konkrétních událostí. Ostatně sám Perrault hned na první stránce své knihy ukazuje, že pracuje především jako spisovatel, který se sice, pokud může, opírá o dokumenty, ale pokud je nemá, či pokud má sám pochybnosti o pravdivosti různých zpráv, popíše události jako spisovatel, jenž má právo popsat zajímavě a pro čtenáře čtivě fakta, která by jinak byla k nečtení. Zcela otevřeně a po pravdě píše: "Odstavce, které čtenář právě přečetl, jsou většinou čiročirý výmysl. Autor nemá zjištěnu totožnost německého radiotelegrafisty, který měl v noci z 25. na 26. června za úkol zachytit vysílání norského vysílače." Nejde tedy o to, aby historikové v budoucnu, až budou k dispozici archivy, budou-li otevřeny a jsou-li vůbec zachovány, uvedli na pravou míru všechno, co je v Perraultově zpracování poplatné době, v níž kniha vznikala. Nejde o přísnou vědecko-historickou studii. Pro českého čtenáře jsou zajímavá především ta fakta, která se dotýkají činitelů, kteří v oné historické době působili v ČSR. K těm patřil pracovník gestapa, jenž k nám přišel spolu se zastupujícím říšským protektorem R. Heydrichem, kriminalrat SS Heinz Pannwitz.
Kdo byl kriminalrat Pannwitz a proč nás zajímá? Podle Perraulta, který měl možnost se s tímto člověkem setkat osobně a vyptávat se ho na jeho působení ve Velké hře, je to charakteristický exemplář z rodu lidí, jimž americký historik Shirer říká "intelektuální gangsteři třetí říše". V roce, kdy Hitler uchopil moc v Německu (1933), Pannwitz studuje teologii a po pěti letech studia nemá zájem stát se pastorem a od služby boží vstupuje do služeb nacistické policie. Jeho šéfem je Reinhard Heydrich. V září 1941, kdy Heydrich nastupuje v Praze, zahajuje svou kariéru a vzestup u gestapa i Pannwitz, aby se stal pravou rukou zastupujícího říšského protektora, který byl pověřen Hitlerem udělat v protektorátu pořádek. Pannwitz se stává šéfem pražského gestapa. Po atentátu na Heydricha se Pannwitz z titulu své funkce podílí na masakrech v Lidicích, na vraždách a popravách Čechů. Osobně vedl útok elitního pluku SS na kryptu kostela Karla Boromejského. Pannwitz se po smrti svého ochránce obává o svůj další osud. Zprávu o pátrání po pachatelích atentátu, kterou posílá do Berlína, stylizuje tak, aby obstál před kritiky, jimž Heydrichova smrt přišla vhod. Podle Perraulta byla to doslova obžaloba Heydricha, a navíc neuvěřitelně ostrá. Jeho zpráva prý způsobila skandál. Od SS se odvrátil a žadonil o ochranu u armády. Armáda Pannwitze, který se třásl strachy v Praze, povolala na rusko-finské hranice. Tam sloužil čtyři měsíce; když se situace uklidnila, vrátil se znovu k SS. Po nedlouhé době byl jako odborník postaven do čela "komanda", které mělo za úkol zlikvidovat Rudou kapelu. Bylo mu 32 let. Svému předchůdci řekl: "To, co jste tady dělali, bylo břídilství. Já se pustím do velké politiky." Tento "slizký" a lepkavý kriminální rada gestapa, hauptsturmführer SS, se pustil do Velké hry a rozehrál dvojí hru mezi Moskvou a Berlínem. Podle admirála Canarise, který byl šéfem německé kontrašpionáže, připravila Rudá kapela svou činností Německo o dvě stě tisíc vojáků. Jakou úlohu sehrál Pannwitz, to vyšetřovali v Moskvě, kam se na konec války Pannwitz obrátil: po dlouhých a opakujících se výsleších si poseděl ve vězení 10 let. Proč emigroval do Moskvy a ne na Západ je neustále hádankou, faktem ovšem je, že se "namočil až po krk v Praze" a v londýnském rozhlase mu jako válečnému zločinci slibovali provaz.
Konrad Adenauer v r. 1955 vyjednal s Moskvou repatriaci všech Němců, zadržovaných či vězněných v SSSR. Ze sibiřského tábora ve Vorkutě se vrátil do Německa i Pannwitz. Neušel ovšem výslechu u západních špionážních organizací. Jeho líčení, jak žil ve vězeňském táboře ve Vorkutě, bylo "téměř idylické". Bylo prý to těžké, zejména zima, ale "laskavost dozorců všechno ulehčila. Ať je komunistický režim, jaký je, ale dobrota a humanismus ruského člověka se nedá slovy popsat. Zlatá povaha!" Perrault k tomu dodává. "Čtenář je nepochybně překvapen téměř idylickým vylíčením kriminalratovy vězeňské zkušenosti. Je pravda, že život ve Vorkutě mohl připadat esesmanovi, jehož kolegové měli na kontě takové podniky jako Treblinka, Osvětim či Buchenwald, jako procházka růžovým sadem." SS kriminalrat Pannwitz v době, kdy s ním autor knihy hovořil, si spokojeně žil ve Stuttgartu a pobíral slušný důchod a ještě si přivydělával. Také za rozhovor požadoval honorář. Napsání knihy či zfilmování, které prý mu bylo Západem nabízeno, odmítl. Ani velký honorář, který mu slibovali, by mu nezajistil bezpečnost a život někde na osamělém ostrově. Tento esesák lačný peněz, válečný zločinec, který za své činy v naší zemi nikdy nebyl potrestán, se právem obává toho, že by snad pravda o jeho dvojí či dokonce trojí hře mohla být odhalena. Rudá kapela, píše na závěr Gilles Perrault, nepřestala vzrušovat naši představivost, a pokud jde o nás, pak vyvolává otázku, kolik gestapáků a válečných zločinců, kteří působili v naší zemi, zůstalo nepotrestáno.
Autor: lh
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |