"Sakra, proč jste dali tu ceduli zrovna před mou chalupu," rozčiloval se na Obecním úřadě Matěj Rubáš. Byl jedním z posledních hospodařících zemědělců ve vesnici a měl pocit, že moderní doba mu jen hází klacky pod nohy.
"Klienti si místo pro billboard sami určili," odpověděl starosta a neustále mačkal klávesy na stolním počítači. Za pár minut mělo začít zasedání Obecní rady a on ještě neměl hotovou zprávu.
"Klienti! A že mi to stíní na zahrádku je každýmu šuma fuk," řekl Matěj a mocně zabafal z fajfky.
"Na tvým pozemku to nestojí. A nesmrď tady s tou fajfkou," řekl autoritativně starosta. S Matějem se znali od dětských let, ale teď chtěl dát starosta najevo, že úřad je úřad.
"Na mý parcele ne, ale těsně vedle. Já měl být účastníkem stavebního řízení," zcela ignoroval zákaz kouření Matěj.
"Obecní rada místo jednomyslně schválila."
"Bodejť by neschválila, když to nikomu z vás nestíní."
"Matěji, nevopruzuj. Za prvé dnes není návštěvní den a za druhé s billboardem se už nedá nic dělat. Zaplatili tři měsíce dopředu."
"Kolik z toho dostanu?"
"Zaplatili obci!"
Do kanceláře vešla navoněná sekretářka a s pohledem významně upřeným na starostu pronesla: "Už jsou tu všichni. Čeká se jen na vás."
"Tak to vidíš", netrpělivě pokrčil rameny starosta a odešel z místnosti. Sekretářka mlčky držela otevřené dveře tak dlouho, až se Matěj dovtípil a šel po svých. Sotva za ním zapadly dveře, vzala smetáček a štítivě zametla bláto opadané z Matějových holinek.
Matěj potřeboval celou rozmluvu spláchnout. Zašel si do hospody, jenže místo toho, aby ho pivo uklidnilo, rozpalovalo v něm vztek. Po třetím kousku dostal nápad. Nejen že ho uspokojil, ale i rozjařil. Usmyslel si, že na průčelí své chalupy si také zavěsí billboard. Přímo proti tomu, který tam zpupně stál a hyzdil vesnici. A jestliže na oficiálním billboardu byla právě reklama na prací prášek, na jeho ceduli se objevilo sloganové dvojče:
BÍLÁ BĚLEJŠÍ, RUBÁŠ ČISTĚJŠÍ.
Projíždějící motoristé se bavili a Obecní rada znejistěla. Starosta zůstal klidný. Po vánocích klient reklamu na obecním billboardu vyměnil.
Matěj měl ovšem v zimě času habaděj a za dva dny vyrobil odpovídající nápis:
VÝPRODEJ RUBÁŠŮ SE SLEVOU.
Klient začal být nespokojený. Příliš legrace totiž obchodu neprospívá. Suma sumárum, jeho požadavek byl neúprosný. Buď Matějova cedule zmizí, nebo smlouva s Obecním úřadem nebude prodloužena.
Starosta, zavázaný klientovi diskrétně předanou provizí, začal rázně jednat. Z moci úřední si posvítil na Matěje, že porazil bez povolení částečně uschlý topol. Sice na svém pozemku, ale i to se dnes nesmí.
Matěj na to šel od lesa. Na strohý úřední dopis zaslal ručně psanou odpověď:
Velevážená Obecní rado,
sděluji Vám, že značně uschlý topol bylo nutné neprodleně porazit z bezpečnostních důvodů. Jinak by mohl být strom při silném závanu větru vyvrácen. A že vyvrácený strom dovede nadělat pěknou rotyku, je snad každému rozumnému člověku jasné. Nikdo na světě totiž neví, kam prohnilý kmen spadne a kde nadělá značné škody na okolních objektech.
S uvedeným stanoviskem souhlasí sousedé ze všech čtyř světových stran, což stvrzují svým vlastnoručním podpisem:
soused jižní: Miroslav Podaný
zvaný Šuplík
soused severní : Václav Peřina
zvaný Bandaska
soused východní : Pavel Bartoš
zvaný Anděl
soused západní : Josef Pešice
zvaný Píďa
S pozdravem
sousedé všech světových stran spojte se
Váš Matěj Rubáš
zvaný Habán
Když starosta s upjatým výrazem dopis Obecní radě přečetl, vyprskli všichni smíchy.
"Co tě to, starosto, napadlo, psát takovej dopis?"
"Jenom jsi nahrál Matějovi na smeč."
"Přesně tak. Dělá si z nás prdel," vyjádřil se lapidárně nejmladší člen Obecní rady a pobaveně zaklonil ostříhanou hlavu s ponechaným ostrůvkem tmavých vlasů na temeni:
"Včera jsem pomáhal Matěji roztlačit auto. Vezl na trh brambory. Říkám mu, ta tvoje popelnice ještě pamatuje Žižku s voběma vočima."
"Tak dost," přerušil začínající zábavu starosta. "Chci slyšet, co mu odepíšem."
"Jakýpak psaní. Pozvi ho na schůzi."
"Jasně. Pěkně si ho podáme a uvidíš, že ještě rád zaplatí rundu."
"Rundu! Radši za ním zajdu," obrátil na pětníku starosta. Poznal, že přestřelil a nechtěl se s Matějem dohadovat přede všemi.
Cestou domů si lámal hlavu, jak to zařídit, aby si Matěj nemyslel, že za ním dolejzá. Ale jako často v životě se všechno vyřešilo samo od sebe. Matěj právě vycházel v povznesené náladě z hospody: "Heleme se, starosta," utrousil na půl huby.
"Jakejpak starosta. Rád bych se s tebou o něčem - prostě vo něčem poradil."
"Najednou."
"Nechceš si dát se mnou pivo nebo frťana?"
"Nechci. Jdu domů."
"Prosím tě, co budeš dělat doma?"
"Já nejsem, Fanoušku, rozvedenej jako ty. Mně doma vaří Jiřina večeři."
"Ty si na mě naštvanej?"
"Víš, jakou dělá Jiřina cmundu?"
"Jak můžu vědět jakou..."
"Se škvarkama, ty chytráku."
"Matěji, počkej..."
"Pojď se mnou a dostaneš vopravdu skvělou cmundu."
Co Frantovi zbývalo. Nakonec šel a za chvíli se cpal cmundou, až mu praskalo za ušima. Jiřina se zálibně dívala, jak chlapům chutná: "Pivo jsi přines?" zeptala se muže.
"Sakra - nechal jsem tašku s lahváčema v hospodě."
"To jsi celej ty."
"Nevadí. Zapijem to slivovicí."
"No, pomoz pánbůh," vzdychla Jiřina a podívala se ke stropu.
"Doběhnu do hospody," nabízel se ochotně Franta.
"Seď! Přišel jsi snad kvůli pivu? Jde ti vo tu pitomou ceduli, ne?"
"Jde," připustil Franta a přejel dlaní neznatelný záhyb ubrusu.
"Taky by ti huba neupadla, kdybys mi to řekl předem," zaútočil Matěj.
"Dávají Hotel Herbich," řekla Jiřina, sklidila se stolu a šla si pustit do kuchyně televizi.
Matěj mlčky nalil slivovici do skleniček od hořčice. Přiťukli si a upili.
"To je materiál! Rozmarýnka," láskyplně nazval Franta vynikající pálenku tak, jak bylo v kraji zvykem. Znovu lačně upil a zakuckal se.
"Vždycky jsi byl choulostivej," ušklíbl se Matěj, ale jen zářil Frantovým oceněním jeho speciality.
"Nemáš trochu vody?" zeptal se zadrhnutým hlasem Franta.
"Ale jo," řekl Matěj a přinesl plnou plastikovou láhev.
Franta se zhluboka napil: "Víš, Matěji, tlačí mě ke zdi jeden kravaťák z tý společnosti, co platí za ten zatracenej billboard."
"Copak se mu nelíbí?"
"Ta tvoje cedule!"
"Vzal jsi od něj něco?"
"Máš nos!"
"Kolik?"
"Dva tisíce."
"Ty jsi ale vůl."
"Sem."
Najednou si neměli co říct a mlčky si znovu si pořádně přihnuli.
"Ještě hraješ na harmoniku?" zeptal se Matěj.
"Vůbec."
"Škoda. Pamatuješ, když jsme spolu hráli na tancovačkách?"
"Jasně. Ty na housle, já na harmoniku a Píďa na bicí."
"Myslíš, když ostatní z kapely šli na pivo a my váleli tanga"?
"Přesně tak," řekl Franta a už se nebránil, když mu Matěj dolil. Hlučně si přiťukli a Matěj začal zpívat: "Akáty bílé, žaluji vám..."
Franta přidal o tercii níž druhý hlas. Jiřina v kuchyni ztišila zvuk, pokývla hlavou, usmála se a na okamžik zkrásněla. Po chvíli vypnula televizi a šla se podívat do pokoje. Když otevřela dveře, slyšela dvojí chrápání. Tiše zavřela a šla si ustlat na pohovku do kuchyně.
Druhý den zmizela cedule ze štítu Matějovy chalupy. A po třech měsících i ohyzdný billboard.
Byl začátek dubna a jaro teprve začínalo.
P. S.
REKLAMA (fr. réclame),veřejné vychvalování předmětů obchodních. Stává se tak nadpisy (nápadnými, tajemnými, zvědavost budícími), tím, že nešetří se místem, stereotypním opětováním, verši, zvláště pak obrázky
Ottův slovník naučný
Autor: Pavel Vonka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)