Při vstupu do 21. století si v prvé řadě klademe otázky spojené s rozvojem vlastního národního státu a zachování jeho integrity. Ne náhodou si připomínáme myšlenku T. G. Masaryka o tom, že česká otázka je současně sociální otázkou. Vždyť právě vznik Československé republiky umožnil netušený rozvoj českého a slovenského národa v politické, sociální, ekonomické a kulturní oblasti.
Avšak zachovat si a rozvinout naši státnost , sociální a národní jistoty našich občanů bylo a je možné za předpokladu , že si ve vlastní zemi zachováme možnost rozhodování o základních otázkách rozvoje naší společnosti a udržíme v platnosti základní výsledky 1. a 2. světové války včetně Benešových dekretů.
Ztratíme-li tuto možnost a dojde k podkopání základů naší státnosti a svébytnosti , hrozí nám reálné nebezpečí, že se vrátíme opět k podobnému uspořádání našich národních záležitostí, jak o tom nesčetněkrát psal T. G. Masaryk začátkem 20. století. Český a i slovenský národ by si musel opět zvykat na úděl nádeníků a služek. Tomu nasvědčuje, i když mohou existovat různá hodnocení, již rozdělení Československa na dva státy.
Co však udělat proto, abychom se do této situace nedostali? Druhý prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš hledal východisko ze situace, které by vedlo k zachování československé státnosti. A našel ho v tom, že existenci českého a slovenského národa i integritu československého státu lze zachovat jen tehdy , bude-li naše zahraniční koncepce stát na dvou nohách: jednou na západě (Paříž) a druhou na východě (Moskva).
I dnes by bylo možno akceptovat tuto zahraniční politiku, ať již bude modifikována svými centry jakkoliv, ale určitě zůstává skutečností, že Česká a Slovenská republika jsou ve středu Evropy a tvoří most mezi Západem a Východem. Není tedy z hlediska budoucnosti moudré plně rezignovat na svoji vlastní politiku a očekávat okamžitou spásu a automatické zachování naší státnosti od vstupu do EU. Nebylo by však ani vhodné vyčleňovat se z budoucí integrace Evropy.
Současné jednání o vstupu do EU ukazuje, že evropská patnáctka vstup zemí střední a jižní Evropy nijak neulehčuje a naopak snaží se náklady tohoto procesu přenést na bedra těchto kandidátů. Dokonale tak využívá ekonomickou závislost uchazečů na spolupráci s Evropskou unií. Avšak poslední dobou je alarmující , že tuto provázanost České republiky a Slovenska s EU začaly využívat vlivné zájmové skupiny v sousedním Rakousku, Německu a dnes i v Maďarsku; snaží se využít pro ně historickou chvíli našeho vstupu i k revizi uspořádání výsledků 2. světové války a někde dokonce 1. světové války. Česká republika je v současné době vystavena nebývalé politické konfrontaci ze strany Rakouska, určitých německých politických kruhů Bavorska a nově i Maďarska, které využívají oslabeného postavení České republiky po rozpadu Československa a snaží si vynutit postupnou změnu poválečného uspořádání ve střední Evropě ve svůj prospěch. Není náhodou, že podobnému zesílenému tlaku čelí i Slovensko ze strany Maďarska. Jak aktuální a prorocká jsou slova prezidenta Beneše "... Že začnou, o tomu buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou... Buďte na tento útok připraveni, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice."
Pokud v německých zářijových volbách zvítězí dnešní bavorský předseda vlády E. Stoiber, bytostně spjatý se Sudetoněmeckým krajanským sdružením, tento tlak může se stát pro naše národní zájmy nebezpečný. Co však činit za takto vzniklé situace?
Především je známá skutečnost a pravda, že větší celek má vždy větší možnosti a při vyjednávání větší šanci na úspěch než malý útvar, ať již státní, či hospodářský. Naším nejbližším spojencem byla a je samozřejmě Slovenská republika, avšak i při společné politické váze cca 15 mil. obyvatel je to nedostatečná koalice, je potřeba dalšího přirozeného partnera v tomto regionu.
V této souvislosti je třeba si při jeho výběru vzpomenout i na naše dějiny a národní tradici. V dobách největšího ohrožení, ať to bylo v dobách Grunwaldu či Jiřího z Poděbrad, náš polský soused byl vždy přirozeným spojencem. Dovolte, abych vzpomněl i na naši novodobou historii a zejména na zapomenutou Polsko-československou konfederační smlouvu, jejíž vyhlášení bylo učiněno v době pro naše národy nejtěžším, v době okupace nacistickým Německem v roce 1942 a od jejíhož podepsání právě uplynulo 60 let.
Česká republika, Slovensko a Polsko mají dnes společné hranice, zájmy a všechny země jsou vystaveny nebezpečí možného revanšismu ze strany výše zmíněných sil. Nejdůležitější však je, že společnými silami 55 miliónů obyvatel mluvících skoro stejnou řečí budeme schopni čelit negativním výzvám globalizace a nebezpečím doby spojených se vstupem v EU a zejména těžkostem s realizací našich společných zájmů v tomto nadnárodním uskupení.
Vždyť poslední návrhy učiněné Evropskou unií vedou k faktickému snížení role malých států a ukazují na nezbytnost této spolupráce. Takovému stát, jako je Česká republika, je možno upřít i dosavadní rotující předsednictví EU, avšak takovému soustátí nikoliv. Díky této spolupráci bychom se stali skutečnými partnery EU, schopnými ochránit a prosadit své zájmy. Česká, jakož i slovenská otázka na počátku 21. století tak nemůže být řešena jen situací uvnitř země, ani jednostrannou orientací do západní či východní Evropy. Objektivně naše budoucnost může být zajištěna pouze posílením našeho spojenectví se Slovenskou a Polskou republikou v rozsahu celé demokraticky spolupracující Evropy.
Závěrem dovolte citovat z Polsko-československého prohlášení z roku 1940:
"Obě vlády soudí, že je nezbytně třeba prohlásit slavnostně již nyní, že Polsko a Československo ukončují jednou provždy období dřívějších rekriminací a rozporů a berouce v úvahu jednotu svých základních zájmů, jsou rozhodnuty po ukončení této války vstoupit jakožto nezávislé suverénní státy do užšího politického a hospodářského sdružení, které by se mohlo stát základnou nového řádu ve střední Evropě a zárukou její stability. Obě vlády vyslovují nadto naději, že k této spolupráci, založené na úctě k svobodě národů a k hlavním zásadám demokracie a lidské důstojnosti, se připojí také v této části evropského kontinentu. Obě vlády jsou rozhodnuty již nyní těsně spolupracovat k ochraně svých společných zájmů a k přípravě sdružení obou zemí v budoucnu."
Zasaďme se proto, aby se toto stalo východiskem pro zachování naší národní svébytnosti a důstojné životní perspektivy nastupující mladé generace.
Autor je tiskový mluvčí Slovanského výboru ČR
Autor: Radek Vogl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |