Vesnici, která si podle starého zvyku říká městys, ač už dávno by nikdo neuměl vysvětlit proč, obklopují ze všech stran louky. V dálce za dědinou je možno zahlédnout modravý pruh lesa, jehož počátkem bychom našli někde u Mikulova, druhý konec bychom však marně hledali, neboť ten nekonečný pás lesa provází hranice se sousedním státem až někam ke Slavonicím, přehoupne se přes vzkypělá návrší Českomoravské vrchoviny a běží dál, až k jihočeským rybníkům, na Šumavě se promění v bezedný a temný hvozd, marně hledáš jeho konec, ten les je nekonečný, rozvinul se do dálky a do šíře...
Na loukách za pohlednou školní budovou se možná kdysi proháněl malý Jirka Procháskův, pozdější slavný vídeňský a pražský lékař a jeden z pozapomenutých zakladatelů světové fyziologie, a snažil se proniknout do tajemných přírodních jevů a dějů. Učil se rozumět travám, květinám a skokanům zeleným, protože těch tu bývalo vždy více než dost. Za teplých večerů se nad lukami vnášelo táhlé, melancholické houkání žab, podle těch zvuků jich tu muselo být tolik, že by převýšily svým počtem počet hvězd na obloze.
Louky však měly také svá tajemství. Podíváte-li se od školní budovy do luk, padne vám do očí nejdříve stříbřitá hladina rybníka zvaného Nový. Jeho název napovídá, co se tu stalo. Louky byly zatopeny a na jejich místě vznikl nový rybník. Na jeho protějším břehu křičí husy a kachny a rozvážně se kymácejíce ze strany na stranu sestupují k vodě.
Stojím na hrázi a mhouřím oči do zapadajícího slunce. Krajina je náhle celá rozmazaná, barvy se slévají a tvoří lehký nafialovělý opar. Tiše se do něj noří staré olše kolem rybníka, škola i topoly kolem potoka...
Hned vedle Nového je starý rybník. Malinkatý. Po okraj zanesený bahnem. Na březích kolem něj rostou prastaré vrby a jívy. Koruny starých stromů se sklenuly nad cestu a ukryly ji do tajemného šera. Proudy větví padají jako zelený vodopád až na hladinu Nového...
Zastíněné loubí nás přivede ke starému mlýnu. Jedenkrát jsem sešel z cesty a po sotva patrné pěšince jsem vstoupil mezi keře. Když jsem je rozhrnul, zastavil se mi na chvíli dech. V křovinách bylo skryto zákoutí z pohádky o Šípkové Růžence. Staré mlýnské kolo obrůstalo mechem, mech matně světélkoval, plazil se po zdech, po kamenech, po rozpadajícím se náhonu i po zídce, která spojovala obytný dům s mlýnem. Otvorem ve zdi bylo vidět až před chalupu. Bylo léto, sluneční světlo zaplavilo palouk před mlýnem proudy oslnivého světla, svěží tráva se třpytila a leskla, zdálo se, že to sama země vyzařuje zelené světlo plné svěžesti. Uprostřed té zářící zeleně seděla na starodávné židli stará žena v dlouhých černých šatech, které spadaly až do té třpytivé trávy. Seděla nehybně, podivně vzpřímená, ruce složeny v klíně, bílé vlasy prosvícené zapadajícím slunkem hořely kolem nakloněné hlavy jako svatozář.
Dlouho jsem tu ženu pozoroval. Bál jsem se pohnout, i když jsem věděl, že mě nemůže slyšet. Po dlouhé chvíli jsem se opatrně odplížil na hráz rybníka, potichoučku, aby ani větévka nezapraskala.
Nevím, kdo byla ta žena. Zdálo se mi, že jsem vnikl do cizího světa, nad nímž visí neznámé tajemství a že se nesluší, abych potom tajemství pátral. Ale doposud ji vidím na palouku prozářeném přívalem letního slunce, klidnou, smířenou, nehybnou, s tou planoucí aureolou kolem hlavy.
Jako by vystoupila z antických bájí...
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |