Když v listopadu '89 spadla klec, jak praví české úsloví tak nádherně ošidné, tak dvojznačné, že jeho význam hledáme v akademickém Slovníku české frazeologie a idiomatiky, výrazy slovesné (1994) zcela marně, byla pozice blížence Jaromíra Pelce, tehdy sedmatřicetiletého (narodil se bez tří dnů 52 let po jiném blíženci, autorovi 52 hořkých balad věčného studenta, a do svého právě roku 1989 vydaného svazku parafrází rockové poezie vybral 52 písní "jen tak, podle vlastního vkusu, na každý týden v roce jednu"), letos v máji tedy kulatě jubilujícího, paradoxně mnohem výhodnější než pozice všech osmi jeho vesměs starších druhů z oné devítihlavé generace, která se v sedmdesátých a osmdesátých letech zformovala z básníků narozených (až na Skarlanta, ročník 1939) během let 1943-48. Nejenže byl nejméně o celý předškolní věk mladší než sedm jeho druhů, a už proto potenciálně adaptabilnější do nových poměrů, ale mohl se k nim směle hlásit na základě podstatné částí svého díla.
Vystudoval obor moderní dějiny na Vysoké škole politické a stal se nositelem vysmívaného akademického titulu doktora společenských věd (právě v roce 1989)? No a co! Mohl poukázat na to, že absolvoval na základě práce Boj proti fašismu v letech 1933-1938 a kulturní fronta, mohl hodnověrně tvrdit (jako to udělala nemalá část nastupující nové politické reprezentace), že vnitřně nemá s byrokraticky represivní podobou socialismu společného vůbec nic a že si jen budoval postavení, v němž chtěl napomoci k jejímu zhroucení.
Byl v tom listopadovém čase převratu šéfredaktorem (nikoli ředitelem, jak se píše v Přehledných dějinách literatury III, 1997) nakladatelství Mladá fronta? Mohl prokázat, že pro návrat autorů za normalizace ostrakizovaných do normálně vydávané literatury neudělal nikdo před ním v té funkci víc.
A hlavně jako básník mohl citovat stovky veršů de facto nepřijatelných pro žádný dohled nad uměním, láskou a životem.
Mohl připomenout, že výbor ze své poezie Čistá vášeň, vydaný roku 1988, pointoval svým hodně provokativním výrokem o poezii, jediné absolutní svobodě a svobodném absolutnu, kterého se můžem zmocnit.
A co víc. Ve chvíli, kdy spadla klec, mohl nasadit nevyzpytatelnou tvář hráče pokru a hlubokým sonorním hlasem upozornit, že přece už první strofou první básně své prvotiny z roku 1978 zcela jasně zaútočil vlastně na režim:
Nejsou tu domy, / spíš klece. / Cely bez mříží.
A mohl připomenout klec jako výmluvnou vracející se metaforu v dalších básních a utrousit pár slov o tom, že nechápe, jak vlastně mohla projít toho prvního roku po... tak jasná a průhledná invektiva, jakou byla báseň Obchod s ptáky, která končí verši o tom, jak hedvábný kolibřík vzlétne jak pták Noh do závratné výšky pod stropem a s chocholkou v drátech zoufale hmatá křídly / svobodný prostor za oceánem zábran.
A když mu vyčítali, že jako šéfredaktor nakladatelství a už předtím v redakci Tvorby a Kmene prosazoval hlavně své generační druhy, mohl poukázat na to, že právě oni, Karel Sýs ve Kmeni, Josef Šimon v Odeonu, Jiří Žáček a Petr Skarlant v Československém spisovateli, Michal Černík a Josef Peterka (ten dokonce půjčil jméno známému disidentu, aby mohl publikovat) ve Svazu spisovatelů (jen Petr Cincibuch se nedomohl žádné klíčové funkce), každý na svém místě, usilovali o pád publikačních překážek a svobodnou tvůrčí soutěž všech tak energicky, že kdyby jim byl dopřán snad jediný rok navíc, nebylo by pro literaturu už zapotřebí žádné sametové revoluce.
Jenže to by se drze vymykalo tezi o naprosté nereformovatelnosti poměrů za socialismu a kromě tohoto hříchu proti ideologii antiideologů hlavně by to znemožnilo nadrženým očisťovatelům sehrát spasitelskou roli; každá "zásluha" tohoto rázu by se navíc snadno dala zpochybnit jako upokojování domněle zlého svědomí - a jako zvlášť rafinovaná služba režimu, jako záludné zastírání jeho skutečné barbarské podstaty. Důležitější a rozhodující je, že prosazoval-li Pelc dílo svých generačních druhů, často na úkor grafomanů, nikdy básníků, o jejichž publikovatelnosti se rozhodovalo jinde, vycházel z přesvědčení, že právě z jejich dílny vzcházejí básnické hodnoty a jejich tvořivým úsilím se prosazuje nový životní a tvůrčí sloh, neslučitelný s oním pohodlným a vlastně už konzumním způsobem existence, který umožnil stádu přímo nadšený přechod z tzv. reálného socialismu do mnohem reálnějšího a tvrdšího tržního světa.
Mohl se ovšem mýlit, ale nebyla to službička kamaráda, byl to výsledek přísně kritické analýzy, které po léta podroboval úsilí pokolení, k němuž se roku 1978 přidal jako básník, když předtím 1977 své základní stati shrnul do knížky Nový obsah. Na jeho i potom pokračující kritickou, někdy i polemickou analýzu generačních snah mohl navázat po pěti letech Prozaickou skutečností Jan Lukeš; ten přes své soudy podle jeho vlastních slov "možná příliš příkré" viděl například v Sýsově Americkém účtu jeden z vrcholů Sýsovy tvorby tím, "jak se vymyká jejímu až ubíjejícímu stereotypu a přináší náznaky nového, hlubšího poznání", a Jaromíra Pelce (k jehož sbírce Ten kdo odchází, vydané víceméně zároveň, napsal doslov) zahrnul mimořádnou chválou; vyzvedl u něho odvahu a umění "strhávat masky, odhalovat přetvářku, faleš a pokrytectví tam, kde se vydávají za upřímnost i uměleckou opravdovost".
Jaromír Pelc měl po listopadu vzdor těžkému handicapu v podobě diplomu z "vokovické Sorbonny" teoreticky a možná i prakticky větší šanci na záchranu a milost u razantních dobyvatelů časopiseckých a nakladatelských redakcí než jiní díky i tomu, že se podobně jako Josef Šimon a Petr Cincibuch podílel na knize básní a fotografií Birgusových, Huckových a Jasanského Město, jejíž první vydání bylo skartováno; že se přece mohl dovolávat své činné obrany odkazu Václava Hraběte a i své polemiky s vlastní generací a Lukešova uznání jejího smyslu; že mohl připomenout svou ostentativně veřejnou spolupráci se sotva trpěnými písničkáři v sotva trpěné Viole, vždyť právě tam v únoru 1986 se jeho Požár na obloze prezentoval podle scénáře a v režii Vladimíra Merty, přičemž hudbu složil, hrál a zpíval Vladimír Mišík.
Když devítihlavé generaci, které nebylo souzeno, aby dovršila své úsilí, byla bez ohledu na smysl jejího díla nasazována psí hlava a do životního a publikačního kouta byli sviňským krokem hnáni brzy i ti, kdo se z ní už v tom čase, kdy spadla klec, hnali ke spolupráci na postsocialistické zemi, Evropě, světě, bylo by právě Jaromíru Pelcovi možná stačilo jen klesnout na kolena, pokorně poprosit o odpuštění za viny (jiných) a rychle se přidat ke smečce čerstvě prohlédnuvších a pilně kompenzujících svou někdejší čilou snaživost v účasti na normalizaci, zvlášť kdyby třeba jen zopakoval své výhrady proti generačním druhům a ty výhrady prezentoval jako vlastně podkopávání režimu; kdyby se prostě jen distancoval od pokolení svou tvořivostí rušícího kruhy nové a mnohem sofistikovanější tržní normalizaci.
Ale Pelc nic takového neudělal. Na rozdíl od hereckého davu (tvořeného nejen miláčky z jevišť, plátna a obrazovky, ale i zasloužiláky z řad jiných uměn, rychle odhazujících tituly předtím vytoužené a zasloužené, a dušujících se, že loajalitu jen a jen hráli), věren svému stále překonávanému, ale asi nepotlačitelnému romantismu děkabristické solidarity, nepřisadil si. A tak si zvolil to, co v tenounké sbírce Muž s temným pozadím (1994; není tím temným pozadím také celá devítihlavá generace?) nazval Mozartovým hrobem:
Mozartův hrob, / šachta a nehašené vápno, / je opět prázdný. / Zve.
Do takového hrobu strká literární personál tržní normalizace generaci o devíti hlavách např. vysokoškolskou příručkou, když ji - pohodlně a snadno - odbývá výkladem, podle něhož ta generace "se - ne vlastní vinou - na počátku 70. let ocitla v ideologicky 'vyčištěném' a 'znormalizovaném' prostoru oficiálně vydávané literatury" a (to už jistěže vlastní vinou) "neváhala a zabydlela se", plodíc "verše pohodlně - pohodlnost a snadnost: dva znaky tohoto básnění - zabydlující normalizační prázdno".
Věru bizarní literární historie: s poezií, která jí nevoní, se vyrovnává slohem bulvární žurnalistiky a předem ji diskvalifikuje poukazem na to, že jejím autorům "přibývají nakladatelské, svazové a šéfredaktorské stoličky a na nich je útulno" a že tehdejší "svět jako by se zdál z těchto stoliček čím dál víc v pořádku", takže "je jen málo rušivých a skřípavých hlasů, které by tato generace vyslala," a na milost je možno vzít "ani ne tak autory jako spíše jen několik sbírek či básní" - z Pelce se jmenuje jen Kufr kouzelníka Boska, ne však ve stejném roce vydané Démanty k snídani, jako by tam nebyly básně jako Všechna hrůza světa na má ramena, jako by tam neskřípaly trámy tmy a necivěly hlavice ze svých sil, jako by básník nenocoval mezi obludami ve skladu létajících střel a jako by neslyšel, jak dýchá, dýchá masa masa, znepokojivý netvor temna.
To má být zdání, že svět je stále víc v pořádku?
Jaromír Pelc, jehož devátá sbírka Půlnoční poledne čekala už na vydání podobně jako rozsáhlá kniha nepublikovaných předscén V+W, jako esejistický svazek Poézie, jak jsi pořád krásná, a jako kniha dialogů s Kamilem Lhotákem (Zeď vzpomínek Kamila Lhotáka), nebyl žádný zatvrzelec, který by si s pořádky ještě halasně slibnými nějak nechtěl zadat, tu a tam připomněl, že je mnohé jinak, než zvlášť barvitě líčí hlavně starší i čerství přeběhlíci, ale nic už víc, nešel do kolen - a ona úzkost, která vyznačuje celé jeho básnické dílo, došla svého oprávnění: rukopisy přichystané k vydání byly vyhozeny z edičních programů, některé z nich dosud nevyšly, jen tu osudovou devátou Pelc vydal v nakladatelství Trio, a to ve vzdorně splendidní úpravě, jaká byla pro jeho knihy pravidelně příznačná (dvě ilustroval Lhoták), s reprodukcí oleje René Magritta na obálce. Neboť i když na vydání ničeho jiného dost kapitálu není a pokusy o prosazení na rychle se bulvarizujícím a vulgarizujícím se kulturním trhu (např. slovesně náročnějším měsíčníkem Sextant, v němž Sýs a Pelc navázali na Štyrského proslulou Erotickou revui) nevynesly prostředky na velkorysejší nakladatelské podnikání, poezii nechat ležet nemohl. Tři roky na to si ve svém nakladatelství Niké bibliofilsky vydal Trosky, jedenáct básní od prosince 1989 do května 1993, a téhož roku Daniel Strož, ten jediný z exilových nakladatelů, kdo vzal vážně heslo, že reálné právo na vydání se nemá upírat nikomu, s nímž lze nesouhlasit, ale jemuž nelze upřít dar slova a opravdovosti, zařadil do své mnichovské edice PmD, Poezie mimo domov (v té už roku 1991 vyšel výbor z Pelcovy poezie Hudba pro osamělá srdce) sbírku Muž s temným pozadím; její součástí jsou celé Trosky a krom prvních tří básní přetištěných z Démantů k snídani ještě osm básní nových. Když k tomu připočteme bibliofilii Závan vůně (Niké, 1997; jsou to jiné verše než stejnojmenná báseň z Kufru kouzelníka Boska), kterou tvoří dvě nové básně Zeď a Pláž, a báseň Nostalgie v dobytém bunkru, Pelcův podíl na Terčích mezi terči (Verše proti bombám, 1999), máme před sebou téměř vše, co Pelc básník po svých třikrát třech sbírkách publikoval. Jako poslední vyšel roku 1998 pod stejným názvem Závan vůně výbor v ETC Publishing.
Je to zoufale málo, pokud jde o počet veršů. Je to nesmírně mnoho co do významu a vyústění díla vybroušeného jak benátské zrcadlo, díla, nad nímž užasne každý, kdo po blábolech o generaci rozvalené na šéfovských stoličkách sáhne po tomto díle a bude číst o tom (zůstaňme dnes u Pelce), jak
"z pórů zdí stoupá nedýchatelný / formaldehydový zápach" (Lear v letním kině, 1978), jak
"šero padá / rychle jak gilotina, / i když se šíje / do poslední chvíle vzpíná" (Gilotina, 1979), jak
"literatura je krásná, dokud je záhadná, / dokud jak meč měsíce vytažený z pochvy / dokáže osvítit temnou krajinu, / dokud ji člověk loví na vrakovišti / listů, bachorů a knih / s rozzářenou tváří pionýra z Klondyke" (Ten kdo odchází, 1982); jak ti, co se milují,
"nevnímají hrubost kůže / ani žalář okenního rámu /.../ horečku vzduchu za auty na ulici... // a mluví na sebe vzpřímenými hlasy, / výrazně, vznešeně, s ozvěnou / jako v místnosti zbavené / nábytku a tretek" (Žena a ona, 1982); jak básník vyzývá
"vyjdi zas do větru, pořezané srdce! " (Maňana, 1984), jak básník
"hraje o výhru, která je nicotná, / ztratit však může všechno" (Platinové srdce, 1985); jak Pelc varuje
"abyste věděli, / všechno to dělá plyn, / hypnofen, chandrix, egoin" (Kufr kouzelníka Boska, 1987); jak je třeba
"skončit s řečmi, zaklínáním, / s otázkami a citoslovci," neboť "Verlaine, té veteše je plná luna. / Nech to být, úplněk ubývá, nezbývá než se nalodit" (Démanty k snídani, 1987); a jak
"život byl jen krátké nedechnutí, / neklidný slaný vdech" (Půlnoční poledne, 1991).
Když v Muži s temným pozadím Pelc soudí, že "konečně docílili své, / skrčenci, krasavci z hrobů", když diagnostikuje "to hrozné v lidech, / dráp či střep", to, co "nedá jim zvednout oči, / podívat se zpříma", když novému panstvu přeje, "jen ať si provozují / kaprálské hrátky, / skrblické plesy, / televizní války", a štítivě se odtahuje od těch, co se smějí padlým "a panstvu lížou boty", píše nelítostné resumé všeho svého básnického poznání.
Neztrácí přitom břitký vtip. Jakoby dodatkem ke své knížce parafrází rockových textů tiskne v Obrysu-Kmeni 1996 dvě parafráze textů opožděného beatníka, "básníka par excellence" Toma Waitse. Ta jedna je o listopadu, který si "nedá pokoj, / ožebračí tě / a ještě mu to nestačí", o listopadu, který "je krvelačný, / na to vemte jed...; // Táhni k čertu, listopade, / nemám tě rád."
Pelc vždy vynikal uměním kondenzace. Když řadil své stati do knížky, hlavně škrtal. Podle přísloví mluviti stříbro, mlčeti zlato. I zlato je mu málo: když drahé kamení, tedy Démanty k snídani; jiné ať těší zlaté, jeho je Platinové srdce. Dovede mlčet jak málokdo. Minimum textů z doby po listopadu vlastně jen upozorňuje na básníkovo mlčení. Ne bez reminiscence na prvotinu a básně dalších sbírek uzavírá Muže s temným pozadím básní, kde "bez vzteku, vznešeně /noří se z veteše a prachu,/ z trouchnivých prachů, / z pachu / těch skřetů / čistý tón. / Ozón. / Hrdelní křik. / Pak cosi závratného: / hrdost."
Odkud to znám, odkud to známe? Ale ovšem: Karel Toman, básník, který věděl cosi o národě, který podle Pelce má jen to, / co si zaslouží: "Dlouhý žal a krátký den / jidášsky zří do oken. / Tisíc lží jsme slyšeli - / podlostí sto viděli - / mlčíme a pohrdáme."
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)