Karel Sýs se vždy hrdě hlásil k Nezvalovi jako d'Artagnan k panu de Tréville, dokonce i názvy některých svých knih, a nezdá se, že by svou starou lásku mínil a mohl zradit; zradil by sebe sama, což sice není v dnešním světě celkem nic zvláštního, ale k básníkovi Dlouhého sbohem, Amerického účtu, Stroje času, Knihy přísloví nebo Ztrát a nálezů mi to vůbec nejde. A přece svou nejnovější knihu veršů TŘI ZPĚVY Z ROZVRATU (Orego, Říčany 2002) nazval podle knížky, do které shrnul svou lyriku z první světové války dávný bouřlivák St. K. Neumann, na něhož se v souvislosti se Sýsem dosud příliš nemyslívalo; ale nedost na tom, v těch Třech zpěvech, pojmenovaných podle Neumannových zpěvů Třiceti, čte se právě uprostřed, v samém středu knížky báseň Torzo naděje, tedy báseň nazvaná podle statečné sbírky Neumannova tvůrčího antipoda Františka Halase. A jen pár stránek předtím se básník Sýs, zhnusený světem, v němž ideálem je "jedinec s krátkým střevem", ptá slovy Halasovými: A co básník?
   Jestliže Sýs ve své knize vyvolává jménem, jménem jejich díla, i básníky sobě i navzájem vzdálené, ba protichůdné, nezapomínaje přitom ani na svého Nezvala, k němuž odkazuje nejen citací prvního verše Abecedy, ani na svého Rimbauda, jehož připomíná už názvem básnického pásma Načas v očistci, jestliže se dovolává díla básníků bez ohledu na jejich rozdílnou poetiku i etiku, není to nic jiného než velká básnická mobilizace, mobilizace básníků ze všech možných záloh, protože jsou ohroženy základní hodnoty, na nichž staví a které nemůže nebránit žádná skutečná poezie. Neumann shrnul do Třiceti zpěvů z rozvratu svou lyrickou žeň z první světové války. Také Sýsovy Tři zpěvy jsou vlastně z války: z války, v níž cynický pokrytecký tržní svět naposledy dosáhl velkého vítězství, aniž ovšem chce vědět a aniž tuší, že je to vítězství Pyrrhovo.
   "Ať mluví soudruh Mauser," cituje Sýs Majakovského, básníka opakovaně zrazované a konečně už dokonale zrazené revoluce, a když trpkými verši vypoví hrůzu z "okasního výprodeje", ke kterému v Evropě i jinde dochází, jen co se "Sojuz něrušimij rozpadá jak batávská slza", shrne triumf humanistickými hesly se ohánějících heroldů trhu do verše pregnantně resumujícího vpravdě humánní odpověď ušlechtilého křesťanského světa zlovolnému revolucionáři Majakovskému: "teď holt hovoří pan Colt". A protože "scénář je stále stejný, jen se mění exteriér", je na místě úžasně přiléhavá parafráze až příliš dobře známých veršů z československého podzimu 1938:
   "Hrdý Kreml Ukrajina sladká / báťuška - cár puška / si z nás vystřelila / A my jsme jim tak věřívali." (Píšu báseň zatímco za oknem padá muž)
   Scénář je stále stejný, jen se mění exteriér:
   "A nazváno buď prostou chatrčí / a zrada sprostou zradou / Je čas paktu Ribbentrop a Molotov / a čas čachru Bushe s Gorbačovem." (Načas v očistci)
   Tři zpěvy z rozvratu jsou a nejsou nová Sýsova sbírka. Nejsou: všechny tři už vyšly jako samostatné sešity: Píšu báseň zatímco za oknem padá muž začátkem roku 1992, Načas v očistci v září 1993, Pět let v mrtvém domě v listopadu 1994. Českou literární pravici tehdy přímo rozběsnily, recenzentíci zapomínající na všelijakou svou vlastní minulost se vrhli na "někdejšího spisovatelského prominenta" a hýřili výroky jako "celkově vzato není o čem hovořit", "nenávist, výhrůžky a sprostoty, poezie žádná", "doklad tragédie básníka", a když se do Mostů na chvilku mizerně střežených kupodivu dostal sloupek, poukazující v souvislosti se sešitem Načas v očistci na "kvalitu a sílu" Sýsových veršů, nezaváhal sám někdejší otřesně tuhý stalinista a pak zas neméně tvrdý antibolševik a díky tomu sám předseda oficiální Obce českých spisovatelů, z níž by rád vyobcoval méně přizpůsobivé; ačkoli Sýsovy verše nesehnal a nečetl a ani mu prý o ně nešlo, vrhl se na údajnou a ničím neprokazovanou nekvalifikovanost recenzentky a pokáral antibolševicky málo bdělé nebohé Mosty. "Nevím o nikom, kdo 'žlučovitě prská' po tomto básníkovi," přiznal se směle k nevědomosti i o sobě samém.
   Korunu tomu velkému tažení proti básníkovi nasadil za pochodu, když se rozepsal o sešitku Načas v očistci, zvláštní novinový znalec, který zřejmě neslyšel o funkci citátu a parafráze v poezii a velice prostoduše obvinil básníka z nepůvodnosti!
   Příznačné pro hon na básníka (na něhož se vrhla žurnalistická smečka stejně jako kdysi jiná, a přece podobná na Nezvalův Veliký orloj) je i to, že rozumný hlas z Mostů byl bryskně zakřiknut, ale že se zavile mlčelo k tomu, co o sbírce Píšu báseň zatímco za oknem padá muž usoudil Egon Bondy; Bondy už v únoru 1992, tedy ještě dřív, než se účeloví moralisté začali pošetile rozčilovat nad básníkovým zrcadlem sprostoty jejich světa, napsal naprosto jasně o Sýsových verších, že se vyznačují "nejen rozbouřenou emocionalitou (a jejím slovním výrazem), ale i neobvykle syrovým až surovým tónem hlubokého a často zoufalého rozhořčení":
   "Vyjadřuje pocity mnoha z nás a vyjadřuje je s velkou básnickou silou."
   Zareagovat na tento ničím nepředzjednaný hold Sýsovi z pera kultovního básníka a filozofa českého undergroundu, muže, který si nikdy ani malíčkem nezadal s mocí, jíž ve skutečnosti vůbec vlastně nikdy nesloužila ani poezie Sýsova, netroufl si ani velký pán, který udělil zmíněnou vrchnostenskou lekci Mostům, jejichž sloupek přece souzněl s míněním Bondyho.
   Přestože Tři zpěvy z rozvratu jsou "jen" shrnutím tří sešitů z let 1992-94 do jednoho svazku, jsou novou knihou, novou díky zdánlivé maličkosti, díky novému názvu, který je spojuje v celek a který je řadí překvapivě po bok básníka, jehož odkaz je už po deset let parcelován jako nebohá statečná Jugoslávie, o níž najdeme až překvapivě prorocké verše už v titulním básnickém pásmu Sýsova sešitku z roku 1992 ("Ale běda když to začne skřípat / když se vzepře Jugoška a Kuba... / pak jdou cancy stranou a humanita obsype se rohy").
   Dá se čekat, že pokud se neustále nastražená literární hlídka tržních svobod nerozhodne o Třech zpěvech z rozvratu mlčet v naivní víře, že mlčet je zlato, pokusí se je odstřelit nějakým bonmotem o vráně k vráně sedající. A tak jim udělejme radost už předem a připomeňme, že Sýsovo přihlášení se k Neumannovi nebude bez souvislosti s proslulou Neumannovou bojovností (Biebl: "věčně živý a čilý kajman..., bojovný a láskyplný S. K. Neumann") a že Sýs, hledaje pojmenování pro nové, společné vydání svých veršů z času rozvratu, vzpomněl si na básníka vždy připraveného k boji, osmělen k tomu možná verši ze sborníku Dík bojovníku ze začátku léta 1945, povzbuzen závěrem básně dedikované básníkovi z nejmilejších:
   "Bože, proč ten básník tolik může? / Protože má básník v ruce meč."
   Kdo to snad neví, protože se to z důvodů víc než srozumitelných už po jistý čas, čas čachrů dokonce i s odkazem básníků, příliš nepřipomíná, ten hold právě Neumannovi bojovníkovi vzdal - Jaroslav Seifert.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]