V článku Zdeňka Frýborta Století intelektuálů: Slavný začátek neslavný konec (Obrys-Kmen 7/2002) jsou k účasti intelektuálů ve společenském procesu řečeny rozličné odpovědi, stejně jako rozličné odpovědi může vyvolávat tvrzení, že "intelektuál řeší problémy, které nesouvisejí přímo s jeho existencí, netýkají se ho osobně, přitom však jejich řešením dává svou existenci v sázku." Nabyl jsem dojmu, že v článku zůstává něco nedořešeného, co volá po vyjasnění.
V čem se shodneme, je to, že "archetyp intelektuála" nacházíme v otrokářské společnosti, v níž, v důsledku základní společenské dělby práce na fyzickou a duševní, praktickou a teoretickou, vznikly a dodnes existují dvě relativně samostatné, specifické sociální skupiny lidí, zabývající se prací fyzickou na jedné straně a prací duševní na straně druhé. Od tohoto historického stadia vývoje společnosti hlavním nositelem duševní, tvořivé teoretické činnosti je sociální skupina lidí nazývaná intelektuálové (později inteligence), jako tvořivě duševně činná specifická sociální skupina lidí, která umožňuje člověku a společnosti překračovat rámec bezprostředního poznání skutečnosti přírodní i lidské, pronikat do nich hlouběji, objasňovat a vysvětlovat jejich podstatné vztahy a touto poznanou podstatou vztahů mezi lidmi a lidí k přírodě působit pak na vědomí, názory, představy jiných skupin lidí, ovlivňovat je v duchu tohoto hlubokého objektivního poznání ve směru společenského pokroku, dobra a krásy a tím současně zabraňovat společenské stagnaci, úpadku, zlu a ošklivosti s jejich subjektivistickým, zkresleným, lživým odrazem skutečnosti ve vědomí lidí, v jazyce a kultuře vůbec.
Jak je konstatováno v uvedeném článku k poslání intelektuála: "Jeho posláním je uvádět znalost různých oborů lidského vědění, literatury, filozofie, medicíny či umění do vztahu s aktuálním stavem své země nebo světa... Jeho poměr ke světu je svou podstatou revoluční... Osvícenství, prvé částečné vítězství ratia v historii... znamená snahu o osvobození člověka od pout všude tam, kde rozum jej může platně osvobodit." Plně se proto ztotožňujeme s autorem, když píše: "Intelektuál se nemůže stát zbožím jako herec, hokejista, moderátor nebo novinář, protože by intelektuálem být přestal."
Intelektuál totiž zůstává intelektuálem jen tehdy, když zůstává věren adekvátnímu, objektivnímu odvážení, poznávání, výkladu, ztvárňování skutečnosti a její podstatě odpovídajícímu duchovnímu, teoretickému působení směřujícímu a pomáhajícímu k stálému společenskému pokroku, dobru a kráse, vývojovému vzestupu společnosti a člověka.
Ale nejen tím zůstává intelektuál intelektuálem. Co zde volá po vyjasnění je nejen adekvátní vztah poznání a skutečnosti, ale také vztah vzdělání, poznání teorie na jedné straně a praxe uvědomění a politiky na straně druhé.
V článku se říká: "Na podzim roku 1939, na počátku německé okupace" byl vznesen v pražském vydání Svazky úvah a studií požadavek na obnovení staré tradice, "na odklon od politiky ke vzdělání a myšlence... vzdělanost místo politiky."
Tím náš intelektuál v období fašistické okupace vznáší nárok na soběstačnost "vzdělání a myšlenky", na její oddělení od politiky, od praxe. Zdeněk Frýbort dělá nad tímto postupem oprávněně otazník, ale nic víc. Píše: "Zatímco spojení 'vzdělání a myšlenky' napovídá aktivitu osob označovaných za intelektuály, jejich výsledek je předkládán jako 'duchovnost'." Je "duchovnost" výsledkem vzdělání a myšlenky, činnosti intelektuálů?"
Jen u otazníku zde zůstat nestačí. Výsledkem činnosti intelektuálů totiž není a nemůže být jen "duchovnost", jen poznání, teorie, myšlenka a vzdělání, ale nedílně jím musí být také aktivní spoluúčast intelektuálů na praktickém, materiálním, společenském procesu, na praxi a politice. V tomto případě aktivní účast na protifašistickém odboji, na národně osvobozeneckém boji naší země a národa. Odklon od politiky k vzdělání a myšlence, vzdělanost místo politiky znamená tak jediné: intelektuál opět přestává být vskutku intelektuálem.
Poznávat podstatu skutečnosti ovlivňovat a měnit vědomí člověka a společenské vědomí (byť i ve směru společenského pokroku, dobra a krásy) totiž ještě neznamená, že tím již ovlivňujeme, přetváříme a měníme samu společenskou skutečnost, její společenskou výrobní podstatu a vůbec společenskou praxi, praktickou lidskou činnost. Měnit společenskou skutečnost fakticky, nejen teoreticky, je totiž možno jen a jen praktickou materiální lidskou činností, nedílně s politickou změnou.
Vznáší-li proto intelektuálové nárok na soběstačnost vzdělání a myšlenky, jejího odklonu od politiky v boji za společenský pokrok, dobro a krásu a přitom soběstační v uskutečňování praktické a politické změny společnosti nejsou, vede to k jedinému: k neobjektivnímu, nepravdivému, nesprávnému poznání skutečnosti a ve svých nejobecnějších filozofických důsledcích k subjektivistickému, idealistickému či mystickému obrazu skutečnosti, který brání, aby intelektuálové našli své odpovídající místo ve společnosti a správně se začlenili do své opravdu plné společenské funkce, tj. být aktivně účastem také na praktickém materiálním i politickém procesu společenského vývoje, při řešení dějinného rozporu - pokrok a úpadek, dobro a zlo, krásno a nekrásno, revoluce a kontrarevoluce.
"Evropský intelektuál... je bytost na vymření, pokud už nevymřela," píše se v článku Století intelektuálů: slavný začátek, neslavný konec.
Také to volá po vyjasnění. Intelektuál jako bytost, jako specifická sociální skupina nejen v Evropě, ale ve společnosti vůbec, nevymřela, ani není na vymření. Intelektuálové byli, musí se stát a stanou se i v současné epoše vývoje společnosti významnou historickou silou, která dosahovala a dosáhne i dnes svého základního cíle, pokud jako sociální skupina tvořivě duševně pracující:
1) zůstává věrna adekvátnímu, objektivnímu odrážení, poznávání teoretickému výkladu dané skutečnosti v její podstatě, objektivnímu teoretickému i obraznému odrazu vztahů mezi lidmi a lidí k přírodě směřujícímu a pomáhajícímu k stálému společenskému pokroku, dobru a kráse, vývojovému vzestupu člověka i společnosti a současně zabraňujícímu společenskému úpadku, zlu a ošklivosti s jeho subjektivistickým, zkresleným a lživým odrazem skutečnosti ve vědomí lidí, jazyce a kultuře vůbec;
2) aktivně se spoluúčastní na praktickém materiálním a politickém společenském procesu spolu s historickým subjektem společnosti, pokrokovou třídou a lidovými masami při řešení praktického dějinného rozporu dalšího společenského vývoje;
3) zbavuje-li se závislosti, služebnosti na silách společnosti historicky, dějinně zastaralých či reakčních a zapojuje-li se do procesu stálého rozvoje lidské fysis i psyché, do rozvoje kulturnosti člověka a společnosti.
"Současná nechuť vůči politice nepostrádá souvislosti s nechutí na konci roku 1939", čteme v uvedeném článku. "Kdo nás okupoval tehdy, to víme, kdo nebo co nás však okupuje dnes? V jakém nebo čím jsme područí? Čemu se nedokážeme nebo nemůžeme vzepřít?" uvádí se v článku, s otazníkem a bez odpovědi.
Odpověď však v tomto případě si žádá nejen vyjasnění stručné a krátké, ale vědeckou konkrétní analýzu konkrétní situace druhé poloviny 20. století a počátku 19. století, mezinárodní i v jednotlivých kontinentech a zemích, jdoucí k příčinám vzniklého stavu společnosti i rozporných materiálních sil spolu s teoretickým projektem východiska z tohoto stavu.
Ovšem kdo jiný než intelektuálové (inteligence) především, jako specifická sociální skupina lidí zabývající se duševní tvořivou teoretickou činností od svého vzniku dodnes, jsou povoláni k tomu, dát na to vědecky objektivní, teoreticky zdůvodněnou odpověď a současně se aktivně spolupodílet na praktickém materiálním a politickém společenském procesu při řešení současného dějinného rozporu po boku historického subjektu dějin?
Vždyť 20. století nebylo jen stoletím intelektuálů, ale také a především stoletím počátku epochy sociálních revolucí zahájené VŘSR v Rusku, epochou existence již dvou světových soustav - světové soustavy dožívajícího kapitalismu s jejím finálním stadiem globalizace, která překročila svůj humanistický horizont, a světové soustavy socialismu, kterému přes porážku socialismu v Evropě patří zítřek a budoucnost společnosti.
V dějinném vývoji společnosti zákonitě proto docházelo a také nyní dochází, při konfliktním vyostření společenských, zvl. ekonomicko-sociálních a politických rozporů společnosti, k formování intelektuální avantgardy, aby vedle a spolu s avantgardou politickou směřovaly k systémové změně společnosti v procesu formování duchovních, intelektuálních a materiálních, praktických sil společnosti, aby sociální revolucí také nyní, v 21. století, dosáhla společnost nastolení nové společensko-ekonomické formace místo staré, kapitalistické, která se stala brzdou společenského pokroku, dobra a krásy a naopak nositelem společenského úpadku, zla a nekrásna.
Ve 20. i 21. století se na křižovatce dějin základních společenských zájmů, v nichž se střetávají tendence sociální revoluce a sociální kontrarevoluce, ocitl celý svět, kontinenty i země, všechny společenské sociální třídy a skupiny, každý člověk, a proto také intelektuálové (inteligence), kterých se to v důsledku jejich specifiky dotýká především. Jen intelektuálové totiž mohou vnést do vzniklé situace objektivní teoretické jasno pro úspěšné řešení současného dějinného rozporu, bez něhož by pokrokové materiální praktické síly společnosti tápaly ve tmě. Součástí tohoto procesu ovšem je, aby se intelektuálové zbavovali služebnosti, závislosti na materiálních silách společnosti historicky dějinně zaostalých a reakčních a zapojili se aktivně do řad praktických materiálních sil společnosti, které osvojenou teoretickou a s ní praktickou společenskou činností posunují vpřed společenský pokrokový vývoj. Pokud ovšem intelektuálové tuto svou historickou službu společnosti nezamění, ať nevědomě či vědomě, za službu silám společnosti historicky z dějin ustupujících, ustupujícím od adekvátního teoretického poznávání a výkladu skutečnosti, od vědeckého, pravdivého chápání skutečnosti k nevědeckému, nepravdivému, jednostrannému a náboženskému chápání skutečnosti, od kultury k pakultuře.
Pane profesore,
vřele Vám děkuji za Vaše připomínky a upřesnění některých situací, jimiž jsem se zabýval ve svém článku. Přesto bych rád na některých svých tvrzeních trval. Pokusím se krátce objasnit proč. Především tu jde o vztah pojmů "inteligence" a "intelektuál". Inteligence je označení skupiny vzdělaných osob, které vykonávají práci odpovídající svému vzdělání, jsou to profesoři, vědci, lékaři a tak podobně. Bezprostředně po druhé světové válce, kdy Gramsciho termín "organický intelektuál" se ujal a obecně vžil, ve snaze oba termíny (a s ním i osoby, jichž se týkaly) od sebe odlišit, francouzština a italština převzaly z ruštiny výraz inteligencija (ve francouzské transkripci intelligentisia, v italské intellighenzia) pro označení těch, pro něž se u nás ujal termín pracující inteligence. Přes řadu shod (vzdělání atd.) je mezi příslušníkem inteligence a intelektuálem jeden zásadní rozdíl, a to je vztah ke stávající moci. Zatímco příslušník inteligence jej zaujímat nemusí (a jakmile jej zaujme, stane se intelektuálem), intelektuála tento vztah naopak konstituuje. Intelektuál je tudíž výraz označující jak určitou osobu, tak jistý společenský vztah: vztah této osoby ke stávající moci. Tento vztah je vztahem naprosté nezávislosti a samostatnosti soudu, a to i v případě moci, jež souvisí s ideologii, s níž souvisí i dotyčný intelektuál. Tyto své soudy musí intelektuál předkládat veřejnosti, jeho činnost musí být veřejná, jako je veřejnou činnost dotyčné moci, neboli politika. Snaha zredukovat intelektuála na příslušníka "pracující inteligence" patřila právě k jednomu z tragických nedostatků socialismu a byl to jeden z důvodů jeho mocenské porážky. Intelektuál se zkrátka politikou z vlastních, nezávislých pozic zabývat musí, příslušník inteligence na ni může nedbat a jeho statutu se to nijak nedotkne. Současná tržní moc nelikviduje intelektuála jako bytost, likviduje jeho vztah ke společnosti a jeho roli v ní, protože jeho nezávislost nemůže proměnit ve zboží a nic jiného než zboží v ní nemá smysl. Intelektuál se tak stává příslušníkem inteligence, odborníkem a "zaměstnancem moci." (Prototypem intelektuála je podle mne Jean Paul Sartre právě díky nezávislosti, s jakou přijímal a také odmítal počiny hnutí, k němuž přilnul: zabýval se politikou, nestal se však politikem.) Dalo by se říci, že intelektuál svou hypotézou pravdy (její starořecký název aletheia ji označuje jako to, co není ukryto, zatímco se naopak stává stále ukrytější a ukrývanější) poměřuje pravdy ostatních. Označovat jej za šiřitele pokroku, dobra a krásy, neboli uvádět pokrok, kategorii filozofie zabývající se smyslem historie, do souvislosti s kategorií etickou, jakou je dobro, a s kategorií estetickou, jakou je krása, by mohlo přece jen vést (nehledě na obtížnost jejich vymezení) k nejasnostem, a pověřit jejich šířením intelektuála by znamenalo proměnit jej z kritika v cosi, čím by určitě být nechtěl. Sporné je ostatně i uplatnění těchto kategorií jako kritérií soudů nad světem. Naopak je třeba s Vámi co nejživěji souhlasit tam, kde definujete 20. a 21. století jako "křižovatku dějin základních společenských zájmů, kde se střetávají sociální revoluce a sociální kontrarevoluce." Je mi spolu s Vámi zcela jasné, že nikdo jiný než intelektuál nemůže vyznačit a označit cesty, které z této křižovatky vycházejí. Jenže právě proto jej Trh vyřadil z oběhu a zrušil jeho roli. Současný stav společnosti má být konečný a naznačovat cesty z něj je nežádoucí kritika. Rekonstituce role intelektuála by si tedy vyžadovala změnu společenské situace, předpokladem této změny je však právě existence této role. Při výrazném oslabení třídního vědomí nalevo a naopak jeho stejně výrazném zesílení napravo se to však zdá být nelehká záležitost. Byl bych ovšem stejně jako Vy rád, kdyby se podařila.
ZDENĚK FRÝBORT
Autor: Alois Dvořák
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)