Bylo již napsáno množství článků, studií a knih, pokoušejících se s větším či menším úspěchem vyslídit zhoubný pramen, který otravoval a nakonec zahubil nový, socialistický svět v evropském prostoru. Nyní se nám dostala po dlouhém vyhledávání k přečtení kniha Georgije Šachnazarova CENA SVOBODY - GORBAČOVOVY REFORMY Z POHLEDU JEHO POMOCNÍKA. Dokumentární hodnota publikace přes určité zkomoleniny, jež jsou dány angažovaností autora při formování zhoubné "perestrojkové" politiky a jeho bezmeznou oddaností Gorbačovovi, je nepochybná: poskytuje vzácné sdělení o věcech, které sehrály osudnou roli pro svět.
G. Šachnazarova znám poměrně dobře; setkával jsem se s ním dlouhá léta na různých jednáních, akcích komunistického hnutí, spolupracoval na přípravě dokumentů atd. Nejednou mne udivil názorovou popleteností, plytkostí, snahou přenést skutečnosti světa do světa myšlenek, vizí, lehkým přecházením přes problémy rozděleného světa ap. Zřejmě právě tyhle "kvality" rozhodly, že byl Gorbačovem zařazen do jeho skupiny ideově politických "alchymistů". Průměrní vladaři se rádi obklopují pochlebníky. Bylo logické, že abstraktně krásná hesla, zbavená třídního aspektu, a tudíž i realismu, jako "společný evropský dům", "primát všelidských hodnot před třídními" se brzo staly značkou gorbačovovské propagandy.
Deficit marxisticko-leninské vyhraněnosti u tohoto panovnického potomka (jeden z jeho předků prý byl šachem) se stále více snoubí s ideovým pletichařením, které se pak promítá do jeho politických postojů - do koncepce perestrojky vztahů mezi socialistickými zeměmi a komunistickými stranami. V knize se přiznává, že "perestrojka byla chápána jako další pochod Ruska na Západ", "kde byl položen základ Spojených národů evropských", "euroamerické civilizace a Atlantického paktu", "budoucí světové vlády". Je prý dobře, že svět, o který se pokusil Lenin, se rozpadl, neboť kdyby existovala "obě impéria - komunistické i antikomunistické", mohlo to vést k děsivé apokalypse. Vykoupení proto bylo jediné: "rozmontovat promyšleně jedno z nich a tak stimulovat odzbrojení toho druhého". Nadneseně akcentuje, že "tento úkol vyžadoval maximální stupeň politického tahu, před kterým bledly všechny předešlé známé příklady politické strategie a taktiky".
Podle toho, jak ochotně se tomuto úkolu podřizovali představitelé jednotlivých zemí, byli řazeni do žebříčku oblíbenosti: nejsympatičtějším byl Jaruzelski, potom Kádár, a s větším odstupem pak Honecker, Husák, Castro, Ceaušescu. Šachnazarov drze tvrdí, že za "zmizení socialismu jsou zodpovědny obě strany: Sovětský svaz, který slepil vojensko-politický a ekonomický blok společně s východoevropskými sousedy" a samy tyto země. Je prý nutno "vytrhnout se z kleští myšlenkového rozdvojení kapitalismus-socialismus".
A tak se také stalo: Gorbačov tuto politickostrategickou ekvilibristiku svého pomocníka provedl zřeknutím se plánů na výstavbu jiné, vůči kapitalismu alternativní, socialistické civilizace v SSSR a prohlásil, jak to potvrzuje jeho další poskok A. Gračev v knize Gorbačov, svou zemi za "součást jednotného společného světa". Na zdůraznění univerzálního charakteru nového dogmatu se Gorbačov odvážil prohlásit za jeho původce i takové od sebe nesmírně vzdálené postavy jako K. Marx a R. Reagan: "Přece ještě Marx," tvrdil před členy svého politbyra, "mluvil o jednotě lidského rodu. A my jako kdybychom v jednu dobu tohle přestali vnímat. Nyní se to vysvětlilo." Reagan podle něho "téměř zopakoval Marxe".
Tak byl zkonstruován filozofický základ epochální zrady. Ostatní bylo věcí techniky a o tu se postaral Západ.
Autor: Ivan Hlivka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |