Každá doba přináší své mýty a nejinak je tomu i u doby dnešní. V české historiografii se po roce 1989 dostalo do módy boření tradičních mýtů z doby obrozenecké nebo "komunistické nesvobody". Kritický pohled na dějiny je samozřejmě důležitý a potřebný, autoři - bořitelé mýtů však obvykle na jeden zbouraný vytvořily dva nové. Tyto nové mýty se pak dostaly rychle i do krásné literatury a beletrie a ovlivňují dnes historické vědomí občanů ČR. Do intelektuální módy přišly s novými mýty věci, které se už v roce 1918 zdály nadobro odbyté: adorace baroka a protireformace, monarchofilie, prosudetoněmecké pojetí dějin nebo ultrakatolicismus.
Typickým dílem tohoto směru, je v pražských intelektuálních kruzích vysoce vyzvedávaný román Miloše Urbana SEDMIKOSTELÍ (nakladatelství Argo, 1999). Čtenář se celkem rychle přenese přes pro někoho možná poutavý, pro jiného banální děj příběhu na pomezí hororu a detektivky odehrávající se v Praze let devadesátých, jehož hlavní náplní je vyznání autora z lásky ke gotické Praze a jeho nelásce k současnosti. Za nejzajímavější pasáže považuji monology odkrývající autorovo vidění světa, které se vyznačuje především adorací středověku a extrémním elitářstvím. Na otázku "k čemu modernita?" si autor odpovídá: "...aby se dostali k moci dva největší tyrani všech dob? Sprostí plebejci, kteří se mstili za své uražené a ponížené ego! Vznešená krev by něco takového nikdy nepřipustila. Vůbec by nedovolila, aby nastalo něco tak nelidského ba protilidského jako bylo dvacáté století. Ono je nejpádnějším důkazem že neurození si nedovedou vládnout ... Zlatý věk monarchie vždy znamenal nejkrásnější údobí našich dějin. Čtrnácté století a hned po něm devatenácté." (str. 300) Je samozřejmé, že dnes neobstojí tradiční ponurý obraz středověku jak jej malovala levicová historiografie, která ho převzala od osvícenců. To ostatně vyvrátili levicoví nebo marxismem inspirovaní historici sami, především francouzská škola Analles v čele v J. LeGoffem a G. Dubym. Ale to neznamená, že by měl být středověk rázem zlatým věkem lidstva, jak jej vidí Urban.
Jestliže něco rozbilo tento překrásný svět, pak to bylo pro Urbana husitství. Ani nejhorší útoky protektorátního tisku nebo ultrakatolíků starého Rakouska nedosahují "výšin" páně Urbanových: "Jan Žižka, krvavý špalek i katovská sekyra české pokory, byl nejhorším ztělesněním českého křupanství, co dějiny pamatují, odstrašujícím vzorem asiatského barbarství a brutality, naším neštěstím a mezinárodní ostudou; to kvůli němu se nám po šest století třesou ruce. A i kdyby u toho sám nebyl, jeho krvelačný vlčák Želivský, terorista v kněžském hábitu, to se svou smečkou hravě zvládl. Nebýt těchto pacholků z venkova, kteří přijeli do Prahy co nájezdníci a my po nich do dnes jmenujeme čtvrti a ulice..." (str. 166) K tomu podotýkám, že dnes se ulice po osobnostech husitského hnutí už nepojmenovávají a z nádvoří Staroměstské radnice byla dokonce odstraněna socha Jana Želivského (od jehož smrti uplynulo 9. března 2002 580 let). Je zajímavé že se proti tomu neozvala církev Československá husitská, jistě by to bylo lepší než dělat stafáž na akcích sudetských Němců při jakémsi usmiřování.
Jestliže neobstáli revolucionáři, ani pacifista Hus to nemá u Urbana lehké: "Kverulant z Husince nemusel uhořet, kdyby měl v sobě pokoru a kdyby ho nepoháněl mesiášský komplex, kdyby se neopájel příslibem mučednictví. Stačilo pár let a dozajista by se dočkal kompaktát, takových či onakých, ale nepotřísněných českou krví. Nedošlo by k adamitským ani pikartským excesům, nerozpoutalo by se násilí proti příslušníkům stejného národa, lůza by nesvrhla vrchnost na špice halaparten, revoluce by nepožírala, nebořila a nezabíjela, nebylo by porážky na Bílé hoře, česká elita by neskončila na popravišti... Násilí, to ano. Ale soucit? Slitování? Dvornost? Husitské hordy je neznaly. Takové chrapounství Evropa neviděla od vpádu Vandalů do Věčného města." (tamtéž)
Kdysi jsem obdivoval eseje Jiřího Fidelia Řeč komunistické moci, ve kterých dokázal nenapodobitelným způsobem rozebírat úvodníky normalizačního Rudého práva a uplatňovat železné zákony logiky na myšlení jejich autorů, čímž krásně odhaloval jejich plytkost a frázovitost. Ideální možnost něco podobného zopakovat nabízejí dnes českému čtenáři právě Urbanovy práce. Všimněme si krásných floskulí a frází: Pokud křupanství nebo pokora, tak jedině české, pokud barbarství, tak asiatské. Typické používání "nás" ve smyslu nás - český národ, na jehož mluvčího se Urban pasuje a jemuž se "třesou ruce" nad zlovolností husitů. A samozřejmě výzva k přehodnocování dalších názvů ulic, případně k pojmenování nových: Zikmundova, Štěpána z Pálče, Oldřicha z Rožmberka... Jestliže je Hus pro Urbana pouhým kverulantem, který uhořel (a dobře mu tak), je Želivský teroristou. Husité jsou pro Urbana něco jako komunisté. Z části gauneři, zčásti primitivové, jež nazývá "chrapouny" "lůzou" nebo "smečkou" či "sprostými plebejci". Proti nim stojí vždy jako obránce kultury a civilizace "vznešená krev" nebo "vrchnost".
Přitom Urban není vysloveně proti reformaci. To dokládá jeho zmínka, že bychom se "stejně dočkali kompaktát", ale šmahem dodává: "nedošlo by k excesům", čímž myslí husitskou revoluci, která byla dle levicových historiků vždy důležitější než samotný proces reformace. Urbanovi by se více zamlouvalo elitní pojetí české reformace, tak jak např. proběhlo ve Skandinávii, nebo částečně v Anglii a Německu, kde byly síly představující zájmy širokých vrstev udušeny v samotném začátku.
Urbanovo dílo představuje zajímavou směsici konzervativních a postmodernistických názorů, nicméně není ničím převratným, Urban pouze ve zostřené formě papouškuje, co řekli mnozí před ním "lépe". Z konzervatismu je to především jeho dějinná idealizace elit. Z postmodernismu odpor vůči každému, kdo se pokusí měnit stávající sociální realitu k lepšímu. Tím je pro Urbana například Hus. Samozřejmě zde vytahuje omšelou tezi, že nikoli snaha pomoci ostatním, ale vlastní mesiášský komplex, vlastní egoismus byl motorem Husova konání. To samé vytahuje pravice např. o Leninovi nebo o Che Guevarovi.
Všechno by to bylo jen tak pro pousmání, kdyby... Kdyby tyto názory nebyly obecně přijímaným diskursem v dnešních pražských elitách. Kdyby podle těchto názorů neučila řada mladých učitelek na gymnáziích a kdyby tyto názory neakceptovali v drtivé většině žurnalisté píšící do tzv. seriózního tisku. Tyto názory mají ještě jeden nebezpečný následek: Přijmeme-li je, musí pak následovat teze: Na co je další existence národa s takovouto minulostí, proč bychom se za něj nějak měli exponovat. A druhá teze: Lůza je vždycky stejná. Vždy se daří člověku dobře, než se zmocní vlády nějaká chátra (komunisté, husité, ale třeba i demokraté, když přijde na věc), která rozdupe v prach harmonickou společnost tak pracně vybudovanou a spravovanou osvícenými elitami.
České elity si Urbana kupují, vydává ho prestižní nakladatelství pro intelektuály, pořádá autogramiádu v nóbl knihkupectví v Kaprové ulici. Na druhé straně, když vyjde vysoce kvalitní kniha od M. Ransdorfa Hledali spravedlivější svět, pojednávající skutečně na evropské úrovni o problémech dějin reformace a revolučního myšlení, je bojkotována, nedostane se na pult podobného knihkupectví, nevyjde o ní jediná recenze ve vědeckých časopisech, protože ji napsal...
Urbanovo (tedy katolicko konzervativní, navíc silně proněmecké) pojetí husitství není naštěstí dosud převažujícím v české historiografii, ale i zde se již nacházejí převážně v mladší generaci jedinci, kteří kousek po kousku prosazují tuto koncepci. Je smutné, že ve starší a střední generaci se najde jen málo lidí s odvahou veřejně polemizovat. Jejich problémem je, že tato generace má silné vazby na novinářské prostředí působící právě v tisku určeném pro českou inteligenci (MfD, LN), takže každý, kdo by proti nim vystoupil, riskuje, že bude vláčen tiskem jako "nacionalista", nebo "kolaborant s minulým režimem", což je totéž jako ortel badatelské smrti. Čestnou, statečnou výjimkou je např. prof. Pánek, který se před časem dokázal těmto lidem postavit na stránkách ČČH. Odvahu k polemikám mají i další, např. prof. R. Kvaček či prof. J. Žemlička, statečnost projevoval i před rokem zesnulý prof. Polišenský. Je třeba říci i dalším ze starší generace historiků: Necháváte-li plivat na vaše pojetí dějin, necháváte plivat i na své životy. Zachovejte si svou čest vědců a postavte se energicky tomuto náporu, který jinak hrozí ovládnout českou historiografii, potažmo historické vědomí celé populace.
Autor: Stanislav Holubec
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)