Když v první polovině 19. století velký přírodní filozof Henry David Thoreau napsal esej o umění chůze, netušil, jak aktuální bude na počátku století jednadvacátého.
   Chůze podle Thoreaua je vlastně jakýmsi poučením a relaxací, které probíhají během pobytu v přírodě. Zatímco téměř bez výjimky všichni autoři tábornických a turistických encyklopedií k pobytu v přírodě přistupují z hlediska utilitárních potřeb tuláka či zálesáka, autor Chůze se třeba nikde ani slůvkem nezmiňuje o botách a o svrchníku. Není to zvláštní?... Když se dnes divím, že se mě ještě nikdo nezeptal, jak je to možné, že já, takový turista, nemám goretexovou výstroj! - Jakmile se jen o ní bavíš, jsi "in". Ale protože Thoreau není Baťa, protože filozof není obuvník a nemusí se zabývat blahem našich nohou, nevidí smysl toulání v botách.
   Aby pobyt v přírodě byl k něčemu, je ho třeba prožít: Jdu lesní alejí a najednou si uvědomuji, že les vlastně pořádně nevidím. Ve snaze vše napravit, v domnění, že mě něco upoutá, otáčím hlavu nalevo, pak napravo, nalevo a zas napravo. Připadám si jako náš ratlík se stejně neklidnými, těkavými pohyby, připadám si jako chrt, který loví očima a sleduje jen to, co se hýbe.
   Teď k tomu cítím napětí v podbřišku. V duchu jógy si říkám: Uvolni se pod pupkem, kde je druhá čakra a zasyp ji květy bílé lilie; zhluboka se nadechni pravou nosní dírkou, cítíš, jak tvůj dech stoupá nad obočí a ještě výš, až nad temeno hlavy; své starosti zanechej před branami lesa... - Jaký je to pobyt v přírodě, když zatím jde o pobyt v mém vlastním těle?!...
   Toužím po dojmech. Stále jen dojmy, dojmy, které na mne vybafnou jak potměšilý pes. Jako by les byl supermarketem s nepřebernou a pestrou nabídkou zboží. Někdy mě napadá, že mi bůhvíproč okoralo srdce, a proto se už nedovedu radovat z maličkostí. Ale jak se z nich radovat, když je vlastně nejsem s to uvidět, když se neumím zastavit a očima se vnořit do porostu? Teprve teď mi v úplnosti dochází smysl názvu jedné z Tomečkových knih - Zastav se na chvíli.
   Právě Jaromír Tomeček mne před třiceti lety upozornil na Henryho Davida Thoreaua. Říkal mi, že bych si měl přečíst jeho Walden neboli O lesích. Sám pak ve svém díle mj. několikrát použil slov karpatského pastýře Logojdy, s nímž se znal: "Kam spěcháš, měšťáku, smrti stejně neujdeš."
   Suma sumárum, spěch se nesnáší s prožíváním. Radovat se z přírody mohu jen tehdy, když v lese nebudu ani myšlenkami ubíhat někam jinam. V opačném případě by mi Thoreau řekl, ať do lesa raději vůbec nechodím.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)