Ne každé setkání s umělci je šťastné. O tom jsem se ostatně přesvědčil ve svých devíti letech, někdy kolem roku 1942. Rodiče tehdy zakoupili malou stavební parcelu v Radotíně, která sousedila s pozemkem nějakého herce. Konečně jsem tohoto významného člověka důstojného vzezření v reprezentativním oblečení na vlastní oči spatřil a jako slušně vychované dítko jsem ho hlasitě pozdravil "Dobrý den, pane herec." Vznešený pán se ani neusmál, naopak se velmi zaškaredil a beze slova se uraženě otočil a odešel. Nebyl to nikdo jiný než otec Rudolfa Hrušínského, který slyšel pouze na oslovení "Mistře". Od té doby jsem herce zařadil do kategorie lidí, kterým je třeba se vyhýbat. O iluze o význačných osobnostech je však možno přijít i jinak. Jako študáci zahradnické mělnické školy jsme předmaturitní praxi prodělávali v Průhonicích a sepisovali si tam svoje odborné maturitní práce, kde jinde než v parku na lavičkách. Poplatni době - psal se rok 1953 - museli jsme každou práci uvést politickým vstupem. A tak sedíme se spolužákem Honzou na lavičce a já mu pomáhám sestavit úvod, jak jsou výsadby ořešáků nutné pro boj proti imperialismu a vybudování socialismu v naší vlasti. A najednou se ze záhybu cesty vynoří zajímavá dvojice. Malý, zavalitý, funící pán, něco jako malý hroch, a vedle něho na vysokých podpatcích cupitající štíhlá, černovlasá kočka, no něco eňo beňo. Asociace z dobových karikatur okamžitě zapracovala - asi nějaký pan továrník, buržoust, se svým bobečkem. Dvojice se zastavila, otočili se čelem k sobě, on se postavil na špičky, ona se sklonila a něžně se políbili. To byl ten pravý moment, aby Honza významně zakašlal. Spatřili nás, odskočili od sebe, zrudli a dáma se v rozpacích sklonila k okraji cesty a jala se trhat nějaký ten plevel. "To se nesmí, tady je to chráněný," napomenul ji Honza mužným hlasem, protože jsme se v té době vlastně považovali za zaměstnance průhonického ústavu. "Ppppánové, ppromiňte," zaúpěl ten tlouštík, "už se to nestane" a urychleně odfuněl i se svojí partnerkou z dohledu. Až pan Válek, takto vrátný, střežící vchod do parku, nás náležitě poinformoval. "Viděli ste ho, je to nějakej malíř, ňákej Nezval, a je tu pokaždý s jinou". Spadla mi čelist. Nezval, ten co napsal Manon Lescaut, kterou jsme svým dívkám v jarních večerech recitovali, který byl pro nás ztělesněním rytíře des Grieux, to že by byl on? Básníci, vyhýbejte se krutým pohledům nezralého mládí!!
Neméně zajímavé setkání s básníkem zažily i moje vysokoškolské kolegyně, které v té době studovaly v Moskvě. O prázdninách se vydaly na černomořské pobřeží. Našly si hotel, kde je recepční radostně uvítala s tím, že v hotelu je právě ubytovaný jejich československý krajan, nějaký Nezval, který je nemocný, a jistě by ho jejich návštěva potěšila. Proč by ne, řekly si holky a vydaly se opuštěného krajana potěšit. Vešly do pokoje, na posteli seděla v noční košili mohutná postava, z pod košile vyčnívaly chlupaté nohy. Básník byl očividně potěšen a zahájil rozhovor. Zasunul si ruku pod košili a skomírajícím hlasem zalkal: "Je to hrozné, když člověk onemocní v daleké cizině. A odkud vy jste," obrátil se k prvnímu z děvčat. "Já jsem prosím z Budějovic". Básník se na chvíli odmlčel. "Budějovice, to je krásné město," pronesl procítěně. Druhá z dívek, Eva, se v předtuše následující otázky již kousala do rtů. Ta na sebe nedala čekat. "A odkud vy jste," optal se básník. "Já jsem, prosím, z Prahy," zněla odpověď. Básník pozvedl oči zasněně ke stropu a prohlásil: "Praha, to je velmi krásné město!" Audience skončila. A jedno velmi milé setkání z roku 1972, jako s kouzelným dědečkem z filmu Tři přání. Jsem na vojenském cvičení v Krhanicích, stojím se svým autem před místní samoobsluhou. Najednou někdo klepe na okno. "Pane vojáku, buďte tak hodný a popojeďte kousek, já nemohu vyjet". "Samozřejmě, mistře." "Ále, nechte toho!" a mávl rukou. Nezapomenutelný Bohuš Záhorský.
Autor: Miloš Harant
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |