MILAN DUŠEK, spisovatel
Má literatura ještě dnes nějakou váhu ve společnosti?
Kdybych si to nemyslel, proč bych psal? Otázkou je, jakou má česká literatura šanci v záplavě přeložených věcí, které našeho čtenáře zavádějí úplně jinam, převážně mimo jeho realitu. Pro knihy o skutečném životě příliš místa není. Vlastně to začíná už při jejich zrodu. Prvním zájmem potencionálního nakladatele je, zda má autor sponzora. Ale možná zatím neznám ty správné. Začal jsem si některé rukopisy vydávat sám. Stojí to peníze a je problém s distribucí!
Existuje u nás svoboda slova?
Existuje, ale bohužel je zpochybněna už skutečností, že je málo nakladatelů, kteří přijmou rukopis, který není v souladu s tím, co hlásají naši politici - komici, nebo co prosazují média, která jsou převážně pod vlivem cizích peněz. A jak je známo: koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Autor by se neměl nechat otrávit.
Potřebuje spisovatel občanskou odvahu?
Podobně jako jsem přecenil význam osmašedesátého roku, přecenil jsem i rok 1989. Naivně jsem předpokládal, že půjde o občanskou společnost bez partajnického hašteření a zbytečného plýtvání státními prostředky. Jsme nepoučitelní. Privatizace se rovnala otevřenému rozkrádání. Vládnou nám peníze a etika mezilidských vztahů se vytrácí. Proto se znovu ocitám na druhém břehu.
Vaše životní krédo:
Začal jsem od píky. Ze vzpomínek, které jsem si zaznamenával v časech, kdy mi bylo zakázáno vykonávat mé povolání, postupně vznikaly první povídky. V rukopisech, které na vydání dosud čekají, podávám co nejpravdivější obraz událostí, které jsem prožil. Osmašedesátý a devětaosmdesátý se mi prostě dostaly hluboko pod kůži.
Autor: Milan Dušek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |