Poslední setkání a rozhovor s akademickým sochařem a grafikem Karlem Neprašem a ještě něco navíc
"Bolševik si pomník nezaslouží. Žijeme zřejmě v Absurdistánu, postavíme-li jej rudému komisaři."
Vladimír Rogl, Metro, 26. 2. 2002
Akademický sochař Karel Nepraš (1932) se zapsal do novodobého českého sochařství i grafiky zejména šedesátých let jako představitel absurdní grotesky. V letech 1952-1957 studoval v ateliéru Jana Laudy na pražské AVU. Zde se stal členem skupiny Šmidrů a v roce 1963 založil s kreslířem Janem Steklíkem bohémské sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.
Využitím výrazné expresivní deformace figur posouval svá krutá podobenství člověka do podoby černého humoru. Od 80. let užívá jako uměleckých materiálů běžných prefabrikovaných předmětů - armatury, vodovodní kohoutky, záchodové mísy, dráty, které dotváří za pomoci epoxidů a barevných laků do konečné podoby.
V jeho ateliéru v nedostavěném domku se můžeme setkat se záchodovou mísou, mající místo "prkýnka" obyčejné štětky na holení. Na piedestalu tu stojí obrovská hliníková lžíce (dílo zemřelé Neprašovy ženy - grafičky a básnířky Naděždy Plíškové), symbol "konzumu strávníků" závodních jídelen nebo vojenských kantýn. Sochařova tvorba, většinou oděna do rudé ohnivé barvy, v normalizačních kulturních a uměleckých poměrech příliš provokovala uznávaný stereotyp. Živil se restaurováním, lezl po střechách domů, radnic a hradů. Poznatky posledního více než desetiletí však ukazují, že se sochařovo výjimečné dílo ocitlo opět pod agresivním, tentokrát ideologicko-finančním tlakem.
Vznik myšlenky na sochu Jaroslava Haška
"Dávno jsem přemýšlel o dvou geniálních pražských osobnostech, o Franzi Kafkovi a o Jaroslavu Haškovi. Jsou mi oba velmi blízcí svým myšlením. Pohledem na svět kolem sebe. Pražané, rodáci, vrstevníci a přitom naprosto odlišné osoby. Jsou oba monumentální, zná je doslova celý svět," zamýšlí se ve svém ateliéru nad nejnovějším projektem umělec plný tvůrčích nápadů a myšlenek.
"Mám hodně blízko ke Kafkovi. Ale nakonec jsem se pustil do práce kolem Jaroslava Haška. To, že někdy vedl bohémský život a vyváděl nejrůznější skopičiny, je jenom doprovodná stránka jeho rychlého, kvapného života. Hašek nemůže být nikým brán jako 'pivní skaut', pobíhající po hospodách. Já považuji Haškovo dílo za mimořádně vážné a zásadní," svěřuje se pražský sochař.
Bude Hašek na koni?
V Neprašově sochařském ateliéru vzniká za účasti architekta Pavla Kubky zcela originální výtvarné dílo, nemající obdoby. Vedle sádrového modelu vyrůstá kostra velkého "životního" modelu - jezdecká bronzová socha.
Jezdecký kůň bude stát na pyramidálním stupňovitém podstavci, obklopen barovým pultem. Nad ním bude na nerezovém podstavci stát busta spisovatele a novináře Jaroslava Haška. Výška památníku bude kolem 4 m.
"Využívám svých oblíbených materiálů, zejména armatur, trubek, drátů k profilování jezdeckého koně i barového pultu. Vyšel jsem ze skutečností, která se může stát absurdní, ale všichni dobře víme, že nejvýznamnější mezi pomníky je vždycky všude jezdecký pomník. Všechno je to ale stylizované trochu jinak než obvykle. Musel jsem vyjít ze skutečnosti, že spisovatel Jaroslav Hašek, autor světoznámého literárního díla Osudy dobrého vojáka Švejka, psal o velkých věcech své doby jednoduše, až banálně."
Pomník bez odhalení základního kamene
Pomník spisovatele Jaroslava Haška by měl stát v jedné z jeho milovaných čtvrtí, na pražském Žižkově. Žižkov byl vždy nazýván nejenom proletářským obvodem, ale často i "republikou Žižkov". Někdy je také pro svou romantičnost přezdíván Paříž stověžaté Prahy. Od místa na Prokopově náměstí, kde by měla "jezdecká socha Jaroslava Haška" stát, bude současně zřetelný pohled na Kafkovu jezdeckou sochu Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkově.
"Samozřejmě, že i dnes jsou s realizací jezdecké sochy Jaroslava Haška nejrůznější problémy. Realizace se dosti vleče. Původní dohoda byla, že socha měla být odhalena už koncem roku 2000, dokonce na Silvestra. Tento den já považuji za ideální. Odhalení by mělo být spojeno s pivem, které by se mohlo točit i z podstavce, na němž bude busta Jaroslava Haška. A pít by se mohlo i na 'barovém pultu' obklopujícím sochu," dodává sochař. "Změnilo se zastupitelstvo, vyměnily se odpovědné osoby. Takže vznikají problémy růstu, spojené nejenom s konkretizací záměru, ale i s penězi. Já sám teď mám největší problémy s krkem koně. Ale jak vidět, jsou vždycky i jiné, vážnější starosti. Mezi nejvážnější patří ta, aby Praha měla konečně svůj pomník Jaroslava Haška."
Kdo bude stát modelem pro skutečný pomník? Možná člověk, který je spisovateli nejpodobnější. Je jím vnuk Jaroslava Haška, Ing. Richard Hašek, předseda Společnosti Jaroslava Haška, který stejně jako jeho dědeček pořád tvrdí: "Hlavně, že se pořád něco děje!"
Haška nám ještě nezabili, snad nezabijí ani Neprašův pomník
V minulosti bylo v Praze odhaleno a opět ze země vykopáno několik základních kamenů Haškova pomníku. Většina z nich byla umístěna na pražském Žižkově. Bylo odhaleno několik pamětních desek potvrzujících, že tam byly odhaleny základní kameny, které byly časem zničeny.
Vždycky, téměř po každých dvaceti letech, se nadšení srazilo s blbcem a bylo po základních kamenech i po pomnících s Haškovou tváří.
Autoři některých článků v současném českém (německém) tisku, vydávaném v České republice, si krvelačnost nenávisti proti Jaroslavu Haškovi zřejmě chtějí i po desetiletích zase zopakovat.
Teď jim momentálně nejvíce leží v krku Haškova "bolševická" minulost. V pevném šiku, ze stránek novin, i mnozí čeští čtenáři volají: "Na pranýř s rudým komisařem, pryč s ohavným židobolševikem."
Haškovy trampoty v mladé demokracii
Krátce po svém návratu z Ruska do Prahy 19. prosince 1920 si Jaroslav Hašek (byl považován dávno za mrtvého a v českých novinách vyšlo mnoho nekrologů) zakusil šílenou štvanici ze strany českého měšťáka a jeho tisku. Hašek byl opět vyvržencem, psancem, chudým spisovatelem - i v osvobozené, k demokracii se hlásící zemi. I známí se mu obávali podat ruku a při spatření přecházeli na druhou stranu ulice.
Není neznámou skutečností, že ve vztahu k Jaroslavu Haškovi se po roce 1918 projevily v cenzuře demokratické republiky nejrůznější vlivy počínaje klerikály, maloměšťáky a sociálně demokratickým ministrem spravedlnosti konče. Například Haškovo vrcholné dílo Osudy dobrého vojáka Švejka bylo zakázáno propagovat ve školách všech stupňů nově vzniklé Československé republiky i v její armádě, přestože hned po vydání nastoupilo vítěznou cestu po 15 státech světa. Tyto zákazy byly uplatňovány i ve třicátých letech.
Stupnice českých hodnot v britském podání
Dnes je podle britských pramenů z roku 2000 Jaroslav Hašek po Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi nejpřekládanějším spisovatelem na světě. K Haškovi se důstojně řadí Karel Čapek, Julius Fučík, Milan Kundera (lze li ho ještě považovat za českého autora) a Bohumil Hrabal.
Ve zdánlivě bezvýchodných situacích se Hašek zaštiťoval cynickou ironií, humorem a především mystifikací. Jak uvádí znalec díla Jaroslava Haška Radko Pytlík ve své knize Toulavé house, vrátil se spisovatel ke své dávné životní masce: "Když se v kavárně U Zlaté husy fejetonistka Národní politiky Olga Fastrová naivně ptá, jestli opravdu bolševici jedí lidské maso, odpovídá s takovou sérií výmyslů a podrobností o bolševických zvěrstvech, že tazatelce přejde chuť mluvit s ním na podobná témata."
Mnohé články o Jaroslavu Haškovi v těch dnech jsou navlas podobné článkům českého tisku roku 1920.
Vzpomeňme, že stejnou úroveň měla i vlna, která se po roce 1938 zvedla proti velkému českému spisovateli, novináři a dramatikovi Karlu Čapkovi.
S hořkostí musel číst na svou adresu slova: "Ty zlosyne, netvore hradní, teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztoho Hitlera jen podráždil a možná k plánu na nás dal..."
Existuje české "všiváctví"?
České "všiváctví", které se tolik podobá "čecháčkovství" se v temných dnech nacisty ohrožené Československé republiky vybíjelo na spisovateli, který jako málokterý jiný proslavil českou literární kulturu v měřítku evropském a celosvětovém.
Po roce 1989, stejně jako Jaroslav Hašek a Karel Čapek, to naprosto nezaslouženě odnesl i novinář a spisovatel Julius Fučík. Marná byla vědecká analýza Fučíkovy Reportáže psané na oprátce z pera historika, docenta Františka Janáčka, i Fučíkova prokázaná nevina v nařčení z údajného kolaborantství a zrádcovství. Nepomohlo ani zrcadlové vydání motáků jeho knihy.
Nabízí se jediná otázka, zda ten "hrůzný" Hašek nakonec v Irkutsku, kde sloužil a kde je dodneška ulice Jaroslava Haška a ulice 5. armády, opravdu nepožíral spolu s ostatními bolševiky živé a nevinné děti. Velký současný ruský spisovatel Valentin Rasputin, který v té ulici dodneška žije a tvoří, tvrdí, že o Haškovi je v tamních sibiřských irkutských archivech jenom jediné svědectví, že to byl v těch časech opravdový gentleman s mimořádně šlechetnou duší a s porozuměním hlavně pro hladovějícího mužika, a který se dokonce nedotkl skleničky alkoholu, ani dost odporného ruského piva.
Kdepak se tomu mohl ten zpropadený bolševik, rudý komisař a padouch naučit a odnaučit?
Snad by si i za tu svou velkou dobromyslnou duši zasloužil konečně velký pomník, jehož autorem je sochař Karel Nepraš, i v Praze. Nebo nás snad zase předstihnou Poláci, Slováci nebo Rusové a postaví mu vlastní pomníky, jaké ve svých zemích již postavili Josefu Švejkovi? Haškův pomník se chystají co nejdříve postavit i Maďaři, o nichž, jak známo, Jaroslav Hašek nepsal vždycky nejlichotivěji. Ústy dobrého vojáka Švejka často nahlas vykřikoval: "Každý Maďar může za to, že je Maďar."
Sochař Karel Nepraš (narozený 2. 4. 1932) zemřel 5. dubna 2002
Ještě nestačily vyjít řádky o mém zcela dávném a také docela nedávném setkání a rozmlouvání s akademickým sochařem a profesorem Akademie výtvarných umění, se zcela originálním umělcem Karlem Neprašem, a už odletěl v noci ze středy 4. dubna na čtvrtek 5. dubna 2002 do uměleckého nebe. Odešel do Edenu za svou ženou grafičkou a básnířkou Naděždou Plíškovou. Kdybych se jej býval při rozloučení zeptal, co nám to zase provedl, určitě by tu mou kachnu označil za velkou blbost. A dali bychom si na dalších "sto let" ještě jedno orosené pivo nebo také pohár dobrého červeného. Trapnosti kolem realizace jeho Haškovy jezdecké sochy hoj moc rozčilovaly. Jednou na ni byly peníze, podruhé nebyly peníze a pak zase nebyly. Nenašly se zatím peníze ani na Haškův monument, ani na Karlovu retrospektivní výstavu ve Valdštejnské jízdárně (měla být spjata s Neprašovým letošním dubnovým životním výročím). S obojím si dělal velké starosti i po nedávné těžké mrtvici, kdy byl převezen do motolské nemocnice. Těšil se, jak bude z piedestalu Haškova monumentu (v němž bude ukryt sud s pivem), točit při odhalení Haškova pomníku orosené pivo. Neprašova retrospektivní výstava prý bude nakonec až v září 2002, ale již bez autorovy přítomnosti. Kdy však postavíme Neprašův Haškův pomník, těžko říci. Do toho všeho se v posledních týdnech sochařova života mísily přihlouplé názory na Haškovu osobnost v českém denním tisku. Mistr Karel Nepraš je pokaždé chraplavě odbýval slovy: "Vstali noví bojovníci, vstali noví bolševici!" Otřesné! Měli jsme spolu vždycky velikánskou radost, když se o jeho krásnou a záslužnou práci na Haškově jezdecké soše zajímali hlavně naši společní polští kamarádi. Zatímco český novinář se s Neprašem kolem Haška a Švejka nechtěl příliš zaplést. Nikdo s ním do zápasu o realizaci pomníku proti novodobým Harpagonům jít nechtěl. "Z toho se já zase neposeru, o Křížové cestě, to ještě jste ochotni, vy novinářský děvky, něco napsat, ale o Haškovi?" namítal velký bohém.
Mistře, díky vám a nashledanou s vámi v nebi. A možná taky v pekle! Díky! V hluboké úctě Zdeněk Hrabica.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |