Básníci jsou různí. Tak jako lidi vůbec. Vlastně jsou asi ještě různější. Jednou napíšu (patrně jako svazek LXXXVIII svých Memoárů mírně marnivých), jak jsem stoloval, nocoval, sněmoval a taky cestoval s básníky. Jak jeden z nich, když jsme pár dní byli v jakési metropoli, vstával už v pět a vyrážel se svou praktikou do liduprázdných ulic a vracel se, když jsme vstávali my ostatní, a v těch devět měl už plný blok postřehů (z těch pustých ulic), aparát dojetý až na doraz a plnou tašku prospektů z místních kanceláří cestovního ruchu: musí přece napsat nejen veršíky, ale i dvě tři reportáže, za verš tehdy bývala tak průměrně necelá pětka, a z čeho asi slátat stať snadněji než z těch prospektů? Od těch dob vím, že to vlastně ani žádný básník není, když se i jako novinář vydával na cestu totálně nevědomý.
Zato Vladimír Brandejs! Vraceli jsme se z jakéhosi asi desetidenního čedokového zájezdu, a když jsme všichni ostatní dlouho předlouho před celní kontrolou čekali, až z letadla vyloží, naskládají na vláček a z vláčku zas na pohyblivý pás stovky kufrů, nacpaných tašek a různého sportovního nářadí, Vladimír nemusel na nic čekat a odbavený rychleji než V.I.P. byl pět minut po přistání už před letištěm a bez pospíchání stihl spoje domů do Voděrad, kde tehdy - jen nějakých 10 km od rodného Opočna - žil a psal. Nemaje s sebou těch zlých věcí, co dech úží a s nimiž jsme se zcela zbytečně tahali, ačkoli stejně jako on jsme slavná místa prochodili v tričku, v plátěných kalhotách a v sandálech, ani na posezení u vína na terasách nočních podniků žádných oděvů s vestou a vázankou a lakýrkami nepotřebujíce, cestoval si polehku a zubní kartáček i pár těch skutečných nezbytností nosil v cestovní tašce, s níž mohl do kabiny.
Nevláčel se ani s kily bedekrů a literaturou: nastudoval si vše doma.
Jak jsme tam tak vyhlíželi své kufry a pak čekali na celní odbavení, došlo mi, že tak cestuje básník; a že to je celý Vladimír Brandejs ve smyslu okouzlující jednoty života a díla; že tak jako pojednává cesty po světě, a pár jich absolvoval, tak taky píše. Už dobrých dvacet let na to myslím a až teď, když jsme oba víc než přistárlí a na vrata mu tluče pětašedesátka, konečně je slušná příležitost se přiznat, kdy a jak jsem přišel na kloub jeho gnómicky lakonické poezii. Tak jako nebere na cesty vaky až k nezavření narvané věcmi, které člověk nepotřebuje ke štěstí, tak ani v jeho básních není žádných zbytečných slov! Umí virtuózně rýmovat, ale rýmuje pouze tehdy, když mu rým, aby byl uvěřitelný, nerozvodní verš; když mu vyplyne přirozeně tak jako např. ve Stínohře jeho Křehkosti: až plamen svícnu / se zachvěje // V noci / na dosah závěje. Kde by se měl kvůli rýmu pustit do poetických frází, na rým snad ani nepomyslí a báseň mu udrží pohromadě třeba aliterace, která se mu, jak je vidět ze Stínohry právě ocitované, ráda snoubí s rýmem. Ale co je hlavní: aliterují se mu a rýmují jeho hlavní slova, klíče k dílu, srostlé stromy; samé suky, pevný, přímý; suky: již podání ruky. Jak při jeho lapidárních verších nemyslet na Florianův Psí čas, na verše Jak přísný básník / korekturu / si listopad čte krajinu... Brandejs je takový přísný básník a má k Miroslavu Florianovi blíž než ke komukoli. Potvrzuje to i fakt, že ho jmenuje i ve svých verších (jinak téměř prostých osobních jmen). V souvislosti s básnickou skladbou Jezdec kdosi psal o Hrubínově vlivu na Brandejse, ale mámivě melodický Hrubín, styku s nímž ve svém mládí Brandejs vděčí za nemálo a jemuž Florian dedikoval právě citované Stopy, neučil mladé básníky verši, který je (řečeno zase s Florianem) živý a nádherně strohý; ten si objevovali jinde a často bez cizí pomoci.
Od konce první třetiny devadesátých let si Vladimír Brandejs, jehož verše neprosí a nemají chuť doprošovat se dobročinnosti sponzorů, vydává své básně v bílých sešitcích o dvou až třech arších, pravidelně ilustrovaných (buď fotoilustracemi svého bratra Milana, anebo kresbami různých grafiků). Už je těch sešitů několik desítek, mají čtenáře, dávají též příklad, jak dnes vydávat poezii, a básník v nich postupně přetiskuje i své verše dřív napsané a knižně tištěné, své delší skladby a cykly vysvobozuje ze starších sbírek, v nichž byly jakoby zaklety, a vydává je samostatně (Podoby léta, Jezero, Útesy), do nových skupenství vkládá i jednotlivé starší básně, a aniž asi na to myslí a aniž to patrně původně plánoval, když zakládal své opočenské nakladatelství Prameny, řadí se mu tak sešit po sešitě vlastně v jakési souborné Dílo, kde si nové verše podávají ruce motivů s verši napsanými i před desetiletími, což je krásná past na recenzenty, ale hlavně potěšení pro čtenáře.
Přísný básník, který neplýtvá slovy, vážný muž, který miluje humor, po čtyři desítiletí se ze všech svých výprav (Výpravami nazval svou prvotinu) vrací domů, ke své přírodě, ke stromům, k nimž lne jako starostlivý (to je, mimochodem, jedno z jeho hlavních slov) sadař, k čistým pramenům. Sdružení ekologických hnutí by si ho mělo zvolit za svého čestného předsedu, jenže básník má tu smělost, že jeho cesty domů nevedou skrze tržiště marnosti a chrámy konzumu, kam se chodí modlit i manažeři té dnešní tržní ekologie...
Má smůlu? Má štěstí.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |