Každý člověk má svou materiální, hmotnou zkušenost s věcmi a jevy tohoto světa. Současně však, aniž by si to nějak zvlášť uvědomoval, získává také zkušenost estetickou. Každý z nás ví, že ráno musí vstát a jít na autobus, k vlaku, do práce. Prostě je ráno. Ale každý z nás je také schopen potěšit své srdce pohledem na vycházející slunko, na rosu v trávě, na otevírající se květ nového dne. Každý ví, že v lese najde dřevo na topení, ale současně jsme schopni uvědomovat si krásu lesních cest a pasek, vůni pryskyřice a to všechno, čím les oblažuje naše srdce a duši. Hmotná zkušenost tohoto světa se v našem srdci ochotně a ráda spojuje s estetickými zážitky, s citovým vztahem naší osobnosti ke skutečnosti.
A právě z těchto zkušeností vychází lidská tvořivost. Často ji dělíme ještě na umělou (nebo chcete-li uměleckou) a lidovou. Ale v životě snad každého národa byla období, kdy se tvořivost takto nerozlišovala. Bylo-li málo té umělé tvorby, lid si ji dokázal nahradit vzkypěním svých vlastních tvořivých sil. Ta údobí jsou všem dobře známa a není třeba se jimi zabývat podrobněji. Všichni jistě známe bohatství lidových písní, říkadel a přísloví, bohatství tanců v některých oblastech jako na Moravském Slovácku, na Hané, na Valašsku, v jižních Čechách a jinde pečlivě udržovaných a novou tradicí tvořivě rozvíjených, jak o tom svědčí každé vystoupení Hradišťanu nebo Olšavy, bohatství lidových krojů, malůvek, výšivek, kraslic a jiných lidových výtvorů - ale proč by to všechno vyjmenovával, Jindřich Uher právě lidové tvořivosti věnoval knihu Kam usedl pták, vyhledejte si ji ve své knihovničce. Přirozený talent k tvůrčí práci je mnoha lidem vložen už do kolébky. K tomu, aby člověk vylil ze svého srdce přebytek citu, krásy a vkusu, k tomu věru nepotřebuje doktorát. Je ostatně známo, že mnozí lidoví umělci dosáhnou takových kvalit, že se jejich dílo vyrovná dílu umělců odborně poučených.
Lidová tvořivost se velice často prolne s praktickou zkušeností. To pak bývá dost nesnadné rozlišit, čeho je v díle vlastně víc: praktické zkušenosti nebo té umělecké tvořivosti. Přemýšlel jsem o tom při vzpomínce na zednickou partu mého otce. Patřil k ní takový venkovský hromotluk, samá ruka samá noha, málomluvný, ale silný jako Bivoj a neskonale vlídný a laskavý. Zedníci občas prováděli práce, které každý neuměl. To si pak říkali terasáři. Dělali chodby, schody, občas dostali nějakou speciální zakázku. Jednou pracovali v Jaroměřicích nad Rokytnou. Přijel jsem se za nimi podívat, chtěl jsem navštívit hrob básníka Otokara Březiny, na jaroměřickém hřbitově je pochovaný. "Franta tě tam hodí," řekl mi otec, "on ten hrob dělal." Sochař Bílek zhotovil sousoší Tvůrce a jeho sestra Bolest, ale náhrobní desku a kamenické práce na povrchu hrobu prováděl Franta. Říká se tomu mozaika a v těch dobách, kdy se s tím začínalo, na to nebyly stroje. Zhotovila se hrubá směs z cementu a drobných kamínků, její povrch se pak po zaschnutí musel vybrousit křemenem sevřeným v dlani. Jednoho léta jsem to zkusil. Do večera jsem měl čečulky prstů sedřené do krve a roztřepené k pláči. Byla to skutečně tvrdá a těžká práce. Franta ji na Březinově hrobě odvedl skutečně dokonale. Byl na tu práci také patřičně pyšný. Chválili ji i jeho kolegové zedníci a takové uznání už něco znamená! Myslím si, že právě to je ten případ, kdy práce přestává být jen praktickou zkušeností, cvikem a stává se uměleckou tvořivostí. I když ten obyčejný zednický mistr by to tak asi nikdy nepojmenoval. Jako všichni, kdo něco umějí. Takoví přece byli i malíř pokojů a skladatel Fanoš Mikulecký nebo prostá venkovská žena Anežka Gorlová.
V každé době bude vycházet a zapadat slunce, hvězdy a měsíc se zatřpytí na hladinách studánek a tvořivé lidské srdce o tom bude vždy s láskou a citem promlouvat.
Kéž by těch srdcí bylo co nejvíc! Vždyť je to skutečná a jediná naděje tohoto světa.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |