to udělal, kdybych měl srozumitelně objasnit,
CO JE TO TA TELEVIZE?
No jak, rozpomněl bych se na televizní pořad To je ta čeština a na to, jak Jaroslav Seifert zpíval do rotačky: Nestačí pěvci přitakání snobů / a slávy kus chce dobýti i u mas... Podobně hercům a jiným televizním borcům, kteří nám vybojovali už několikrát svobodu, když předtím s podobným elánem a rozhodností nikde nechybět a být pořádně viděni signovali Antichartu, vůbec nestačí, že se hřejí, sluní a do zlatova opalují v záři reflektorů, a slávy kus si rádi vydobývají a realizují se s plným nasazením jako umělcové nejen reprodukční, ale i produkční, totiž tvůrčí. Když už nelze jinak, aspoň dají něco k lepšímu. Kde jinde než zejména na kulturní obrazovce veřejnoprávní, kde se jednou měsíčně odbývá pořad To je ta čeština. V jednom díle jsme byli svědky milé zábavy, v níž jedna takéspisovatelka, v jiných svých výstupech vzorně sebejistá, přičinlivě blekotala, že též ona si ovšem v předvedeném řečnickém cvičení povšimla nesprávného přechodníku, ačkoli jí evidentně jako nenáležitý nepřipadal, to by se byla předvedla. Nedostihla však výkonu, který podal suverénní moderátor herec vzápětí poté, co řečnická exhibice s vadným tvarem přechodníku skončila. S neomylností showmana a bez nejmenšího náznaku ironie se zaměřil právě na nešťastnou větu: Ano, nemaje sama velkého majetku. To je nádhera, to je poezie už!
Tolik o hereckém zvládnutí mateřštiny i o názoru na to, kde začíná poezie.
Komerční televize se ovšem nemohla dát zahanbit, a tak hned následujícího dne položila soutěžícímu záludnou otázku, v čemže je nepravda výroku: Někteří kritici tvrdí o Ivanu Olbrachtovi, že jeho nejlepším dílem byl Žaltář nejtemnější, promiňte, Žalář, jiní dávají přednost Goletu v údolí, Olbrachtův bratr Antal Stašek zastával názor, že je to kniha Nikola Šuhaj loupežník. Moderátor pan Rosák, stále ještě budící zdání, že leccos skutečně zná, nespokojil se tím, že přijal "odhalení" chyby, ale neodpustil si dodat něco ze sebe a zažertovat: Ano, nikoli bratr, ale otec, ostatní byla pravda až na ten můj Žaltář, hm hm hm. Kdyby byl mlčel, jak to doporučuje známé latinské přísloví, mohl zůstat moudrým, - ale takto jen upozornil na to, že tvrzení o Staškově ocenění Nikoly Šuhaje je pěkný nesmysl: Olbracht přece napsal Nikolu Šuhaje až po smrti svého tatínka. Bota tedy byla už v zadání (ve větě byly nepravdy dvě, jedna z pitomosti dodavatele otázek i televizní redakce, která ji nepostřehla!), a samolibý moderátor ji jen zviditelnil. Už je tedy jasno, co je zač ta televize?
to udělal, kdybych měl globálního občánka připravit na to, aby ho přestalo trápit pomyšlení, že by mohlo dojít k našemu hrdinnému
POUŽITÍ JADERNÉ ZBRANĚ
proti zpozdilcům, co ještě berou vážně národní suverenitu a opovažují se nerespektovat doporučení Mezinárodního měnového fondu, což svědčí o jejich zločinném totalitarismu a zběsilém porušování lidských práv našich agentů?
No jak! Dali bychom v redakci listu Los Angeles Times hlavy dohromady, a našli by se ruče hned tři typy prekérních situací, opravňujících použití nukleárního potenciálu: "proti cílům odolávajícím nejadernému útoku" (je to tvá vina, neměls odolávat), dále "v případě odvety za útok jadernými, biologickými nebo chemickými zbraněmi" (při troše dobré vůle se dá mluvit i o preventivní odvetě, že ano), a "v případě překvapivého vojenského vývoje" (což je slušnější slovo než "v případě našeho totálního průseru" při roznášení té jediné pravé civilizace a křesťanských hodnot). Suma sumárum: jen ať si lidstvo zvyká, že vlastně každý skutečný odpor proti naší globální vůli může být jaderně ztrestán. Konkrétní jadrné odůvodnění se už snadno najde.
Autor: alch
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |