Jsme jedno tělo a duše,
na tom jsme přestali
a tak to bude pořád.
Jedno tělo: prach ve vášnivém objetí s popelem.
Jedna duše: nic něžně se snoubící s nicotou.
Láska až za hrob!
Jarmila, pro kterou byly napsány tyto verše, umřela před deseti lety. Letos by jí bylo sedmdesát let.
Literární kritička, badatelka, spisovatelka. Pracovala celý život v Památníku národního písemnictví. Vzdělaná, vstřícná, s darem vcítění. Byla jako stvořená pro práci s lidmi, mezi lidmi. Mohla být vynikající reportérkou, moderátorkou. Nebýt obrny, která ji postihla v dětství a zanechala stopy na hlasivkách, na tváři a na rukou. Doma jí říkali, aby seděla v koutě, aby se se svým handicapem neukazovala.
Překonala svoje omezení. Vystudovala vysokou školu. Literární kritiky uveřejňovala v Květnu, Plameni, Tvorbě, Literárních novinách, Kmeni, České literatuře. Vydala monografie Růženy Svobodové, Josefa Hory, soubor studií Buřiči a občané. Se svým spolupracovníkem a pozdějším manželem Jaromírem Loužilem vydala korespondenci F. X. Šaldy a Růženy Svobodové, Tíživá samota.
Psychologické prózy Lhostejnost, Mlčení. Teprve v závěru života se dotkla problému postižení v románu Darina. Příběh dívky na vozíčku vyšel až po autorčině smrti.
Měla spoustu přátel. Už jako studentka dávala dohromady lidi, kteří by se pro své vyhraněné orientace možná nesetkali. Udržela si celoživotní vztahy. Radily se s ní dokonce i děti jejích přátel. Byla dobrou rádkyní nejen v odborných, ale i v každodenních lidských záležitostech.
Na Jarmilu Mourkovou není možné zapomenout.
Básně o ní a pro ni, básně pro přežití po jejím odchodu vznikaly postupně řadu let. Autor je zveřejňuje k desátému výročí smrti. Někomu se mohou zdát beznadějné, zahleděné do smrti. Já v nich čtu naději. Chápu jako zázrak, když se dvěma lidem podaří vytvořit takový vztah. Zaznamenán, šíří se jako světlo. Dokládá, že láska je možná. Je to útěcha pro staré, radostná zpráva pro ty, kteří se k lásce teprve blíží.
JAROMÍR LOUŽIL
Nezlob se
Léthé i Styx se vylily z břehů
a převozníci stávkují.
Mně je to jedno, v duchu jsem stejně už na druhé straně.
Ještě že o tom nevíš - tam, v hrobě.
Zlobila by ses, tolik jsi milovala život.
Ale vždyť já přes ten plot lezu jen kvůli tobě!
Poslední štace
Na počátku jsme byli celý svět, vyplňovali jsme ho beze zbytku
svou světskou láskou, vírou, nadějí.
Nic nechybělo, nic nepřebývalo, nic.
Ale jak šel čas, začalo nás nenápadně ubývat. Tu se ztratil přítel, tam kniha, psací stroj dosloužil, slova zapadla bez ohlasu.
Přesto jsme byli pořád celý svět,
jen byl o trochu menší.
Potom jsi umřela. Nepřijal jsem to,
ve mně jsme pořád oba!
Z našeho světa však zbyla jen půlka, a to ještě ta horší.
A ubýváme stále rychleji a rychleji.
Kam se poděli všichni ti lidé?
Všechny ty věci?
Všechny vzpomínky?
Všechna slova a dotyky?
Všechna radost?
Co zbylo z našeho světa?
Prstýnek s vypadlým kamínkem, potrhaný rukopis, sešlapané boty, tři řádky petitem pod čarou,
a pak už jen jména, a ani ta ne - nevyslovena neexistují.
Jsou to jen špinavé skvrny tiskařské černi a starý papír dobrý leda do sběru.
To bude naše poslední štace,
má velká lásko jediná!
Tam se zas sejdem a už navždycky.
Příklad pokorné bezodpadové recyklace.
Už nepláčeš
Já vím, že tě všecko bolí.
Musíš být trpělivá.
Musíš to vydržet.
Uvidíš, že se ti zas uleví.
Nemysli na to.
Neplač.
Teď už tě nic nebolí.
Byla jsi trpělivá.
Vydrželas to.
A ulevilo se ti.
Nemyslíš na nic.
Nepláčeš.
Nejsi.
Sen a kámen
Pořád jsi ještě trochu tady,
ve mně a se mnou.
Ale co až už tu nebudu,
kam se poděješ?
Zmizíš beze stopy v Bermudském trojúhelníku mezi ostrovy Nikde, Nikdy, Nikdo.
Ztratíš se v pohostinné černé díře zapomnění jako sen, jako kámen. A tam už zůstanem spolu
na věky věkův - amen.
Strom poznání
Nejsi panenka pro štěstí,
znáš lásku, touhu, zoufání.
Ta bolest však není jen tvoje;
zkusme ji spolu unésti.
Nejsi panenka na hraní,
chceš žíti po svém a vstoje.
Vcházíš, odcházíš bez ptaní,
jsi svobodná, já vím.
A tak jsi odešla navždycky.
Co teď se stromem poznání?
Dá mně už leda stín.
Proč?
Vím, že jsem selhal,
když jsem tě nechal umřít.
Za to mne stihlo prokletí
žít a nevědět proč.
Proč ráno vstávám?
- Zvonil budík.
Proč dýchám?
- To plíce samy.
Proč čtu noviny?
- Jsou předplacené.
Proč piju Mattonku?
- Snad kvůli reklamě.
Proč překládám Kanta?
- Je na to smlouva.
A proč si pořád přehrávám
Franze Schuberta, druhou větu jeho kvartetu "Smrt a dívka" a brečím přitom jako stará kurva?
- To ví sám bůh.
Já vím jen, že jsem selhal, když jsem tě nechal umřít samotnou.
Autor: Eva Bernardinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |