Nutno si hned v úvodu přiznat, že poezie patří k okrajovým literárním žánrům. Zvláště pak v dnešní době, kdy média dávají přednost "výdělečnému" druhu zábavy, objevují se básně i samotní jejich autoři na televizní obrazovce velmi zřídka. Našinci se občas podaří v pozdních nočních hodinách v pořadu či dokumentu o tzv. alternativní kultuře (dnes se pokládá za alternativní prakticky vše, co nepřináší zisk) zaznamenat bytost mediálně vymírající, bytost básníka. Ten, ač mlád, působí naprosto vyrovnaně, s úsměvem se rozhovoří o čisté lásce k bližnímu a neutuchajícímu nadšení sázet do pozdních nočních hodin verše na papír, přičemž zvládá vysokohorské túry, dobrovolnou práci v nějaké známé nadaci, studium dvou vysokých škol, práci učitele češtiny na plný úvazek a v neposlední řadě péči o vlastní nemohoucí babičku, za níž dojíždí denně padesát kilometrů. Při tomto nemalém časovém vytížení stíhá sledovat pravidelně novinky na knižním trhu a s filozofickými spisy si doslova tyká. Divák nebásník s údivem klesá, občan koketující s poezií si klepe nevěřícně na čelo. Položme si otázku, jak tedy vypadá a jaký je "mladý poeta" současnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem neměla dosud tu čest potřást pravicí Vikimu Shockovi či Věře Rosí, své zraky obrátím k autorům pro mne poměrně dobře známým, autorům amatérským. Před delším časem jsem uspořádala anketu a v ní se soustředila na obecné, v lidu zažité představy o "umělci pera", který v podstatě holduje alkoholu, lepým dívčinám, neudrží korunu, obklopuje se kvalitní čtivem a pořádá pravidelné umělecké dýchánky ve svém bytě, což jsem shrnula do několika bodů s tím, zda dotyční dotazovaní tyto vize svým stylem života naplňují. Chtělo by se mi zvolat: "To jsem si ale naběhla!" Většina tázaných se oháněla abstinencí, v lepším případě údajnou příležitostnou konzumací v mimořádných případech, jako tetiny padesátiny, a jen pár největších "zhýralců" se přiznalo k více než kladnému vztahu k lihovinám rozličných druhů a neomezeného množství. K problematice nadměrných sympatií k opačnému pohlaví se opět většina vyjádřila dosti zdrženlivě. V zásadě všichni hledali životního partnera a nejraděj by vpluli do svazku manželského s první vážnou známostí. Pouhá hrstka se nebránila zvyšování počtu svých "lásek", ani "jednonočních flirtíků". V oblasti financí se respondenti takřka vzácně shodli a konstatovali, že obvykle utrácí, aniž by příliš přemýšleli nad reálnou výší svého konta. V oblasti čtiva jsem rovněž s klasiky nepochodila. Někteří knihy, až na manuály k počítačovým programům, absolutně ignorovali. Jiní zas měli své oblíbence, mezi něž nositelé světových literárních cen rozhodně nepatřili. Menšina pak oprašovala v knihovně Kanta i Junga a zálibně sledovala hřbety vzácných tisků. "Umělecké dýchánky" považuji za samostatnou kapitolu, neboť podle mého názoru shrnuje předchozí citované "neřesti". Ovšem neřesti jiných a asi již mrtvých básníků. Ti současní se vymlouvali, jak neradi někam chodí, nesnáší společnost a naposledy se rozjeli na svatbě nevlastní sestřenice. Domů by si nikoho nepozvali, protože by jim určitě propálil koberec, pozvracel tapety a rozbil vzácné porcelánové nádobí. Jiní zas lkali nad zoufalou bytovou situací. Do jejich garsonky by se prý nikdo nevešel. Tudíž z ankety mi vyšel obraz básníka - člověka velice slušného, který nejraděj sedí doma s parterem (partnerkou) při limonádě a diví se debetnímu zůstatku na výpisy z účtu. Dobrala jsem se reálné výpovědi o životě moderního umělce? Pravda se mi vyjevila až v hostinci, kde na jedné stěně hosty udivuje Karlův most, na druhé pak reprodukce Mony Lisy. Zde se každou třetí neděli v měsíci kolem devatenácté hodiny večerní vyskytuje větší počet mladých literátů, k mé radosti básníků, kteří se tu scházejí na kus řeči po literárním večeru. Hospoda je poměrně neformální místo, kde se záhy projeví, jak kdo prolévá hrdlem a vzhledem k výskytu zástupců obou pohlaví se projeví i "milostní náklonnosti", případná rozhazovačnost, společenskost a v konverzaci názory na literaturu. Z tohoto setkání bych se zmínila o několika zajímavých a výmluvných okamžicích. K mému překvapení si většina objednala pivo, přestože se číšník nechoval nejochotněji, ba dokonce zahájil objednávku vpádem několikrát opakovaného: "Dobrý den". A hlasy žíznivých tím pádem přeslechl. Když půllitry konečně dosedly na ožmoulané tácky, počali jsme zajímavý hovor na téma socialistického zdravotnictví. Tématu se zhostila starší, leč energická básnířka a vyprávěla k obveselení historku z venerologické ordinace, kdy soudružka doktorka na ni útočila slovy: "Vy jste opravdu neměla pohlavní styk s cizím státním příslušníkem?" Místo rozpaků, po předešlé anketě bych čekala rudé tvářičky a cudné klopení očí, stůl zaburácel smíchem. Další kouzelná chvilka nastala, když do místnosti vstoupila spoluobčanka tmavší pleti s náručí růží. Než se k nám dostala, probudila se zřejmě ve dvou přísedících mužích krev arabského obchodníka, kteří po jejím útoku sugestivní nabídky květin neváhali a usmlouvali cenu kytic na polovinu. Dvě z nich se záhy přestěhovaly do půllitru s vodou mezi nás. Veselí pokračovalo. V závěru večera padla otázka o budoucnosti básníků a zda si společnost, tedy i my, vychováme vůbec nějaké nástupce. Na nutnosti najít a "vychovat nástupce" jsme se shodli. Dokonce padl návrh, že bychom všichni měli uskutečnit výlet na nějaký známý a pamětihodný kopec a tam pod rouškou noci zplodit "literární potomstvo", kdy by po narození takového dítěte přispíval každý potencionální otec částkou pěti set korun na jeho výchovu a zdravý rozvoj, čímž by se nastupující generaci zajistilo patřičné vysokoškolské vzdělání a mohlo by jednou vzniknout vysněné sdružení profesionálů. Nicméně tento úkol není z nejlehčích a vyžadoval by jisté osobní oběti. A touto krásnou myšlenkou o příští generaci bych své putování za osudy poetických duší ukončila. Ale ještě musím na úplný závěr říci, že tyto duše mají přes vážnost ve své poezii smysl pro humor, umí se nadchnout, zbytečně nefilozofují, většinou nikde dobrovolně nepracují, na túry nechodí, nestarají se jen o nemohoucí babičky a před zkouškovým obdobím se klepou děsem. Chovají se jako ostatní mladí lidé a svůj úděl bohéma snáší s nadhledem. Básníci zkrátka nevyhynou ani v tomto století.
Autor: Martina Bittnerová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |