(Terorista Trh II)
1
Konec roku stal se mobilní žní, radoval se titulek MFD 4/1/2002 a hned den na to tentýž list udiveně (?) konstatuje: Lidé nechtějí platit více za telefon; Levnější telefonování? Letos se lidé nedočkají. Lidé nyní zvažují, jak telefonovat. A dva dny na to: Lidé měnící programy u telefonu zahltili Telecomu infolinku i web. Neboť Telecom vyrukoval s trumfem v rukávě: kdo jen málo volá, může si vybrat výhodný tarif. Noviny přímo přetékaly srovnávacími tabulkami, až oči přecházely a servilní komentáře se předháněly v masivním přesvědčování, že vlastně každý z těch tarifů je pro někoho děsně výhodný, jen je třeba umět si správně vybrat. Kdo si vzal kalkulačku a tužku a počítal, nedopočítal se prakticky žádných výhod nikde; sofistikovaná soustava, jak ta telecomická, tak ta u konkurentů, je nastavena tak, aby se člověk, ať si zvolí cokoli, nakonec nedoplatil; "aby nebylo úniku," jak řekl výstižně o podobné povedené praxi v jiném oboru jistý mediální mág. Ale kdo si dá práci s počítáním, při němž se ostatně dopočítá jenom truchlivého zjištění, že ať si vybere, jak vybere, nevyklouzne ze sítě, do níž se dal už jednou lapit a bez níž nelze podnikat a mnoho lidí si nedokáže představit život? Pohodlnější je uvěřit barnumské reklamě, vychvalující výhody a zamlčující jejich dobře utajenou negaci.
Jen co se padesát tisíc lidí telefonu radši vzdalo, protože je buď urazila bezostyšnost, s jakou měli být okrádáni, anebo prostě na zdražené poplatky nemělo, a nějakých tři sta třicet tisíc si vybralo tarif nejúspornější, telecomičtí žertéři se rozhodli chudákům pokus o šetření řádně zošklivit: ušetříte, ale nesmíte si vybrat levnějšího operátora, abyste neušetřili příliš - na nás prostě nevyzrajete: za neochotu solit, stále jen solit, se platí, holenkové.
Zatímco se toto dělo, jak psával o událostech svého válečnického snažení božský Gaius Iulius, zatímco se o tom všem psalo, horlivě jednalo a naivně spoléhalo na antimonopolní zákony a zkrátka zatímco se pozornost upřela na drzé a bezohledné telecomické manýry, v přímo ideální souhře s nimi pokračovala největší mobilizace v našich dějinách, totiž vnucení mobilů nejenom lidem, kteří je skutečně mohou potřebovat, ale také a hlavně snobům včetně chudáků, kteří touží být stále up to date, dětem, z nichž většina chce to, co mají jiní, penzistům, kteří vysolí i poslední groše, aby se dovolaly dětem příliš zaměstnaným na to, aby přišly za nimi na návštěvu anebo aby aspoň samy zavolaly, jak slibovaly, když odložené pokolení obšťastňovaly danajským dárkem se slovy: nemusíš přece utrácet za volání, my ti zavoláme. Když už jednou starý opuštěný člověk mobil má a nikdo mu nevolá, neodolá pokušení a volá, volá, volá sám - a jeho často marné a nešťastné volání zase pomůže mobilizátorům pohodlně bohatnout.
Terorista trh, který si libuje v teroru úsměvném, přátelsky a dobrodinecky se tvářícím, donutil většinu národa, aby se dobrovolně, na svůj účet dala zmobilizovat, aby se sama vybavila o narozeninách, k Vánocům a při jiných krásných příležitostech mobily, jimiž může být totálně a permanentně kdykoli kýmkoli mobilizována: obtěžována mobilními otrapy, kteří se k vašemu číslu i nejutajovanějšímu samozřejmě dostanou a před nimiž uteče jen ten, kdo mobil vypne. Jenže to udělá málokdo, protože co kdyby mu zavolala osoba, po niž celý život marně touží? A s tím se počítá, protože kdo netouží?
2
Trh, který staví člověka proti člověku, i když (a pravidelně právě když) mu namlouvá, že oba výborně vydělají, a nejeví o něho nejmenší zájem, když se na něm nedá nic trhnout, nabízí místo přirozené pospolitosti pospolitost potenciální, virtuální, iluzivní, zato instantní jako nescafé a bohatý sortiment polévek z pytlíku (v Čechách), případně ze sáčku (na Moravě). Pokud investice slibuje pohádkové zisky, rozvine se reklamní kampaň tak masivní, že i jedinci vůči reklamním praktikám nejodolnější nabývají časem trapný pocit, že budou mimo, když se nevyzbrojí prostředkem snadné komunikace kamkoli a odkudkoli, protože pokrytí (při němž už téměř nikdo nepomyslí na myslivecký význam toho slova) je téměř stoprocentní a výhledově globální. Mobilizace se kdysi vyhlašovala jen ve chvílích ohrožení národní existence anebo když už režim mlel z posledního, a bývala to akce mimořádná, snesitelná jako cosi buď nezbytně nutného, anebo jako dlouho očekávaný signál rozpadu jinak už neudržitelných poměrů a panství konečně už dodělávajícího.
Mobilizace, které jsme svědky a mnozí účastníky (málokdo to zotročující zařízení vyhodí, když je dostane jako dárek), je totálnější než armádní i pracovní mobilizace v době posledního tažení Třetí říše. Je patrně jen otázka času, kdy jimi budou opatřeni i bezdomovci, pohybující se vně pevné sítě. Zájem na tom má kdekdo: ti, co chtějí mít o nich přehled, ale i oni sami, protože to může být i výborný operativní prostředek rychlého varování; a hlavně mobilizátoři. Mobilní sítě zalobují a trochu si třeba i zakorumpují a radnice nebo dobročinné organizace budou kupovat mobily pro bezdomovce jako (vlastně ne jako) zjednaní.
Nejnovější totální mobilizace se od všech ostatních liší i tím, že je (a je vymyšlena) jako permanentní. Ubožák Trockij se svou permanentní revolucí, tu se rozpoutat nepodařilo. Trh je mocnější, naučil se už vehnat a uzamknout člověka do klece, ve které musí stále šlapat, aby se tržní koloběh nezastavil. Mobilizace, která vykazuje neskutečný úspěch, neskončí tím, že až na pár podivínů bude mít mobil každý, aby byl snadno dosažitelný, a přece se nedalo o něm říct, že je na drátě; protože si budou moc člověka kdykoli zavolat, hejpočkej, vysvětlí mu už snadno a vždy znova, že musí mít novější typ, mnohem dokonalejší a hlavně výhodnější. Kdo odolá?
Kdo se jednou upsal, bude už trvale mobilizovaný hned dvakrát: stále v pohotovosti a vždycky znovu vyhazující sumy za techniku pořád zázračnější.
3
V čekárnách lékařských ordinací, při vchodu do knihoven, divadel, koncertních sálů je vyvěšena prosba, aby návštěvníci laskavě vypnuli své mobily; leckde je to formulováno jako striktní příkaz. Všude se však najde téměř vždy někdo, kdo zapomene, neuvědomí si nebo prostě prosby a příkazy ignoruje, takže do soustředěného ticha nebo do líbezných tónů Malé noční hudby zazní agresivní jedenadvacáté století a soustředění nebo kulturní zážitek rázně zruší.
Byl jsem na literárním podvečeru, kde se velice pronikavý signál mobilu rozezvučel právě při recitaci, která jinak ctihodného postaršího návštěvníka zkolébala v polodřímotu. Probuzený se ovšem polekal, a jak byl rozespalý, propadl panice, dal se do zmateného šátrání po všech možných kapsách a kapsičkách a trvalo nekonečně dlouho, než aparát našel a po jistém tápavém manipulování konečně umlčel. Sál si oddechl, recitovalo se dál, pohoda poetického podvečera se jakžtakž dala znovu dohromady, ale mobil se nedal jen tak odbýt a ozval se ještě několikrát. Mobilizovaný byl na infarkt (nebudu si vymýšlet, že studem umřel a že jde tedy o zbraň někdy doslova vražednou) a návštěvníci setkání s poezií si navždy zapamatovali hlavně ten arogantní vpád posledního výkřiku civilizace do hájemství kultury.
Slyšel jsem od dvou lékařů, jak sebevědomí pacienti (v jednom případě dynamický mladý podnikatel, v druhém mondénní slečna) sáhli zcela samozřejmě po svém mobilu během vyšetřování své tělesné schránky a projevili silnou nelibost, že se doktůrkovi jejich snaha vyřídit si teď a hned své veledůležité záležitosti nelíbí.
Mobily se ozývají znenadání prý také v chrámech. Většinou to není volání nebes.
Mnoha lidem, kteří jsou mobilem doslova okouzleni, připadá signál z jejich mobilu čímsi na úrovni zvuku hasičské trubky nebo sirény záchranek: vše musí z cesty, někdo je totiž volá. Vše musí stranou, je prostě mobilizace.
Všudypřítomné mobily nás obtěžují doslova všude: v práci, na schůzích i na schůzkách, na procházce v lese, na silnici, na níž se navzdory všem zákazům a postihům mobilně telefonuje a esemeskuje vesele dál, zvlášť ve velkých a silných vozech, jejichž řidiči ovšem mají na pokuty i sebevětší (právě ty velké silné vozy při střetu válcují ty ostatní). A ač okouzlení módní hračkou jistě opadne, nikdy se už svět nevymotá z mnohonásobné sítě.
Nejhorší je na totální a permanentní mobilizaci, která bezohledně ničí soukromí, její zbytečnost. Trh nás terorizuje mobily jen proto, že v nepřehledném systému tarifů je to z hlediska provozních nákladů velice výhodná a spolehlivá permanentní pumpa na peníze. Lidé se rádi vypovídají, a když mluví a mluví, nemyslí na to, co je to bude stát.
Nemyslí na to prakticky nikdo, koho v tramvajích a autobusech slyším, ač ani trochu nechci poslouchat a rád si čtu, žvanit mobilem doslova o ničem.
O moru permanentní mobilizace by nestálo za to se rozepisovat, kdyby nešlo o klasicky čítankový příklad toho, jak trh, aby běžel, doslova vydupává ze země domnělou potřebu.
Organizátorům mobilizace se podařilo vnutit velkému množství lidí pocit, že mobil velmi potřebují, ačkoli skutečná životní potřeba je minimální, a když se ten pocit v nich jednou zahnízdil, mučí se pak už sami. Možnost kdykoli zavolat, že se situace změnila, prudce omezuje povinnost dostát danému slovu, svádí ke stálému přeorganizování režimu dne, ke stálému měnění programu a k omezování osobního styku a jeho nahrazování letmým zavoláním Rozbíjí čas, drobí ho do chvilek mezi dvojím zavoláním, až se stále volaný naštve, mobil na chvíli vyřadí z provozu a právě v tom čase bezpečně propase volání skutečně důležité. Kdyby trh neinvestoval do obludné reklamní kampaně velké sumy, které musí ovšem dostat od mobilizovaných zpět, kdyby mediálním terorem nevzbudil v lidech potřebu mít mobil, kdyby zkrátka byl pro člověka, a ne trhem pro trh, vynikající technická vymoženost by skutečně výborně sloužila tam, kde je jí zapotřebí, neotravovala okolí a nevyprazdňovala kapsy, ve kterých po vypumpování peněz do sítí už nezbývá na potřeby mnohem důležitější, skutečné; například na knížky.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)