(Karel Čapek, Proč nejsem komunistou)

   Nové rozdání karet po volbách 2002 by snad již nemělo bránit státní kulturní administrativě přijmout myšlenku, že úroveň kultury toho kterého národa neurčuje neviditelná ruka trhu bez přívlastků, nýbrž prokazatelný výskyt talentů na daném území. A také že líbivost a sledovanost nejsou dominantními hodnotami uměleckého díla. Neboli diskuse, která vloni probíhala v Unii českých spisovatelů a na stránkách Obrysu-Kmene, nebyla tak marná, jak se ostatním médiím zdálo.
   Zde bych si dovolil malou odbočku. Současná politická reprezentace se pokrytecky diví, proč přišlo letos tak strašně málo lidí k volbám. Svádí to na kdeco a na kdekoho. Politická reprezentace, která prokázala, že není ani schopna, ani ochotna řešit naprosto základní problémy společnosti, se nesmí divit, že její billboardy za 70 miliónů nezabírají. Nejdřív je třeba začít účinně řešit základní problémy, nezaměstnanost, bydlení, a teprve pak mohou přijít na řadu nákupy stíhaček, případně i střel blízkého doletu. Roosevelt vyřešil mnohamiliónovou nezaměstnanost v USA na počátku 30. let minulého století během dvou let celostátním fiskálním programem nazvaným Nový úděl. I v kapitalismu se občas dá najít pro lidi nějaké řešení, ovšem za předpokladu, že je tam Roosevelt.
   A nyní opět k problémům po výtce literárním.
   Dnešní situace české literatury až nápadně připomíná 50. léta minulého století, kdy českou kulturu ovládal revoluční schematismus. Literaturu reprezentovala tvorba nejrozmanitějších Pavlů Kohoutů na úseku státního veršování, K. F. Sedláčků ve sféře sepisování příkladných příběhů spíše o myších než o lidech, a Vašků Káňů, agitujících přímo na jevištích pro nasazení soupravy brusek A 8. Toto bohulibé literární úsilí přísně sledovali v Literárních novinách takzvaní literární kritici Petrmichl, Jungmann a Machonin, kteří nad tím vynášeli ortely. Kdo se jim nelíbil, byl mediálně zlikvidován. Všichni tito pánové bohužel zapomněli na české přísloví - čím kdo zachází, tím také schází.
   Tehdy se také zdálo, že nebude úniku. A přesto, za tuhé totality, v roce 1960, se našlo pár moudrých lidí, kteří na režimu vydupali Vládní soutěž k 15. výročí osvobození Československa tehdy ještě pouze Rudou armádou. Schematici padesátých let, jak se od nich dalo čekat, úplně zapomněli na generála Pattona, přesně tak, jako schematici let devadesátých přehlédli generály Rybalka, Koněva a Žukova, kteří zabránili humánnímu odsunu (vyhnání) českého obyvatelstva z Čech do Osvětimi.
   Leč zpátky k literatuře a jejím problémům.
   Ve zmíněné vládní soutěži roku 1960 byly uděleny desítky cen v první, druhé a třetí kategorii, plus řada zvláštních odměn a uznání. Díky této velkolepě pojaté soutěži skončilo období schematismu v československé kultuře. Tato soutěž nastartovala nevídaný rozmach v oblasti literatury, divadla i filmu. Pavlové Kohoutové se taky proměnili, z adoračních státních veršotepců se přerodili ve statečné dramatiky tepající neohroženě některé vybrané nešvary, pro socialismus tak netypické, a zaskočení K. F. Sedláčkové a Vaškové Káňové přestali tvořit.
   I když se nám toto řešení může jevit jako nesystémové, jak bychom řekli slovníkem dnešních dnů, tahleta soutěž od základu změnila poměry na českém literárním dvorečku. To vše díky několika málo moudrým lidem - Drda, Pujmanová, Otčenášek, Branald, Götz, osobnostem, jakých se nám tu dnes bolestivě nedostává.
   Náš současný literární dvoreček již třináctým rokem ovládá neviditelná ruka Zorra Mstitele, a spisovatelé, kteří se mu z nějakých důvodů zkrátka nezamlouvají, ať jsou to komunisti či nestraníci, zde po celá ta svobodná polistopadová léta nemohou ani za Boha vydat knížku. Pokud se snad stane, že vlivem porevoluční únavy bdělosti přece jen nějaká ta knížka spatří světlo světa, není distribuována, knihkupci ji odmítnou převzít do běžného prodeje. O takové nechtěné knížce se pak zaručeně nikde neobjeví ani zmínka, ani záporná, natož kladná, takže vzniká nepříjemný dojem, že všechny kulturní rubriky ve všech třech celostátních denících řídí jeden pan Samettenmüller. Je až s podivem, jak je možné v netotalitních poměrech udržet tak vzácnou názorovou jednotu; nad tím by i legendární doktor Rzounek nevěřícně kroutil hlavou.
   Jelikož si myslíme, že tohle by se tady mělo změnit, navrhujeme vzíti si příklad ze zmíněné literární soutěže z roku 1960 a k 15. výročí nikoliv osvobození, ale Listopadu 1989, státně vypsat podobně velkorysou soutěž pro české spisovatele. Účelem takovéto soutěže by bylo do roku 2004 skoncovat s diskriminací českých spisovatelů v Čechách. Tím mám zajisté na mysli i Moravu a Slezsko, leč Česko mě nikdo říci nedonutí. Slyšel snad někdo na fotbale, že by lidi skandovali Čes-ko, Čes-ko?
   A právě tak jako soukromí podnikatelé v Čechách - jak se ukázalo - nejsou a hned tak nebudou schopni dát práci půl miliónu lidem (zatím), ani soukromí nakladatelé nejsou schopni - aniž mají zájem - jakkoliv zlepšit tíživou situaci naší národní literatury. Je živí překladový brak, tedy zatím. Proto i tady, podobně jako ve 30. letech v USA a v 60. letech v totalitním Československu, do toho musí říci své slovo stát. Neboť jedině stát má možnosti a prostředky k tomu, aby situaci napravil. Ať se to současné vládní garnituře líbí či nelíbí, stát dříve či později stejně bude muset zahájit široce rozvinutou státní bytovou výstavbu, aby konečně taky někdy zlikvidoval 60 let trvající bytovou krizi v Čechách, ne ovšem nájemní lichvou, které se eufemisticky říká deregulace nájemného. Široce rozvinutá státní výstavba bytů by automaticky řešila i tíživý problém narůstající nezaměstnanosti.
   Stejně tak se musí stát dříve či později postarat o vytvoření důstojných podmínek pro existenci a rozvoj naší národní kultury, v níž literatura tvoří hlavní pilíř.
   Celostátní literární soutěž, kterou za tím účelem navrhujeme obnovit, by státní rozpočet rozhodně nepoložila na lopatky. Počítáme-li, že taková soutěž by byla rozdělena do tří kategorií, dejme tomu 10 v první, 20 ve druhé a 30 cen ve třetí kategorii, plus 40-50 zvláštních odměn a uznání - a připočteme-li k tomu náklady na finanční podporu těm soukromým vydavatelstvím, která by se rozhodla vyznamenané knížky vydat -, přišla by tato zcela mimořádná kulturní událost stát na deset patnáct miliónů korun.
   Ano, stálo by to ty peníze, ale takto široce koncipovaná literární soutěž by nabídla českému čtenáři nejen řadu titulů, které za posledních 15 let z těch či oněch důvodů nemohly v Čechách vyjít, ačkoliv spoluvytvářejí celkový a neokleštěný obraz české literatury, ale přinesla by i řadu knih autorů nových, jejichž knížky za poměrů panujících na soukromém vydavatelském trhu nemají šanci na vydání, protože - co kdyby se na tom prodělalo?
   Soutěž by zároveň pomohla české literatuře setřást z beder krunýř trhu, neboli líbivosti, atraktivnosti a přiblblé zábavnosti, což jsou dnes hlavní kritéria pro vydání knihy v soukromých vydavatelstvích.
   Léta neustále ubíhají a tak je třeba najít den, kdy bude odhozen v dál plášť černé zášti, jímž sametový Listopad 89 přioděl naši národní kulturu. Bude-li zde i nadále pokračovat politika krajní neúcty k lidem, ostentativního opovrhování jejich prací i schopnostmi, cynického výsměchu jejich nadějím a tužbám, pak nadějeplné listopadové vzedmutí by taky krásně mohlo skončit rozpuštěním a vypuštěním českého národa a státu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]