Na sklonku minulého roku vyšly slovenskému prozaikovi a esejistovi Jánu Lenčovi naráz hned tři knížky stejného kapesního formátu, stejného rozsahu (každá 160 stran) a se stejným jménem v názvu: SVETLO LUCIA, ČAROVNÁ LUCIA a LUCKINE KRÍDLA, a to nákladem Knižného centra v Žilině, kde se autor i v Čechách dobře známého Rozpomínání a dalších románů i knih menších próz narodil a také trvale žije. Mám ty tři svazky v zlacených dárkových vazbách už řadu měsíců na dosah z postele, před spaním si v nich pravidelně čtu a nějak se mi nechce nebo spíš nemohu tu četbu uzavřít a sepsat pár řádků recenze; čím víc je čtu, tím mi připadá napsat o nich recenzi obtížnější, zatímco snad o každé z těch celkem 168 malých próz (od jedné do třinácti stran) bych se rozepsal rád. Jsou ty paraboly, paradoxy, legendy, bajky, exempla, pohádky, alegorie a apokryfy, těžené z dějin, mýtů i obraznosti, ze současna i z představ o budoucnu a týkající se trojího základního času lidstva, co do rozměru i poslání krutě anekdotické (jejich průměrná metráž je 2,82 stránky o 27 řádcích a je v nich mnoho brutality života a smrtí, často poprav), tak ostře nabity postřehy, zkušeností, poznáním a tázáním o základních věcech člověka a lidského společenství, že mne jímá hrozná tréma: jak se v té (na myšlenky tak marnotratně bohaté záplavě) neztratit? Nejsou ty tři knížky psány podobně jako breviář nebo některé dokumenty v PC jen k opakovanému čtení, nikoli k reprodukci? Nenapsal je Lenčo nakonec k potěše čtenářů a potrápení kritiky?
   Celé měsíce jsem se mořil otázkou, jaké je vlastně pořadí těch tří knih trilogie s Lucií v názvu, když ani na titulní straně ani v tiráži není pokynu, co číst dřív, co na konec, až mi konečně došlo, že všecko je přímo v textu; jedna knížka z té Lenčovy trilogie začíná větou: Mágia rozprávania je mágiou kruhu, ktorý nikde nemá počiatok, lebo ich má všade. Kto píše, vraví pravdu. Kto píše, klame (...). Zmyslom a tajomstvom rozprávania je, že všetko môže byť aj celkom inak. Co když je všecko jinak i s řečenou magií vyprávění a někde přece jen začátek je? A taky že je: svazek Svetlo Lucia začíná odstavci: Nedozerná planina. Od počiatku do konca, od zrodu po zánik, od stvorenia po odstvorenie. Nedozerná ako osud, ako večnosť, ako človek (...). Nikto nevie, kde sa začína a kde sa končí. Pozorný čtenář tak ví, na čem je: trilogie začíná knihou Svetlo Lucia. A končí? Čím jiným než knihou Luckine krídla, na jejímž konci autorova milovaná Lucie, Lenčova Beatrice, Mína, Labutinka v jednom, má už osmnáct, dospěla, bude nadále žít už jako druzí. A mezi tím kniha ústřední: Čarovná Lucia, v jejímž srdci, v samém středu té knížky, v titulní próze svazku se rozmarně vypráví o tom, jak Lenčo písal tuto poviedku, jak toužil po velmi drahém Slovníku spirituality, jak svetlé a sväté dieťa Lucia našlo zázračný květ, proměňující pustinu v životaplnou krajinu, jak by rád napísal román o Jánovi Zlatoústom, neboť ten světec usiloval (dodejme: jako i Lenčo) o nápravu společnosti, a jak nevinná Lucie, aby udělala radost svému dědovi (od něhož znala tu báj), životodárnou květinu utrhla a donesla mu ji. Tím nechtíc způsobila, že kouzlo se rozplynulo a zem se zase změnila v pustinu. Starci se chtělo nad tím hrozným následkem dobrého úmyslu zaplakat, ale nakonec jen pokorne a hanblivo sklonil hlavu, lebo v Luckiných očiach uvidel živý, odveký a nesmrteľný sen o šťastí. Sen, ktorým sa bude učiť až dovtedy, kým bude dieťatom. A dieťatom, to starec vedel, zostane až do smrti.
   Podobenství tak průhledné, že nepotřebuje žádného vysvětlování, krajně osobní (je to jediný text v celé trilogii, kde Lenčo píše o Lenčovi), je samozřejmě autorova konfese občana i spisovatele, odpověď všem, kdo se trhovecky ošklíbají nad sny lidstva o štěstí, také klíč k celému dosavadnímu dílu autorovu vůbec, k jeho knihám malých i velkých podobenství zvláště a ovšem i přímo k trilogii s výmluvným jménem Lucie.
   Trilogie svou žánrovou pestrostí krátkých podobenství-otázek (každé slovo, ktoré je svetlo, je svetlom len preto, lebo je otázkou... a otázkou musí byť) je podobně jako už dvě Lenčovy knihy z let devadesátých (Pravidlá a výnimky a Nebezpečná Šeherezáda) autorovým návratem k začátkům, k tomu, čím v šedesátých letech rázem a právem zaujal - prvotinou Cesta na morské dno (1966) a potom Nepokojem v minútach (1968), jehož název nikoli náhodou staví Lenča po bok Miroslava Válka, básníka Nepokoje (1963) a Čtyř knih nepokoje (1971).
   Nebyl by to však Lenčo, kdyby nedokázal zpochybnit i svůj patrně nejvlastnější a v jeho díle nejfrekventovanější žánr, podobenství, jímž jsou i některé jeho rozsáhlé romány. Podobenství přímo nazvané Podobenstvo (v Čarovné Lucii) začíná ódou:
   Najvzácnejším pokladom spoločenstva bylo podobenstvo. Bolo klenotom ducha a poznania, ktorý mnohonásobne prevýši hodnotu celej ostatnej múdrosti, starostlivo zbieranej po stáročia. Zrkadlilo sa v ňom všetko, čo jestvovalo, celá prítomnosť i to, čo sa ešte len stane. Bolo studňou, ktorá nikdy nevyschne, ktorá je bezodná a z ktorej možno neprestajne čerpať vlahu poznania.
   Potom však Lenčo vypráví, jak podobenství, které přímo rozněcovalo nejrůznější výklad, nakonec přineslo společnosti rozvrat a málem likvidaci; hrstka těch, co zkázu přežili, vypravila se za stvořitelem podobenství, a ten jim prozradil, že podobenství bude vždy takové, jak si ho bude kdo vykládat:
   A potom jeho tvorca a darca, spokojný, že splnil svoju úlohu, sám diabol, odišiel do pekla. Ďábel Lenčo! Předpovídá si pěknou budoucnost. Jeho trilogie s Lucií ve znaku je z těch světlých děl, při nichž mrazí. I v tom je pravdivou zprávou o tom našem světě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]