Miluji divadlo.
Zažralo se mi do duše, zmocnilo se mého srdce, zapustilo kořínky do mé krve. Ochotně mu podléhám, sbližuje mě se životem, ospravedlňuje mé bytí.
Když se zvedá opona, ztrácím smysl pro vše, co se kolem mne děje. Barevný gejzír vyšlehne z jeviště a bájný pták fénix rozestře svá zářivá křídla a nabízí mi svou novou podobu, doposud neznámou. Jen lidské myšlenky umějí tak zářit a tak vzlétat.
Divadlo mě zasáhlo už v útlém dětství. Bydleli jsme ve venkovské sokolovně, kde se odehrával veškerý kulturní a společenský život celé obce. Téměř každá sokolská jednota měla v těch dobách svůj divadelní soubor. Bylo tomu tak i u nás.
Mnoho vody už uplynulo v potůčku za dědinou od té doby, kdy se sokolští ochotníci rozhodli, že sehrají dramatizaci Jiráskových Psohlavců. Jirásek byl tehdy ve velké oblibě, všichni ho četli a ctili, v mnoha podobách obcházel česká jeviště. Zkoušky se odbývaly v sokolovně. Vše bylo připraveno, chyběly jen Kozinovy děti. Nakonec kdosi vzpomněl, že sokolník má malé děti, zrovna tak ve věku těch Kozinových. A tak jsem nastoupil na jeviště. Role to byla malá, takže nebylo třeba těch několik výstupů příliš zkoušet.
Vyšel jsem na jeviště a rázem jsem se ocitl v jiném světě. Ve světě kouzel, obrazů, metafor, přeludů a snů. Uvěřil jsem všemu bez zbytku a bez výhrad. Moje matka už nebyla mou matkou, dostal jsem jinou. Byla mladší než moje máma, nastrojenější a také krásnější. Stále víc se podobala princezně z pohádek, i když jí dali na hlavu starobylý šátek, aby přikryli její zářivé vlasy. Ve vzkypělých vlnách padající na ramena.
A pak se stalo něco, co jsem nedokázal pochopit. Statného muže, mého otce Jana Sladkého Kozinu, odsoudili na smrt a popravili. Spadlo to na mne jako těžký balvan. Svět skutečný a svět divadla se navzájem pomíchaly a mnou začal cloumat zoufalý a bezútěšný pláč. Dlouho a marně mi vysvětlovali, že se nikomu nic nestane, že je to jen tak, že je to prostě divadlo.
Nevěřil jsem jim a dlouho jsem jim nedokázal odpustit.
Při premiéře jsem se zhroutil. Z jeviště mě museli odnést a uložit do postele. Na moje místo nastoupil syn jednoho z herců a mě už ochotníci nikdy mezi sebe nechtěli.
Až po letech jsem se na jeviště vrátil. Zahrál jsem si pak řadu velkých rolí, mohl jsem režírovat dobrý ochotnický soubor, který pak dosáhl řady úspěchů.
Vždy mě vzrušovala vůně líčidel, barevné filtry reflektorů i bílé kužely hledáčků, čichal jsem ke kostýmům a pokoušel jsem se pochopit jejich historii. Setkal jsem se s mnoha divadelnímu umělci, mnohé jsem se naučil ctít pro jejich opravdovost a pokoru, mnozí mě zklamali svou povrchností a prodejností či sobeckým zahleděním do vlastního nitra.
Protože v divadle najdete vše. Dobro i zlo, věrné přátelství a bezcharakterní proradnost. Vím už, že stále platí slova F. X. Šaldy z jedné jeho známé statě: "Staré doby naučily člověka umění velice vzácnému: krásně umírat; moderní musí ho naučit tisíckrát těžšímu: krásně žít."
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |