Jel jsem do Kameniček, do těch Kameniček u Hlinska, které svými obrazy proslavil Antonín Slavíček a ony zase proslavily jeho. Nemyslel jsem si, že spatřím Kameničky přesně takové, jak je maloval Slavíček, nuzné k žití, milé k dívání, obrazy zašlého času. Nečekal jsem však, že budou tak dnešní, dnešní a zaměnitelné s jakoukoliv jinou vesnicí v okolí. Dvě nebo tři roubené chalupy a pár stavení už nevytvoří ani iluzi o podobě Kameniček z té doby. U asfaltové silnice pietně zůstává zachován dům, kde Slavíček pobýval se svou rodinou. Na jeho stěně je cedule: "Zde tvořil v letech 1903 - 1907 Antonín Slavíček, český krajinář." Před domkem je palouček s rybníčkem malým tak pro tři husy.
Slavíčka do Kameniček zlákal Raisův román Západ. Pro upřesnění jen dodávám, že Rais na Hlinecku působil dlouhá léta jako učitel a do svého románu dal vše, čím se ho tenhle chudý pohorský kraj zmocňoval. Slavíček byl románem přímo fascinován. Když se na jaře roku 1903 v Praze setkal s Raisem, požádal ho, aby mu zprostředkoval v Kameničkách pobyt. Rais mu našel výměnek na Volákově gruntu, a sem se Slavíček s celou rodinou přestěhoval. Chodil po Kameničkách a maloval je, chodil po okolí a maloval krajinu. Vytvořil na sedmdesát obrazů, jmenovaly se docela obyčejně: U nás v Kameničkách, Kameničky, Kameničky v zimě, Krajina u Kameniček.
"Dojmy jsou tak silné, že mohou svojí tíhou udusit... Nutí ta krajina k přemýšlení... Tak to všechno na mne působí jako jednoduchá národní píseň." To jsou úryvky z dopisů, které Slavíček psal přátelům. Přátelé neodolali a přijížděli za Slavíčkem podívat se na ten zvláštní kraj. Protože se nevešli do malého výměnku, spávali na faře a setkávali se v místní hospůdce. Byli to malíři Otakar Nejedlý, Bohuslav Dvořák, Herbert Masaryk, Rudolf Kremlička, profesor Jaroslav Goll, profesor Emanuel Tilsch, spisovatelka Anna Marie Tilschová. Mnohá jména vám možná moc neříkají, ale tenkrát to byly opravdu proslulé osobnosti. Slavíček chtěl výměnek koupit, aby se tu usadil natrvalo, jenomže se mu nepodařilo vydělat prodejem obrazů tolik peněz, a tak se po třech letech vrací do Prahy.
Je to zvláštní, jak se taková chudá pohorská vesnice může stát pro umělce přímo osudovou. První písemné zprávy o Kameničkách jsou sice ze dne 8. 6. 1392, avšak po celá staletí se tu bratřila jen bída s nouzí, v chalupách bydlela chudoba, země rodila kamení a brambory. Byl to Bohem zapomenutý kraj, kterému se říkalo Česká Sibiř. Nic výjimečného se tu nedálo, až na těch pár let, kdy vesnička prožila svou premiéru. Přitáhla malíře a spisovatele, kteří v její chudobě objevují romantismus, smutek i tragiku, cosi, co nutí k přemýšlení. Pak to vše zase tak náhle končí, jako když sekyrou utne.
Pochopitelně jsem v Kameničkách navštívil i místního kronikáře. Jmenuje se František Přibyl. Je to už starý pán a bydlí v chalupě, která je možná o něco starší než on. Ukazoval mi kroniku, články, bulletiny a knihy o Kameničkách a Slavíčkovi. Říkal mi: Kdopak by bydlel dneska ve starých chalupách. Když se opraví, vypadají hezky, lidi se na ně jezdí dívat, ale bydlet se v tom nedá. A tak se nedivte, že si každý svou chalupu přestavěl. Také mi říkal: Vyšlápněte si na Vojtěchův kopec, uvidíte Kameničky a celou tu nádhernou krajinu.
Dal jsem tedy na slova pana Přibyla a vyšlápl si. A vy teď dejte na má slova, pokud sem zavítáte.
Vojtěchův kopec je zde také známý jako kopec Volákův, protože i s polnostmi patřil Volákově gruntu a protože ho mnohokrát maloval Slavíček. Na vršku je lom, dříve se tu těžil kámen, nyní je zaplněný jezírkem. Kolem dokola ho obklopuje hájek. Odtud spatříte Kameničky, lesy, luka, pole, linie kopců, Žákovu horu a Devět skal, celou chráněnou krajinnou oblast Žďárských vrchů, jádro Českomoravské vrchoviny. Ten rybník hned dole pod vámi se jmenuje Krejcar. Běží k němu polní cesta, břízky se jí uklánějí, na obloze se třepotají skřivánčí tečky zpěvu, a to je Slavíčkův obraz, který žije, zelená se, roste, kvete a voní.
DO BYŠIČEK SE CHODÍ PĚŠKY
Do Byšiček se nejezdí vlakem ani autobusem, do Byšiček se nejezdí ani autem, ale chodí pěšky. Pěšky se chodí z Lysé nad Labem, trvá to necelou hodinku, pěšky se taky chodí z Čelákovic, a trvá to o něco déle. Já vás však do Byšiček povedu z Čelákovic, protože v Čelákovicích jsem se narodil, bydlel jsem tu čtyři desítky let, a do Byšiček jsem putoval mnohokrát, někdy pěšky, někdy na kole. Tu cestu jsem přímo miloval. Obvykle mi však takové putování vyšlo na celé odpoledne, protože když se vám někde líbí, bylo by hřích spěchat. Měl jsem dvě trasy. Jedna vedla podél Labe až do Sedlčánek, kde mě přes řeku převezl přívoz. Anebo jsem na druhý břeh Labe přešel hned v Čelákovicích přes lávku na jezu. Prošel jsem chatovou osadou Grádo a byl jsem v typicky lužním lese, kde rostou duby, lípy, jasany, jilmy a břízy, kde zpívají slavíci, poletují moudivláčci, ze slepého ramene řeky kuňkají žáby a z trávy jako žárovičky svítí blatouchy. Jenomže tenkrát jsem ani netušil, že jsem v přírodní rezervaci Lipovka. Ta končila na rozcestí u Svatého Václava. Dříve tu byla poustevna, kterou nechal postavit hrabě Špork, majitel panství v Lysé nad Labem. Teď tu zůstala jen kaplička s reliéfem, kde vraždí knížete Václava. Po stranách hlídají kapličku dvě velké sochy andělů Života a Smrti, o kterých se říká, že jsou Matyáše Brauna, jelikož vznikly v jeho dílně. Pak jsem přešel železniční trať. Kdybych pokračoval přímo po rovné pískovcové cestě, došel bych k dostihovému závodišti v Lysé nad Labem a pak do města. Jenomže moje cesta mě vede do Byšiček. Vydávám se doprava. Nevím, jestli i dnes je tam informační tabule, ale bývalo na ní napsáno, že jsme v chráněném přírodním výtvoru Hrbáčkovy tůně, které jsou pozůstatkem mrtvých labských ramen. Cesta mě už neomylně vede podél tůní a nakonec podél polí rovnou na náves.
Byšičky zní jako myšičky.
Vznik vesnice se datuje rokem 1717, kdy ji tu nechal postavit hrabě Špork, a nechal ji postavit tak, aby se všechna stavení svými průčelími dívala do kruhové návsi. Dnes uprostřed návsi stojí novogotická kaple sv. Václava a hned vedle ní košatá lípa. Byšičky představují architektonický typ, kterému se říká okrouhlice.
Ta vesnice nikdy nebude slavná, není zakotvená v našich dějinách jako třeba Doudleby, nezapíšou ji na seznam chráněných památek UNESCO jako třeba Holašovice, nebudou v ní natáčet historické filmy jako třeba ve Vesci, nestane se modelem malířů jako třeba Kameničky nebo Hrusice. Zalehla uprostřed polí, luk, lesů a tůní, vede sem jediná cesta, která na návsi oběhne kapli s lípou, a zde končí a zároveň začíná. A právě to je na ní půvabné, jako by právě tady svět začínal, končil a měl svůj střed, jako by se čas odehrával všude kolem, nikoliv zde. Jinak nic výjimečného na ní není, jen mi symbolizuje Polabí, můj rodný kraj. Patří Polabí stejně jako já. Přidejte si k ní orchestr žab, cirkulárku komárů, suitu lužního lesa, šepoty rákosí, gotiku topolů, baroko dubů a lip. To je všechno, co mohu o Byšičkách povědět. Nechtěl bych tu bydlet, netoužím zde strávit dovolenou, nemají tu ani hospodu, a přesto sem zase půjdu.
Autor: Michal Černík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |