Popularizující monografie historičky Sylvie Ostrovské je případně nazvaná PŘEDEHRY k VELKÉMU ZÁPASU ANEB CESTAMI 16. a 17. STOLETÍ. Usiluje o "postižení celoevropského vývoje a úlohy habsburské monarchie v něm v politických souvislostech, vede k "zamyšlení nad situací v tehdejší duchovní oblasti", autorka se "snažila /./ hlavně o přiblížení dobového ovzduší očima jeho současníků". Jak píše v úvodu, začala psát knihu společně s univ. prof. Josefem Polišenským; jemu je kniha rovněž věnována. Faktura textu a částečně i metodologie svědčí o úctě, obdivu a autorčině myšlenkové spřízněnosti právě s touto výraznou osobností české historiografie 20. století. Je psána neakademickým, popularizujícím výkladovým stylem, s dobře volenými ukázkami z dobové literatury, z dopisů i memoárů. Na knize je znát i autorčino zaujetí látkou. Je samozřejmostí, že navštívila místa, jež z historické i aktuální perspektivy popisuje; přístup je to vpravdě autorský, osobní, empatický.
   Ostrovská si všímá podstatných aspektů dobového duchovního života, zvláště náboženského, pedagogického, i života materiálního, ekonomické organizace a jejích proměn, a samozřejmě mocenských ambicí jednotlivých vládců a bloků, politiky a vojenství. Války jako pokračování politiky, popřípadě jako výrazu politického stylu. Pohled je to ovšem panoramatický, ale užitečný a v mnohém poučný, neboť jen omezenci soudí, že minulost skončila. Úloha kontinuity v dějinách, nejen těch obecných, je neoddiskutovatelná, o tom se můžeme přesvědčit na každém kroku dnes a nyní. Dokonce se zdá, že skrytým leitmotivem knihy doc. Ostrovské bylo ukázat ty tradice, pozitivní i negativní, na něž současnost, jakkoli zprostředkovaně, navazuje. Nepřináší zásadněji nové informace, její význam je v celostním přístupu. Relativně úplné pravdy, nikoli selektivní, jednou vzpomínané, podruhé zapomínané, propagandisticky využívané a později zneužívané mediálně, se nám dnes dostává jen sporadicky - ovšem nejostudnější jsou v tomto smyslu dějiny 20. století. Jediné, co musím výtisku vytknout, je velké množství tiskových a zvláště pravopisných (interpunkčních) chyb, byť jde o nešvar, který nechává mnohé už chladnými. Stal se téměř normou dnešní ediční praxe. Nakladatelský redaktor (je-li vůbec nějaký) neprovede korektury (ani jazykové úpravy a stylistické korekce), popřípadě nakladatelství ani nezanese autory provedené a dodané korekční opravy do knižní podoby. Výsledný efekt je... Ale výtka má obecnější povahu a autorčinu práci nesnižuje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]