Byla to jen otázka času, kdy postmoderní vlna vulgarity vylité z břehů zaplaví i knihkupecké pulty a knihovny pro nejširší veřejnost; kdy po peprných slovech ze zóny sexu, po slovíčcích, která Nezval nazýval slovy diamantovými, přijde řada na ta slova, k niž sahá herectvo, když má pocit, že se obecenstvo nesměje dost bouřlivě. Jsem ještě z tzv. staré školy, a radši říkám, že je to nebo ono na draka, maje za to, že ostřejší výraz je lépe si schovat pro nějakou ještě horší situaci. Byly časy, kdy si tak vedli i na prknech, která znamenají svět, a vzpomínám, jak Jiří Suchý tehdy v jedné své hře říkal něco jako: přišel ředitel a řekl: Nic, tedy on řekl jiné slovo, ale my jsme věděli, že tím myslí nic...
   Že by teď konečně a definitivně byla už ta horší situace, na jakou nelze jinak?
   Protože teď už se nemyslí, říká se to jiné slovo přímo a nic se neopisuje, nic nevytečkovává. Prý je to tak upřímnější a hlavně konečně bez jakékoli cenzury, tedy chvalitebno. Ještě to trochu šokuje, i píše se to na titulní listy a na obálky.
   Takže tu máme p. Pavlem Rútem sestavenou a předmluvou opatřenou, nakladatelstvím Havran v Praze 2001 vydanou VELKOU KNIHU O HOVNĚ. Když mi ji, elektronicky objednanou (nevím, jestli bych zvládl říci si o ni ústně, hle dobrodiní internetu) spanilá slečna knihovnice podávala, podívala se na mne (že by i ona v tom věku byla ze staré školy?) podivně pobaveně: Tak i ty, Brute? Ještě teď se červenám, cože jsem si to půjčil. Ale početl jsem si. O tom, jak právě hovno jako nejužívanější sprosté slovo lidové mluvy se stalo jakýmsi úderným štítem rozšiřujícím hranice a možnosti obecné přijatelnosti (že by rozšiřujícím možnosti až do nemožnosti?), jak pan sestavovatel nápad na tuhle jakousi čítanku dostal při debatě nad Váchalovým PF 1954 v hostinci Na pasece, jak jistý příběh co do kvality nezaostává za prvním atd. a samozřejmě jsem si početl i v textech vybraných z Haška, Kische, Ladislava Klímy, Meyrinka, Štyrského, Váchala aj., souhlasně jsem kvitoval záměr omezit výběr na "tzv. hovno literární", a ukázat postupně proměny dané látky v umělecké tvorbě, ale už tvrdošíjné psaní jména Štýrský (místo Štyrský) na titulním i mezititulním listě, v předmluvě a v obsahu mi zazvonilo na poplach: tady se dal do práce na údajně seriózním díle, kdo v literatuře, ani v té, která je mu tím slovem blízká, rozhodně není doma.
   A tak neudiví, že v knize marně hledáme verše krom Vrchlického slavného Těžítka, směle publikovaného pod názvem méně nevinným, například Nezvalovy verše Král Dagobert dal k líci kvér / o vrť se u sladkého hovna! / Král Dagobert dal k líci kvér / Ty ovečky toť šest mých dcer / jež zaklela mně císařovna. Tady si sestavovatel dal ujít příležitost k zahřímání na puritánská léta padesátá, kdy Jan ve smutku vyšel bez té sloky (a dalších). Taky těžko uvěřit, že v této knize proměn dané látky (nebo spíš látkové výměny?) v umělecké tvorbě sice nechybí přičinlivý Petr Šabach, který toho slova užil v titulu jedné své knížky jako reklamního poutače pro jinak nudné čtení, ale postrádáme světově už slavné stránky z Milana Kundery. A kdo o prolamování tabu skutečně cosi ví, nemohl by vynechat konec Šrámkova protiválečného románu Tělo, který tím slovem končí: Všichni jdou, vymyslili si válku a všichni jdou, poručili jim a všichni jdou, baby, baby! Milovaly jsme je, jak jsme je milovaly, a všichni jdou, baby, milovaní, muži, muži, hovno...!
   Že by místo toho slova se dnes mělo za neslušné psát proti ochotě jít válčit?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]