Milan Garncarz, spisovatel, novinář a stínový státní prezident České republiky, má za sebou rozsáhlou publikační a společenskou činnost. Jeho poslední knížka PIJME PIVO S HRABALEM (48 str., vydal r. 2002 Luděk Kovář), je zajímavá mozaika z životních střípků Bohumila Hrabala. Tento bizarní autor, který místo sezení na advokátní židli pracoval manuálně na Kladně, lisoval papír ve Sběrných surovinách, s červenou čepicí výpravčího vypouštěl ze stanic vlaky, s obnošenou aktovkou pojišťováka klepal neodbytně na cizí dveře a také tahal divadelní kulisy, sám o sobě tvrdil, že "psaním se léčí a současně hojí". Garncarz představuje Hrabala již na samém začátku knížky jako zvědavého a neúnavného poutníka, mapujícího v roce 1963 Ameriku a o pět let později jako hosta režiséra Felliniho. Z hlučné vřavy světa utíkal Hrabal nejraději do pivnice, k dobře vychlazenému pivu a k inspiračním studnicím lidového moudra. Garncarz, který se setkal osobně s mnohými význačnými světovými politickými celebritami, si zamiloval Hrabala s jeho tradičním vandrovním batůžkem na zádech, s nímž se nerozpakoval vstoupit zcela samozřejmě a bez ostychu do nejoficiálnějších společenských kruhů. A tak si také u půllitru oroseného piva v pivnici U Zlatého tygra podal ruce s prezidenty V. Havlem a B. Clintonem.
Miniaturní kapitolky Garncarzovy knížky nám již svými lapidárními titulky slibují, o čem bude řeč (Odpočívá v Hradištku - Jak se tiskl Hrabal v cizině - Hlučná samota U Zlatého tygra - Hrabal i v Národním - Hrabal má své muzeum - Klub Boh. Hrabala - etc.). Hrabal odešel spolu s časy, v nichž tak intenzivně žil. Garncarz o tom podává náznak, když píše: "Nakonec i ta doba je poněkud podivná! Ty jeho Sběrné suroviny již tolik práce nemají. I jeho Poldovka je bez práce, prostě, vše je nějak jiné, divné, nepochopitelné. A i jeho ajznboňáci spravedlnost vzali do svých rukou a přestaly jezdit vlaky. Ani té třiaosmdesátky se nedožil a chybělo přeci jen tak málo."
Hrabal, i když se jeho jméno ztratilo z řady živých, není dosud mrtvý, přestože mnohé z toho, o čem tak sugestivně vyprávěl, zmizelo již s dobou, v níž žil a bude se pomalu a jistě ponořovat do tmy čtenářského zapomnění. Buďme však rádi, že jsme byli vrstevníky doby, v níž Hrabal žil, že jsme vnímali její autenticitu a že jsme poznali Hrabalovu prostou složitost i složitou prostotu.
Autor: Karel Aksamit
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |