Moudrý list se schová do lesa.
   Moudrý meč se schová do bitvy.
   Muž nemá,
   kam by se schoval,
   nežli za iniciálu s tečkou.

   "Génius má malou postavu
   a krevnatou hlavu,"
   tvrdil Schopenhauer.
   "Po této stránce jsem na tom dobře,"
   dodával K. s oblibou.
   "Na to můžete vzít slabý jed,"
   ubezpečoval K.,
   kdykoli mu někdo nevěřil.
   Ze všech krajin měl K. nejraději břišní krajinu ženy.
   "Ty do mne kamenem, já do tebe
   tvrdým a plesnivým chlebem!"
   transformoval K.
   učení Lva Nikolajeviče Tolstého.
   Když K. vyčítali, že píše jenom o tom, co si pamatuje, namítal:
   "Pamatujte, že matkou Múz
   byla Mnémosyné, bohyně paměti."
   "Mám se ne jako pes,
   ale jako půl psa!" stěžoval si K.
   "Divím se, že je tak smutný,"
   komentoval K. vzezření Z.
   "Jako šéf přece musel
   vyfasovat růžové brýle?!"
   "Jak se do lesa volá,
   tak se i z nejgalantnějšího lesa ozývá,"
   omlouval se K. dámě, jež mu
   šlápla na nohu.
   "Ten je tak lakomý, že umře hlady,"
   prorokoval K. o Z. "Ale uvidíte,
   že pod postelí příbuzní najdou
   ustájené zlaté tele."
   "Věnovat nemocnému cirhózou
   volnou poukázku do vinných sklepů,"
   definoval K. danajský dar.
   K. s rozkoší přihlížel hádkám dentistů
   s očaři: ",Oko za oko!', ,Zub za zub!'
   křičel S. Ř. na L. S. a naopak,"
   vzpomínal K. se vzrušením.
   K. si stěžoval: "Víte,
   co mi řekla milenka?
   Miláčku, šetři mne,
   sloužím všem!"
   "Já kdybych šel ke zpovědi, musel bych v kostele bivakovat," roztesknil se
   jednou K., ale nikdo mu nevěřil.
   "Tady je veselo
   jako v Muzeu černých skříněk,"
   stěžoval si K. na schůzi Skupiny Ha.
   "Stroj času!" hřímal K.
   "I kdybych vám prozradil, jak funguje,
   stejně byste neposlechli.
   Dobrá: Zlomíte moc času,
   jestliže rozdupete svoje hodinky.
   Kdo z vás se odváží?"
   "Nemohu dnes přijít,"
   omlouval se K. z aktivu,
   "láska mne upoutala na lůžko."
   "To naříká pila, nebo dřevo?"
   komentoval K. rozbor jisté básně.
   "Nejspíš oboje," dodal už jen pro sebe.
   "Jste sůl země," chválil K.
   čerstvě vyřazené literární kritiky,
   "akorát se s vámi převrhla slánka,"
   doplnil, už na útěku.
   "Oheň se smíří s vodou
   a vznikne pára. Nevidíš na krok,
   ale můžeš ji zapřáhnout do lokomotivy.
   Chytrost se smíří s blbostí
   a vznikne škvára. Vzduch je čistý,
   ale lidstvo šlape pěšky," vykládal K.
   "Dnes je takové ráno,
   že by proroci vůbec neměli vstávat,"
   prohlásil K. a vklouzl zpátky pod peřinu.
   "Co chcete! Každý román má začínat
   v plodové vodě," vysvětloval K.,
   když si bral do koupelny papír a tužku.
   "V prenatálním stavu mě pokousala masožravá rostlina," svěřoval se K.,
   "a proto nenávidím květiny."
   Snad proto K. chodil rád do cirkusu
   na drezúru masožravých rostlin.
   "Neznám lepšího lékaře
   než dr. Klid Nalůžku," tvrdil K.
   "Peníze nesmrdí," učil K.,
   "pokud je ovšem nenosíte
   v zadní kapse kalhot."
   K. býval zlý na přátele.
   Buď přišel na schůzku pozdě a láteřil,
   že na něj nepočkali,
   anebo přišel brzy a vztekal se,
   že tam ještě nejsou.
   "Opravdu mám vyplnit i rubriku
   povolání?" varoval K. úředníka.
   "Tak tedy: Dolce far niente!"
   K. se tak bál do letadla,
   že kdyby dostal Pulitzerovu cenu,
   nemohl by si ji vyzvednout,
   a proto se střehl publikovat
   v anglosaských zemích.
   "V letadlech nelétám,
   chci umřít sám," vysvětloval.
   Jednou už se odhodlal letět, ale před cestou navštívil letecké muzeum,
   a zhrozil se pohledu na vystavené motory.
   Pochopil, že tyhle drahé exponáty
   pocházejí nejspíše ze zřícených strojů,
   zvláště když si na jednom všiml
   nedbale zaleštěných stop po požáru.
   "Jsme sice v rukou božích,"
   ospravedlňoval se, "ale bůh nemá čas
   hlídat každý mizerný aeroplán."
   K. interpretoval rozmluvu hasičů:
   "U N. voní uzené."
   "Jakživ bych neřekl,
   že Standa bude tak vonět."
   "Ale oni mají uzený jazyk!"
   "Však on toho chudák
   nikdy moc nenamluvil."
   "Jediné, co bych po vás chtěl - až mi
   bude devadesát, ať ke mně v neděli
   večer přijde chlapec a otevře mi víno
   na celý týden dopředu,"
   prosil K. mladé přátele.
   "Tuhle restauraci musíte
   rozhodně navštívit," nadchl se K.
   "Maso je tam prvotřídní zlatnická práce,
   vytepané do průsvitného plátku.
   Brambory tak staré, že je netaktní
   ptát se na datum vykopání ze země.
   Specialita - nadledvinky šéfkuchaře.
   A pivo ohřáté na srdci vrchního!"

   Kdykoli dostal nějaký básník
   Nobelovu cenu, K. to komentoval:
   "I básník může vydělat na dynamitu."
   K. dostal k Vánocům boty.
   Byly příliš velké.
   "Nic nevadí, počkám na jaro
   a budu si pod chodidla
   dávat včely."
   "Když se kácí les, lítají třísky.
   Takový les je vykácen tak nečistě,
   že se ptáme:
   Nebyla lepší bujná zdravá vegetace
   než třískami zaneřáděná mýtina?"
   varoval K. četu literárních sekerníků.
   K. občas trápil zvířata. Například
   posílal poštovní holuby s dopisy
   s chybně napsanými směrovacími čísly.
   "Měl smůlu, zemřel po uzávěrce,"
   litoval K. jistého prominenta.
   "Měl krásnou redaktorskou smrt,"
   tesknil naopak nad E.,
   "byl umačkán prsy
   odmítnutých autorek."
   "Šetřil jsem pro strýčka Příhodu,
   ale synovec mu to rozfofroval,"
   litoval K.
   K. rád společnost něčím překvapil.
   Například vyprávění o cestě do N. Y.
   začal slovy:
   "Když jsem se na letišti
   v N. Y. vyhrabal z trosek letadla..."
   "Inflace dostoupila takové výše,"
   sýčkoval K.,
   "že kasaři už nenakradou ani na nářadí,
   a vyžadují ho od policie, která jim ho
   ochotně poskytne z kriminalistického
   muzea, aby měla co vyšetřovat."
   "Pamatujte," poučoval K.,
   ,,v kritice i v lásce:
   svléknout rukavičky!"
   "Tam je zima,
   že by teplouše nevyhnal,"
   naříkal K. Bál se i deště, a protože
   měl kamaráda
   v hydrometeorologickém ústavu,
   nevyšel na výlet,
   dokud od něj neobdržel dobrozdání.
   "Takt bohužel příliš často
   sousedí s taktikou," stěžoval si K.
   "Historie zná mnoho hlupáků,
   ale ne jménem," varoval K. hloupého.
   K. potřeboval ženu už jen proto,
   že si neuměl sám ostříhat
   nehty na pravé ruce.
   K. podpořil přihlášku J. Slivovice
   do Svazu spisovatelů.
   Důvod: "Ta píše!"
   "Možná jsou moje slova hledaná,"
   namítal K., "hlavně
   když jsou dobře nalezená."
   K. se přihlásil do soutěže
   skladatelů pro spartakiádu se skladbou
   pro rodiče s nemanželskými dětmi.
   "Měli se tak rádi, že na svých pivech
   udržovali stejně vysokou hladinu,"
   obdivoval K. lásku
   básníků Hýta a Batuly.
   "Čas je nejlepší kuchař.
   Dá nám sežrat i to, co jsme dávno
   zapomněli," posteskl si K.
   v předvečer čtyřicátin.
   K. trávil tak rychle,
   že mohl jíst v restauracích zadarmo,
   ani rentgenem mu nedokázali,
   že něco pozřel.
   Když K. dojedl, netrpělivě čekal,
   až se pepsiny vrhnou na řízek,
   až začnou ohlodávat broskev.
   "Pepsiny," říkal,
   "se vrhnou i na polibek, miláčku!"
   "Hrozná rodina," stěžoval si K.,
   "představte si, že mi předepsali
   dceřin pel k n á h r a d ě !"
   "Málo platné, český pel byl
   odjakživa hledaný a nejjemnější,"
   dodal už smířlivěji.
   "Smrti se nebojím,
   smrt není zlá.
   Lituju jenom,
   že si nebudu moci udělat
   sloupcovou korekturu parte,"
   hořekoval K.
   "Naznačil bych ji na zrcátku
   třeba posledním dechem!"
   "D. všecko prošustroval," posteskl si K.
   "A z jak podnikavé rodiny pochází!
   Jeho dědeček na Velikonoce
   pojišťoval proti ukřižování!"
   Kdykoli jel K. do Paříže,
   nechal se proclít a zapečetit v kupé
   už v Praze. "Přejezd hranic
   mne vždycky tolik dojímá, že by mě
   mohlo napadnout vrátit se
   prvním rychlíkem."
   K. tři neděle před cestou do Řecka nepil
   a šetřil si játra.
   "Co kdyby mě přikovali ke skále?
   Co by si orel pomyslel?" vysvětloval.
   "Blbec neocení, když mu
   zakroutíte krkem v rukavičkách,"
   povzdechl si K.
   "Zápas s blbostí přesto není marný,
   stejně jako zápas s plevelem.
   Sice znovu vyroste,
   ale jedna úroda je pod střechou."
   "Strýček si otevřel restauraci,"
   sděloval K. "Říkají tam U pašeráka." Když se divili, vysvětloval:
   "Na jídelním lístku stojí třeba
   jehněčí po pašerácku.
   Když hosti protestují,
   že strýček přinesl vepřové,
   hájí se: To víte,
   celníci mi zabavili ovečku."
   "Pane K., píše se Jakarta,
   nebo Džakarta?" ptala se sousedka.
   "Mladá paní, nelamte si hlavu,
   než tam dojdete, stejně se
   změní pravopis!" odbyl ji K.
   "Intelektuála poznáte podle toho,
   že ráno nejí chleba s máslem, nýbrž
   kontinentální snídani,"
   poučoval K. děti.
   "Ptáte se, co je láska?"
   polichocen rozumoval K.
   "Když vám šustot
   milenčina toaletního papíru zní
   jako praskot cukru
   pod patou andělíčka."
   K. často tvrdil:
   "Nejvíc chutná med od tureckých včel."
   K. nejraději lehával s paní Peřinovou.
   "Bože, dej mi taková ramena, abych mohl rozbořit celý vesmír!" modlil se K. před spaním. Ráno pak se modlil: "Bože, dej mi tak úzká ramena, abych proklouzl turniketem do metra bez placení!"
   "Kopí
   roval všecky převleky doby,
   až najednou nevěděl,
   jaká vlastně panuje móda,
   a přišel do práce nahý," líčil K.
   pád jistého úředníka.
   "I nejlepší víno zhořkne na mlčícím patře," varoval K. němé.
   Když mělo dojít na placení, K. se schoulil do bezbarvé kuličky a bohatší přátelé ho vynesli v aktovce ven.
   "Pamatujte si, milý Watsone, že nuly jsou příjemné jen na konci čísel!"
   těšil K. přítele, který znechuceně listoval vkladní knížkou.
   K. napsal učebnici prvních vět.
   Například radil začít román slovy:
   "P. seděl u umyvadla a máčel si nohy
   ve formaldehydu, když vstoupila kněžna."
   K. byl odmalička rozšafný.
   Jednou řekl tetičce: "Tetičko, nezlobte se, já už musím jít, u nás hoří a já běžím hasičům pro pivo."
   K. byl zvědavý. Kdykoli stál
   za obrýleným člověkem, díval se mu potají skrz sklo, aby zahlédl svět cizíma očima.
   K. byl šetrný. Když ho pozvali
   na mejdan, koupil v drogerii láhev
   železitého vína a divil se,
   proč mu říkají Ocelek.
   "Rozhoduje první soulož,
   druhá kniha a třetí upomínka,"
   utěšoval K. přítele,
   který omylem spolkl
   knihu z Městské lidové knihovny.
   "Boty se mají čistit jen
   před změnou počasí k lepšímu," radil K.
   "V plískanici je každá bota stejná,
   jako u posledního soudu duše
   špinavá i utřená."
   "Velikonoce jsou tu!" volal K.,
   když spatřil vycházet z hospody
   vyfouklá a zmalovaná jednovaječná dvojčata.
   "Náš písemný styk nezůstal bez následků.
   Adresátka porodila na poště,
   poste restante ,Lilie'," vzpomínal K.
   na jednu ranou korespondenční partii.
   "Víte, že V. je nekrofil?" jásal K.
   "Tuhle si veřejně stýskal,
   že jeho nevěsty dosud nezemřely."
   "Tenhle I. je takový antisemita,
   že by nejraději prodával své knihy
   nerozřezané," povzdechl si K.,
   a protože se I. blížil,
   ze strachu se pustil do anglické slaniny.
   "Zmrtvýchvstání? Prosím, dám si to líbit, ale s jakými těly? Není nakonec
   výhodné umřít mlád?"
   tázal se K. při pohledu na věchýtky
   vycházející z kostela.
   Když se K. cítil ve formě, napsal
   až pět milostných dopisů za večer.
   A pro každou milenku měl K.
   jiný rukopis. Říkal:
   "Když už je pero stejné..."
   "I Caruso bude jednou zpívat už jen na dožínkách," povzdychl si K., když ho
   referent zařadil v ročním přehledu
   mezi "a další".
   V sezóně si K. přivydělával
   jako myslivecký a rybářský latinář.
   "Byl to tvrdý muž,"
   chválil K. jistého správce. "Usmál se
   teprve ve fotoateliéru boha
   a byl to jeho poslední snímek."
   "Až dostanu Nobelovu cenu,"
   svěřoval se K. ctitelům,
   "první, co udělám,
   že pozvu Gabriela Garcíu Márqueze
   do Písku na houby.
   Starost mi dělá,
   aby nebyl suchý rok!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]