NICOLÁS GUILLÉN

   Nicolás Guillén se narodil v Camagüey na Kubě 10. července 1902. Než se stal novinářem a dal o sobě vědět jako spisovatel, dělal typografa v tiskárně, kterou vlastnil jeho otec, novinář a politik. Otec Nicoláse Guilléna zemřel v občanské válce roku 1917. Po maturitě v roce 1920 začal Guillén studovat práva na Havanské univerzitě. Studia ale nedokončil a vrátil se do Camagüey, kde vydával časopis Lilie (Lis) a pracoval jako redaktor listu Camagüeyan (El Camagüeyano). Do Havany se vrátil v roce 1926. I zde se intenzivně zapojoval do kulturního a politického dění, vystupoval proti útisku tmavých obyvatel Kuby. Pracoval v deníku Zpráva (Información) a byl vedoucím redaktorem týdeníku Šílenec (El Loco). Do komunistické strany vstoupil roku 1937. V letech 1936 až 1939 byl redaktorem týdeníku Souhrn (Resumen) a vedoucím redaktorem časopisu Poledne (Mediodía). Zúčastnil se na straně republiky občanské války ve Španělsku, procestoval mnoho zemí Ameriky, Evropy, Asie i Afriky. Za Batistovy diktatury byl vězněn a posléze přinucen uprchnout do exilu. Po vítězství Kubánské revoluce v roce 1959 zastával významné diplomatické funkce. Od roku 1961 byl navíc předsedou Svazu spisovatelů a umělců Kuby (La Unión de Escritores y Artistas de Cuba, UNEAC).
   Svoji literární tvorbu zahájil Nicolás Guillén pod vlivem postmodernismu a avantgardy. Záhy ale konvertoval k černé, afroantilské či afrokubánské poezii. Aniž by se zcela vzdal dalších možností, v Motivech zpěvu (Motivos de son, 1930), Sóngoro cosongo (1931), Mulatských básních (Poemas mulatos, 1931), West Indies Ltd. (1934), jakož i ve sbírkách pozdějších uplatnil veškeré prostředky tmavé, afro-antilské poezie.
   Sbírkou West Indies Ltd. (1934) počínaje píše Guillén nepokrytě o sociálních a politických společenských problémech, které sužovaly svět nejen jeho doby. Ve Zpěvech vojákům a písních pro turisty (Cantos para soldados y sones para turistas, 1937), ve Velkém zpěvu (El son entero, 1947) a v Holubici na křídlech lidu (La paloma de vuelo popular, 1958) se netají sympatiemi ke kubánské vlasti, k jejím černým obyvatelům, ale také k vyděděncům z celého světa. Na obranu republikánského Španělska napsal sbírku Španělsko (Espaňa, 1937). V Básni čtyř úzkostí a jedné naděje (Poema en cuatro angustias y una esperanza, 1937) obvinil španělské fašisty ze smrti Federica Garcíi Lorcy. Sbírka Mám (Tengo, 1964) je Guillénovým holdem kubánské revoluci.
   V Guillénově poezii se lze kromě kritiky bezpráví a imperialismu setkat běžně i s motivy lásky a smrti. Sbírky Velké Zoo (El gran Zoo, 1967), Ozubené kolo (La rueda dentada, 1972), Deník, který denně (El diario que a diario, 1972), Antilským mořem se plaví papírová loď (Por el mar de las Antillas anda un barco de papel) a Básně pro děti a odrostlejší (Poemas para niňos y mayores de edad, 1977) jsou důkazem básníkovy schopnosti hledat a nacházet stále nové formy vyjadřování svých pocitů a myšlenek. Knihou Próza ve spěchu (Prosa de prisa, 1975-1976) se vrátil k práci novináře.
   Básník Nicolás Guillén zemřel v roce 1989.
   Sbírka Básně lásky (Poemas de amor) vyšla jako celek poprvé v roce 1964, i když mnohé básně jsou starší. Báseň Julii byla napsána v Havaně roku 1933, publikována byla poprvé o rok později v havanském deníku Svět (El Mundo), báseň Žhavé uhlíky je z roku 1944, Nokturno z roku 1948, Báseň lásky z roku 1953, Dívka ze třtiny a vlčího máku z roku 1957, Tereza z roku 1961 a báseň Anna Marie z roku 1962.
   Samostatnou knihu epigramů Nicolás Guillén nevydal. Básník je ale začlenil do mnoha svých knih. Pouze sedm epigramů bylo samostatně časopisecky uveřejněno v roce 1969 a dalších šest o rok později.


   NICOLÁS GUILLÉN

   Julii

   Julie, zde pokládám řad
   slov, veršů,
   báseň, kterou vás chci se dotýkat.
   Pozor! Není to žeň
   krásných slov, nepoznala splín
   a sladké pohledy
   do výšin, které pobledlí básníci dávno zesnulí,
   tak jako oni psát nemíním,
   do rýmů vetknuli.
   Bez vylhané bolesti jsou mé sloky,
   bez stesku po smrti,
   jen plné touhy milovat k zalknutí.
   K vám běží básník
   skrz pole jarem probuzené,
   kde vlhkým vzduchem tělo unavené
   nevnímá cestu nerovnou
   a kůži sluncem spálenou.
   Hekající, jak dobrý věrný pes běží vpřed,
   v očích třpyt, jenž se vypořádal s tmou,
   a na rtech med.

   Jsem jako dítě!
   Nemám rozum a nejsem zodpovědný.
   Po lásce prahnu nepokrytě.
   Nechci prosit jako člověk bědný,
   kolem sebe chci svůj rod
   zbavující nejistot,
   bez zármutku mít své dny.
   Paní, nevím, zda je vám vhod,
   že příběhy pirátů, banditů a ďáblů znám,
   že duše má je, věřím, svěží jako řeka.
   Osud přítele, kterého mám,
   také na mne čeká,
   úděl "pást stádo snů".
   Rozumíte mi?
   Jsem jako dítě.
   Snad chápete, i když svých myšlenek nitě
   spřádám ve spěchu.
   Dítě v mém nitru vás líbá
   a trápí se, protože netuším,
   zda náš vztah láskou je nebo jen přátelstvím.

   Zjistil jsem, že váš smích
   je jemnou mastí pro vyprahlou pleť,
   že váš pohled je prostoupen
   červánky jak za večera,
   že vaše tělo je žhavým polednem,
   skořicí, bronzem a svěží vodou z jezera.
   Rád vidím, když mluvíte pěkně zvesela,
   kdy slova z úst se derou jako ptáci ven
   ,kolem nás je křídla zasela.
   Rád vidím, když mluvíte pěkně zvesela,
   běžíte, skáčete. Jak půvabně
   se usmíváte.
   Proč ale při otázce, co v srdci ukrýváte,
   tišíte svoji řeč? To mne mate.
   - Julie, křičím. Telefonuji. Julie...
   A co vy na mé volání?
   - Ano, odcházím. Děkuji...
   Jako kdyby
   ve vás byl vztek.
   Vím, nadávali vám a zničili
   všechny vaše věci.
   Já ale miluji angličtinu vašich úst
   (já, jenž nebyl z těch, co cizince mají v lásce),
   co však nadělám.
   Miluji angličtinu vašich úst
   a nevydržím půst,
   pokud by odletěla,
   zmizely by vaše rty, křivky těla.
   Špehoval jsem vás.
   Je mi známo, kdy se domů vracíváte,
   kdy melancholie a zármutek
   ve vašem příbytku střídaly jas.
   (Když se láska hatí, prázdnota života
   pozbyvšího krás
   je chtivá nechutných milostí, celičká opitá...)
   Julie, to nestačí. Ublížili vám, zradili,
   nicméně řekněte mi více, přemozte žal.
   Sžírá mne úzkost, nevím-li,
   co bude dál.
   Chci se stát paprskem a rozpárat
   zachmuřené nebe.
   Kéž by si váš úsměv
   svlékl kabátek
   smutku a zdvořilostních pozlátek.
   Snaž se, říkám si
   a na vrchol vaší duše šplhám dál.
   Jako Bůh se snažím oživit
   v místě, kde zničující oheň plál,
   mrtvé hvězdy třpyt.


   Dívka ze třtiny a vlčího máku
   Nejdříve se její hbitý pas
   po zlaté orbitě otočil
   a s ním i její tělo, svět úsměvů,
   zeleně kovové
   přirozenosti očí.
   Nikdy se nedozví, že jsem ji miloval,
   ač za nocí bláznivých
   mraky ve vůních čarovných
   bloudily stejně jako hvězdy
   zasazené v polostín
   svých zvučných jmen.
   Jednoho dne se vzdálenost
   mezi námi rozevřela jako vzdech.
   Trápení způsobená dálavou,
   přes niž neklene se most!
   Nikdy se nedozví, že jsem trpěl.
   Pozdní jsou smutky
   a důvěrné naléhání po večerním klekání,
   v hodině zasmušilého letu
   sov a netopýrů,
   je pozdě vidět ji v prostém snu.
   Nakonec jsem se zastavil
   uprostřed třtiny a vlčího máku. Vítr mi ji přinesl.

   Držel ji na svých pažích,
   líbal ji svými blesky.
   Rukou jsem se dotýkal,
   dvojhlavého květu na hrudi, vody
   její nespoutanosti...
   Dočkal jsem se
   čarovné správkyně
   ohně a tance,
   dívky ze třtiny a vlčího máku
   která ví, že trpím a že ji miluji.


   Anna Marie

   Anno Marie,
   cop, který ti stéká
   k hrudi, mne pozoruje
   očima hada
   na vlnící se pleti.

   Usmívám se,
   obklopen tvými půvaby,
   a mé nitro hoří plamenem,
   který zažehlas.

   I tebe opustí
   zadumané mraky
   a stoupne teplota
   bronzového těla,
   jako by se onen had překvapeně
   a hebce vyplazil.


   Tereza

   Terezo, tušíte, jaké to je,
   když kamenné jsou vaše tváře?
   A víte o lesku zelené záře,
   jež se vašich očí zmocňuje?

   Kdo té záři porozumí?
   Bože můj, pomoz mi s tím.
   Kdo rozluští pohled Terezin?
   Kdo vám, Terezo, porozumí?

   Terezo, kéž právě já bych zhas
   onu vážnost vašich lící
   a s vámi vyšel do ulic
   paží objímaje štíhlý pas.

   To čekání prokleté!
   Než nejistota není horších ran.
   Je vás vůbec hoden pozemšťan?
   Terezo, už mi pravdu řekněte!


   Báseň lásky

   Nevím. Neznám.
   Nevím o čase, který by mohl zase ubíhat
   bez našich setkání.
   Století jsme se neviděli? Možná.
   Možná méně: devadesát devět let.
   Nebo jen měsíc? Může být. Ať je již pravda jakákoliv,
   byla to doba nesmírná, nesmírná, nesmírná.

   Konečně zpráva,
   svěží růže,
   třesoucí se zvonek.
   Znenadání vím,
   že tě znovu spatřím, že už nyní můžeš být
   kousek od mých rtů, skutečná, jako ve snu.
   Jaký příval štěstí!
   Jaký hrom mi tlumeně
   bije v žilách,
   vybuchuje
   v červeni krve
   za noční bouře!
   Komu zaplatit nálezné? Kdo našel způsob
   našeho uzdravení, ten způsob,
   co od dávných dob
   lidé hledají?
   Náš dotek, elektrický spoj,
   spiklenecký stisk, pohled,
   tlukot křičícího srdce,
   vytí tichého hlasu.
   Pak ale rychle přišla změna
   (nač s tím otálet),
   věty nevzlétly, byly zajaty,
   věty očí, z nichž zmizel květ,
   dvou trestanců,
   které spoutal nepřátelský svět.
   Láska
   se stala láskou podle slov "ach, mám vás ráda,
   ano, vás, chtěla bych,
   ale je to nemožné..." Podle slov
   "nemůžeme, bude to tak lepší..."
   Avšak i tak láska láskou je,
   láskou z jarních hlubin,
   zdvořilou, srdečnou, šťastnou, fatální.
   Loučení nelze oddálit,
   brzy přichází
   mezi přáteli, vichřice zběsilá.
   Vidět tě odjíždět a milovat jako nikdy dřív,
   sledovat tě, když v uličce jsi mizela,
   když tvá fotografie hořela.
   Nacházíš se dál,
   než jsi dosud byla.
   Tvé tělo,
   temnota, kousnutí, polibek, nespavost,
   jed, extáze, křeč,vzdech, krev, smrt...
   Tvé tělo,
   substance známá tím,
   že jsou z ní hněteny hvězdy.


   Nokturno

   Přišla vpletená do deště,
   za šera. Zaklepala na nízká vrata
   a zářící mne volala.
   Já klečel pod kapkami,
   pod širým nebem
   oné noci.
   Přijď! řekla mi. Přijď!

   Už dlouho byla daleko a sama,
   tolik osamocena, daleko,
   v našem malém světě,
   černém, mlčícím, vlhkém,
   kde mi zemřela.
   Přijď! řekla mi. Přijď!

   Viděl jsem její šaty. Tělo
   oděné do blesků
   plynoucích z jejích prsů.
   Chladná záře,
   vlnící se fosforové světlo,
   z něhož se rodí duha.
   Klidné zelené oči,
   pohled jak ostré šavle,
   tělo pevné a nehybné,
   mramorová kůže
   a na rtech stále stejný hlas,
   ten hrozný hlas:
   Přijď! řekla mi. Přijď!

   Kdo jsi? volal jsem zmateně.
   Ona s úsměvem odvětila: Tvé provinění,
   tvá noční nespavost,
   neúprosná a umíněná.
   Je mi zima. Nechci sama
   znovu umírat. Dej mi
   tvoje slunce! Dej mi svá ústa!
   Dej mi své srdce!
   Na ně položím mé dlaně
   a v tobě tak
   uhasím rudé uhlíky...
   Přijď! řekla mi. Přijď!

   Bělostný citroník
   už není, vzlykal jsem,
   i když stále se v náměsíčném vánku
   pohupují na větvích jeho lístky,
   neohebné oranžové květy
   z neúplných manželství.
   Panno, panno, panno!
   Vítr je kovový.
   Měkký netopýr na křídlech tmy
   poznává krajinu v troskách.
   Chceš,
   abychom spolu plakali
   nad nehmatatelnou katastrofou.
   Nenaléhej.
   Znám všechno, vše:
   Ptáka bez věže,
   řeku plnou písku,
   stojící hodiny
   omráčené časem,
   nemocného motýla
   nad hliněným květem,
   nesmiřitelný pozdrav,
   svedenou mrtvou rybu
   ve vodách, nadutou
   hvězdu a zasmušilý
   pohřební zvon...

   Ty, sladká a čistá,
   vrať se na piedestal!
   Zanech mne v pláči, ponech mne
   o samotě s mým hlasem.
   Umím mluvit, můj jazyk
   poví, co ve mně vězí.
   Jím, den co den,
   bude můj život tlouci,
   dokud se jeho křišťálový hrot
   nezaboří v má prsa
   a já nezemřu vydechuje
   věrně tvé jméno z deště a snu.


   Žhavé uhlíky

   Samotu večera smáčí déšť.
   Z nebe klesají vzpomínky a vstupují oknem.
   Poházené hlasité vzdechy, spálené přízraky.

   Tvé tělo se pomalu vrací.
   Přichází tvoje ruce, jež šálí
   jako třtinová kořalka,
   tvoje nohy z cukru, rozehřáté tancem,
   tvá stehna, klepeta v křeči,
   ústa k nakousnutí
   a karamelový pas.
   Přichází tvoje paže ze zlata, tvé krvelačné zuby,
   náhle i zrazené oči,
   tvá napjatá kůže
   připravená k siestě,
   vůně hvozdů, o nichž sním,
   křičící hrdlo - představuji si - vzlykající
   - neslyším, tuším - naříkající
   - předpokládám -,
   tvé hluboké hrdlo
   volající zakázaná slova.

   Řeka slibů
   pramenící ve tvých vlasech
   obtéká ňadra
   aby se nakonec ve tvém břiše proměnila v sirup,
   znásilnila tvé pevné tělo svým nočním tajemstvím.

   Žhavé jsou uhlíky v peci a pece žhavý kámen
   uprostřed chladného večera deště a ticha.


   Hrála sis s tužkou...

   Hrála sis s tužkou,
   zamyšlená mlčelas
   nad panenským listem,
   a nenapsalas nic.
   Louče se s tebou
   nezaslechl jsem tvůj hlas;
   křičel tvé jméno,
   hledal tvůj pohled.
   Ve tvých očích chyběl svit,
   jenž by spojil nás.
   Tvé psaní mi nešlo doručit.
   Kam jsi odjela?


   Ač mi bylo řečeno...

   Ač mi bylo řečeno,
   že přijde den, kdy mi dva
   se už nesetkáme na místech smluvených,
   tam jen přátel zazní smích,
   nevěřil jsem.

   Že budeme spatřeni,
   jak lhostejně si povídáme
   o slunci a dešti,
   jako pouhopouzí přátelé,
   nevěřil jsem.

   Štíhlá dýkami způsobila ránu,
   ze které vykrvácím...!
   Ač mi to bylo řečeno,
   nevěřil jsem.


   Smrt je nicotná trýzeň...

   Smrt je nicotná trýzeň,
   srovnáme-li ji
   s pochůzkami nazdařbůh
   přes nestálé stíny.
   Změnit tak sled kroků,
   zbytečných slov,
   věcí, které stále mluví
   a neříkají nic.
   Probudím se do dne
   ,kdy znovu uvidím
   tvoji bezmračnou duši
   vinoucí se ze tvých rtů
   a podobnou jasné cestičce
   k čistému nebi?
   Vím, můžeš být, přítelkyně,
   chladná, necitelná socha,
   ale i přesto tě chci oslovovat
   jako dřív, den co den
   pít jasný dech z tvých úst
   během milostného dychtění,
   cítit tvůj chvějící se hlas,
   jako jsem jej cítil loni
   a jako loni být
   vládcem tvých slz.


   Přišla jste z daleka

   Přišla jste z daleka
   a já, ač jsem vás právě nečekal,
   věděl jsem, že se vrátíte.
   Co dělat, jestliže sotva zahlédnu
   vaše stopy ve větru,
   jestliže váš hlas je vůní,
   která mne pronásleduje i odhání,
   jestliže vaše tělo je snem,
   z něhož se probouzím v slzách
   ,jestliže vaše ruce jsou křehkým okvětím,
   jehož se mohu dotknout jen zlehka,
   a váš úsměv je obloukem duhy
   vzdálené v tichu
   za vlhkého večera?
   Co dělat, jestliže sotva zahlédnu

   vaše stopy ve větru?


   Prší každou neděli

   I
   Prší každou neděli.
   O další zármutek víc.
   Srdce mi krvácí
   jako otevřená rána.
   Kde jsi? Ve snu
   tmy a mlhy.
   Prší každou neděli.
   O další zármutek víc.

   II
   Moje zbožňovaná. Hledám
   polštář, o který bych mohl
   jednou provždy opřít
   svoji rozpálenou hlavu.
   Vyzývám tě, volám, prosím.
   Přijdeš? Vrátíš se?
   Prší každou neděli.
   O další zármutek víc.

   III
   Nevím, co se mi stane.
   Ale tvoje stálá nepřítomnost
   je mramorem náhrobních kamenů
   tížících mou duši.
   Už utekly dny,
   kdy růže měly jasné květy.
   Prší každou neděli.
   O další zármutek víc.

   IV
   Hodiny uštknuté čekáním
   se zastavují.
   Vrací se vidiny
   tělem pronikají otrávené šípy.
   Srdce mi krvácí
   jako otevřená rána.
   Prší každou neděli.
   O další zármutek víc.


   Sonet

   Proč blízko tebe tak vzdálenou tě zřím?
   Proč v poledne toužíš, aby byla noc?
   Když planu, proč mráz má nad tebou moc?
   Proč myslíš na smrt, když já o životě sním?

   Proč věřím, že jsi mou, když dobře vím,
   že je to lež? Proč radost je ti cizí?
   Proč z mé cesty tvé kročeje mizí?
   Kdo mne přemohl? Byl silnějším?

   Ticho. Nikdo mi neodpoví na bolest.
   Tvé rty mlčí, tvůj hlas nenese mi zvěst.
   Komu říci, že mé srdce není kamenné?

   Tobě, básníku nešťastný, Františku Villone,
   kterého potkal osud stejný jako mne: zemřít žízní vedle pramene.


   Jen jedenkrát tě políbit...

   Jen jedenkrát tě políbit,
   na ruku.
   To tedy ne.
   A na nožky?
   To tedy ne,
   nohy mne nosí.
   V tom případě procházet se s tebou
   budu každého dne.
   To tedy ne.

   Zastav
   své nohy.
   Dej mi
   ruku.
   Polibek...
   Proč, ptát-li se smím?
   Jen neurčitě to vím.
   Nicméně...
   Ven s tím!
   Bez tvého polibku
   žít neumím.


   Píseň

   Když jsem tě nechtěl, se mnou jsi byla.
   Toužil-li jsem po tobě, ztratil tě můj zrak.
   Ach, pověz, zda moje chyba tohle zavinila,
   pověz, proč se všecko stalo právě tak.

   Už dlouho nebyl den, je stále noc.
   Z mého pokoje tvá vůně ustoupila.
   Ty ale nade mnou máš pořád moc.
   Nemám snu, v němž by ses mi nezjevila.

   Byla to láska? Byla, ale zabloudila.
   Láska, ta síla, která způsobila,
   že kousek cesty vezl nás týž vlak.

   Vezl, avšak nepoveze. Moje chyba zavinila,
   že nechtěl jsem tu, jež se mnou byla,
   a toužil po té, kterou nenašel můj zrak.


   Nic

   Čas životem pluje tiše,
   voda vyvěrající z nočního pramene
   neproniká v mé srdce sklíčené,
   sleduje mne z tůně skrýše.

   Topím své volání
   ve vodě nočního pramene,
   jí zalévám srdce sklíčené
   a nepřeji si svítání.

   Hlídám vlastní trápení.
   Hlídám duši v těla vězení.
   Hlídám slova, aby nikomu nešla vstříc.

   Už nic nechci, nic nemám.
   Už nic nečekám, nic nehledám.
   Nic.

   Dříve jsem nebyl chudákem,
   neznal černý chlad,
   jak slavík zpíval rád,
   než noc vystřídala den.

   Rozkutálelo se, co jsem měl,
   slavík byl nucen dozpívat,
   poznal jsem černý chlad.
   Zavřeny dveře, kterými jsem směl.

   Marně chtěl jsem dar, čekal naň,
   namáhal hlas, nastavoval dlaň.
   Na mne sis nevzpomněla víc.

   Už nic nemám, v nic nedoufám.
   Už v nic nevěřím, nic nehledám.
   Nic.


   EPIGRAMY

   I
   Jsem šťasten, konečně pochopil,
   jsem rád za to, čím by mnohý mladík zhrd:
   Žádný zvon ještě nezvonil
   moji smrt.

   II
   Vešlas v mé srdce kardiaka.
   Nemocný na tebe myslí nejvíce.
   Jsi pochoutka, co mne stále láká.
   Konečně i já k tobě pronikám, ale
   jako štěnice.

   IV
   Nekřič tolik.
   Nikdo ti neporozumí
   a jenom ochraptíš.

   V
   Zajímala by mne tato věc:
   Nejsem-li dareba neznající žalu,
   bez páteře shrbený pokrytec,
   se srdcem z bláta a výkalů.

   VI
   Ze všech svatých, které znám,
   není žádný podivuhodnější
   než Don Juan Bosco.
   (Být Don Juan
   a stát na oltáři.)

   VIII
   Pořádek mým cílem byl,
   avšak jen uspořádaný zmatek
   jsem kolem sebe navršil.

   X
   Jaká rozkoš být nevědomky hlupákem!

   XI
   Je to problém, floutku, buď si jist,
   i když myslíš, že to problém není:
   Denně do sytosti jíst
   a neznat veršů koření.


   Přeložil MICHAEL DOUBEK

Autor: Michael Doubek


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)