V čísle 25/2002 Týdne vedl Jiří Peňás, redaktor kulturní rubriky tohoto ultrapravičáckého časopisu, rozhovor s Jiřím Gruntorádem, šéfem knihovny Libri prohibiti v Praze, která shromažďuje pravděpodobně nejucelenější sbírku československé samizdatové a exilové literární tvořivosti, hlavně ze sedmdesátých a osmdesátých let, teď už minulého století. V Národním muzeu probíhá totiž zrovna rozsáhlá výstava "Samizdat", v níž je soustředěna neoficiálně šířená tvorba napříč celým bývalým "východním blokem", počínaje samozřejmě samotným SSSR - a Gruntorád je v tomto ohledu pro Peňáse na slovo vzatým odborníkem. Vždyť na rozdíl od Peňásovy lokajské loajality k minulému režimu, probíhal tehdejší Gruntorádův život doslova dobrodružně: prohlášení Charty 77 signoval hned na začátku a v letech 1980-84 byl za "nezávislou editorskou činnost" dokonce vězněn. Proto také v rozhovoru brzy dochází na jeden z mnoha vystavovaných exponátů, jímž jsou motáky s básněmi Ivana M. Jirouse. Jejich propašování z valdické věznice tehdy právě propouštěným Gruntorádem hodnotí Peňás jako "dnes už těžko představitelný, husarský kousek", a to nejspíš z důvodu, že by sám v obdobné situaci umřel strachem. Mnohem podstatnější však je, že Gruntorádovo tvrzení o knižním vydání Jirousovy sbírky Magorovy labutí písně, která údajně "vyšla ještě dřív, než se Ivan vrátil", neodpovídá pravdě.
Jiří Gruntorád sice skutečně z Valdic vynesl písemný záznam Jirousových textů, které si autor původně po léta (kvůli zákazu psaní, s výjimkou jednoho dopisu rodině za tři neděle) zachovával jenom v hlavě, a to již v předešlých věznicích v Litoměřicích a v Ostrově. Stalo se tak v prosinci 1984, zhruba půl roku před tím, než se také Jirous ocitl na svobodě. Gruntorádovou zásluhou tedy ilegálně koloval čtenáři poměrně pozitivně přijímaný, ale do značné míry zkomolený strojopisný text, k němuž se básník ovšem nehlásil příliš nadšeně. Teprve až Jirousem v pětaosmdesátém roce zgruntu přepracovaná rukopisná verze zapůsobila natolik zajímavě i v zahraničních kruzích, spolupracujících úzce s československým disentem, že byla odměněna jednou z literárních cen, které byly výhradně k těmto účelům zřízeny. Jednalo se o cenu Toma Stopparda (vl. jm. Tomáše Strausslera), česko-britského divadelního dramatika s antisocialistickým světonázorem. Jednu z kopií definitivní podoby textů Magorových labutích písní jsem téměř současně obdržel prostřednictvím Václava Havla, který mne o knižní vydání žádal (viz faksimile Havlova dopisu) a já jsem mu výjimečně vyhověl rychlostí, která byla v těch dobách neobvyklá. Jirousova vůbec první tištěná (nesamizdatová) kniha vyšla tudíž hned na počátku roku 1986 v mém mnichovském nakladatelství OBRYS/KONTUR-PmD, což se Jiří Gruntorád, který ve své instituci mou kompletní knižní produkci vlastní, v rozhovoru s Jiřím Peňásem z ryze politických příčin obává přiznat. Nakladatelská činnost, kterou jsem v zahraničí po tři desetiletí vyvíjel, je v tomto státě přece pro můj levicový postoj zcela vědomě a systematicky zamlčována.
V jednom rozhorleném článku, ve kterém Ivan Jirous v říjnu 1987 polemizoval s brněnskou katolickou básnířkou Ivou Kotrlou o - silně zestručněno - obhroublém výrazivu undergroundu a jeho domněle "stravitelném upravování" pro veřejnost, kromě jiného napsal: "V Proměnách mi nedávno otiskli část textu o Havlových hrách, název změnili, nelíbilo se mi to, ale nijak jsem na to nereagoval. V samizdatovém časopise O divadle z téhož článku udělali dopis, zkrátili ho a uveřejnili bez názvu, taky to nepovažuju za tak důležité, ve všech vydáních Labutích písní vyjma Strožova mi nasekali nehorázné chyby a neozval jsem se. Ale to neznamená, že bych si nemohl alespoň přát, aby je otiskli tak, jak jsem je napsal a nazval..." Také já si již třináctým rokem od převratu velmi vroucně přeji mnohé věci, které se však v této neustále zahnilejší a vylhanější společnosti uskutečňovat nedají: musí to tak kupříkladu už navěky v Čechách zůstat, že tomu, kdo s momentální vlčí smečkou u moci odmítá výt, upřou i fyzickou existenci?
Milý pane Stroži,
psal jsem Vám před časem, když jste se mne tázal, co bych Vám ze soudobé české (zdejší) poezie doporučoval k vydání, že na prvním místě by to měly být "Magorovy labutí písně". Je to - podle názoru mého i mnoha přátel - velmi silná poezie. Myslíte, že to budete moci vydat? Pokud ano: definitivní - autorem zredigovaný - text Vám dojde velmi brzo, pokud Vám už nedošel. Bylo by dobré k němu připojit krátkou vysvětlující poznámku o autorovi a o genezi této sbírky. S Jirousem jsem takovou poznámku sepsal a přikládám Vám ji. Jsou k ní připojena autorova přání stran grafické úpravy atd. Vím, že máte ediční plán už na delší dobu hotov a nabitý, nevím také, jak se Vám tahle poezie líbí, nicméně zatím - nemaje od Vás zpráv - si počínám jako kdybyste to vydat mohl. Pokud to z jakýchkoli důvodů nepůjde, dejte mi, prosím, vědět; zkusil bych štěstí jinde, třeba u Gruši.
Srdečně zdraví
Václav Havel
Hrádeček, 28. 8. 1985
Autor: Daniel Strož
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)