Vážený a milý příteli! Jak jste si jistě všiml, ofrankoval jsem tento svůj dopis českými (československými) poštovními známkami, zcela jinými než po desetiletí lepím na obálky při naší vzájemné korespondenci. Vím, jak si ceníte přírodních motivů filatelistické tvorby fauny a flóry z dílny českých grafiků a rytců.
Tuto tématiku jsem nyní úmyslně nahradil českými známkami s portrétem prezidenta Václava Havla a se známkou s růžicí - emblémem NATO, připomínající "památný den České republiky".
Tato tématika totiž více vyjadřuje obsah naší současné komunikace. Jsou to motivy, jež v ruské (sovětské) filatelistické tvorbě nikdy, ani v minulosti, ani teď, nenajdete.
Zatímco u nás jsme měli od vzniku Československa v roce 1918 vždy poštovní známky s portrétem prezidenta Masaryka, Beneše, (Háchu jsme museli nahradit z rozhodnutí říšského protektora v letech Protektorátu Böhmen und Mähren Hitlerem), Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody, Husáka a nyní Havla, ruská známková emise byla v tomto směru vždy jiná.
Dobře vím, že s výběrem prezidentských tváří pro tyto známky měli všichni jejich naši tvůrci pokaždé obtíže, neboť jak známo, co kdyby náhodou měl král Lávra oslí uši?
Když se schvalovala poštovní známka prezidenta Gustáva Husáka, musel rytec na doporučení shora zprůhlednit Husákova silná optická skla, neboť státník musel mít vizi dalekého pohledu do šťastné budoucnosti. Ta vize mu však po vydání známky vydržela už jenom pouhé dva roky.
Když noví lokajové schvalovali návrh známky Václava Havla po roce 1989 (který ještě před tím veřejně prohlásil, že jeho portréty nebudou ani ve veřejných komnatách v úřadech a ve školách, ani na známkách, což se záhy ukázalo jako šálení), museli tvůrci vyměnit kresbu jeho portrétu. Na předloze měl totiž moc dlouhé vlasy a byl ve svetru. Až teprve prezidentův portrét v důstojném saku a hlava s krátkým prezidentským účesem mohly spatřit světlo světa.
Za života vůdců jste nikdy v Rusku ani v SSSR nevydávali známky s portrétem ruského cara, Lenina, Stalina (snad jenom s výjimkou, když byl do hodnosti maršála SSSR, tolik let po 2. světové válce, povýšen L. I. Brežněv), Černěnka, Gorbačova, Jelcina. Ani nyní nemáte poštovní známku s portrétem prezidenta Putina.
U nás se tvrdí, že máme jiné tradice než vy, než mají Poláci, Němci, Rakušané či třeba Maďaři. S ničím podobným se v těchto zemích nesetkáte, stejně jako v úředních místnostech a nad tabulemi ve třídách nespatříte v těchto zemích, že by tam na odiv vystavovali své mocnáře.
Kdysi dávno byly veřejné místnosti v Království českém ozdobeny pouze křížem s ukřižovaným Kristem a také obrazem velkého českého básníka Karla Hynka Máchy nebo odvážného českého novináře - buřiče Karla Havlíčka Borovského.
Ale to už bylo strašně moc dávno.
Píšu Vám to všechno proto, abych Vám ukázal, jak moc se my Češi a vy Rusové od sebe navzájem lišíme. Chci také reagovat na Váš poslední dopis, v němž podrobně popisujete smutnou situaci ve Vaší zemi, kde smrt přemohla život. Líčíte chmurné postavení ruského spisovatele.
Jako místopředseda Svazu ruských spisovatelů, dobrý přítel Alexandra Solženicyna, jste nikdy nebyl členem KSSS. A přesto jste v literárním světě považován za jednoho z největších ruských spisovatelů naší doby, který opět, stejně jako včera, urputně bojuje proti větrným mlýnům.
Ozývám se Vám také proto, abych ukázal i to, jak přes existující rozdíly máme k sobě blízko, vy Rusové a my Češi a jistě spolu s námi i naši bratři Slováci.
Vy sám prosazujete humanistickou tradici literatury. Přitom, jak vím, jste si plně vědom stavu, kdy většina dnešních píšících autorů nejenom v Rusku nabízí převážně laciné zboží. Na knižním trhu působí bezpočet novodobých grafomanů, kteří podle Vás již na trhu pevně zakotvili. Vy jste stoupencem "krasopisu" v literatuře, jste stoupencem toho, aby literatura vyvolávala svým dosahem dobré podněty. Sám, jak vím, jiné pojetí ani neuznáváte.
To, co se však kolem nás nyní odehrává, považujete jenom za výseč velké "show" se všemi jejími šumy a efekty.
Stejně jako dříve, jste i nyní proti globalizaci světa, proti jeho národní a duchovní sterilizaci, jste proti vydělení jednoho druhu lidí zbavených své paměti. Považujete kromě lidských práv, uznávaných globalisty, ještě za důležitější práva národů a národností. Jak včera, tak i dnes uznáváte a stále předpokládáte, že každý národ si musí zachovat svou tvář a svébytnost, uchovat si své tradice a zvyky i zvláštnosti duše a kultury. Podle Vás jsme právě touto svérázností i nyní nejvíce zajímaví.
Urputně odmítáte nařčení těch "kulturních zločinců", kteří o Vás po celém širém světě rozšířili pomluvy, že jste šovinistou. Dokazujete, že jste jim nikdy nebyl a že jste pořád mnohem trpělivější vůči jiným, než jsou oni trpěliví vůči Vám. Souhlasím s Vámi, že k tomu, abyste si mohl vážit jiných, musíte si nejprve vážit především sám sebe.
Podle Vás ten, kdo si neváží vlastní svatyně, bude ničit i jiné.
To je konečně i shodná situace se situací v mé zemi. Český tisk, patřící dnes v naprosté většině cizím zahraničním společnostem, ve většině německým, si neváží sám sebe, poklonkuje, nectí příliš zemi, v níž denně vychází.
Po několika letech loayality zahraničních vlastníků českých médií, kteří je skoupili, vůči českým národním zájmům, je dnes tento tisk a literatura v područí těch, kdo otravují ovzduší, například sudetoněmeckou otázkou a tzv. Benešovými dekrety.
Někteří čeští psavci teď do omrzení zdůrazňují zločinnost českého národa, jehož jednotlivci bojovali se zbraní v ruce proti hitlerovskému Německu ve 2. světové válce po boku svých značně silnějších a větších spojenců. Dokonce jsme se ústy prezidenta, tehdy ještě České a Slovenské federativní republiky, koncem roku 1989 Němcům za odsun z naší osvobozené republiky omluvili. Že se s prezidentem většina příslušníků obou národů neztotožnila, stejně jako se neztotožnila s rozpadem Československa, Vám nemusím zdůrazňovat.Nikoho to dodneška ani moc nezajímá.
Za více než 300 000 českých obětí, zavražděných nacisty v době hitlerovské okupace Československé republiky, se nelze dodatečně omlouvat. Mrtví nás totiž za naše skutky, jak praví vynikající česká osobnost, Zdeněk Mahler, již nemohou dodatečně fackovat!
Je u nás teď dostatek novinářských i spisovatelských zbrojnošů, kteří nikdy neodmítli a ani teď neodmítají dobře placená stipendia z nejrůznějších, především německých kulturních nadací a institucí. Za svou práci samozřejmě neodmítají přijímat náležitý bakšiš. Po absolvování svých "studií" se horlivě vydávají na další a další křížové výpravy k duši českého člověka. Docela nedávno se tito "absolventi" seminářů, pořádaných nejrůznějšími nadacemi, autoři dvojjazyčných studií v knižních podobách, vůbec nebránili nařčení z Rakouska, že prý jsme si lidické muže u zdi Horákova statku v Lidicích 10. června 1942 vlastně sami postříleli!
Ve svém posledním dopisu mi píšete, že ještě v době, kdy jste procestoval celý svět, včetně Československa, jste se snažil naslouchat národní duši jiných národů v národních písních, které k nám dorazily z historických hlubin. Napsal jste, že Vás dojímaly i české, moravské, slovenské písně, které Vám pomáhaly lépe vnímat všechno vlastní. Přitom jste správně pochopil, že své se může rozvíjet jedině v dobrém souzvuku všech kultur.
Napsal jste mi, že největším nepřítelem pro lidi může být jenom antikultura a antiduchovnost, vyrůstající jako bodláčí na spálené půdě bez přítomnosti nacionálního.
Se zájmem jsem si přečetl Vaše řádky o tzv. nových Rusech, o lidech, kteří tyjí z bezuzdného pustošení Ruska. Díky bohatství nabytému nečistými způsoby se ruští zloději stávají občany tohoto světa. Rozlézají se po něm jako pavouci ztučnělí rozkrádáním nesmírně bohaté země. Podle Vás se jejich portrét již vytvořil. Postrádají kulturnost, vyznačují se nevkusem, snobismem, vulgárností a necitlivostí srdce. V Evropě se na ně podle Vás dívají jako na barbary, na křováky, na zloděje, kteří okradli sami sebe. A v Rusku se na ně zase dívají jako na zločince. Poznamenal jste, že z křesťanského hlediska je litujete. Napsal jste mi, že ti, kteří žijí v Rusku, přezírají Rusko. Jsou přisáti na jeho těle a v důsledku nesprávné "látkové výměny" v epoše "divokého" trhu z tohoto těla seskočili. Zdůrazňujete, že duchovně jsou to lidé na velmi nízké úrovni. Nelze je podle Vás srovnávat s někdejší ruskou šlechtou.
I my jsme, vážený Valentine Rasputine, měli a máme své "nové Čechy". Už v roce 1928 prezident T. G. Masaryk na takové popřevratové zbohatlíky upozorňoval. Byli zde i v minulém poúnorovém režimu, jenže k bohatství dospívali dlouhými desetiletími. Náš nový převrat opět znovu a rychle zrodil "nové Čechy". V jejich rukách se nyní ukrývá velké bohatství a veliká moc nad lidmi. Jsou schopní prodat i zaprodat cokoliv. K lítosti i k mému vlastnímu hněvu mnohé z "nových Čechů" zdobila ještě včera pěticípá hvězda proletariátu. Přes noc se přebarvili, stejně jako sami dokázali přebarvit rudou hvězdu na pražském hotelu Internacionál (postaveném podle vzoru sovětské architektury padesátých let) nazeleno. Rudá barva je příliš dráždila.
Ale nemáme jenom "nové Rusy a Čechy", máme na obou stranách už i zcela nový jev, tisíce bezdomovců a žebráků. V Rusku však mnohonásobně nad námi vítězíte. Máte totiž desetitisíce bezprizorných, toulajících se dětí. Ty zatím u nás nemáme, máme však tisíce drogově závislých, zejména mladšího věku.
Spolu s vámi máme nyní i u nás jednu z nejnižších porodností ve světě. Několik let jsme téměř nestavěli vůbec žádné byty (kromě soukromých vil a rezidencí) a zednické povolání v České republice je na vymření. Zemědělským strojírenským parkem (hlavně starými traktory a kombajny) patříme ke starožitnictví Evropy. Mohl bych vzpomenout i další příklady.
Otevřeně upozorňujete, že Rusko bylo zavlečeno do takové špíny a do takového bahna, že bylo s nadšením a nesmírným úsilím přeměněno v kolonii, kterou se podařilo během jednoho desetiletí vyrabovat. Stát a moc svévolně hodily lid do spárů osudu. Jak říká můj přítel, filozof, básník a spisovatel Egon Bondy, i u nás mocní řekli nepřipravenému lidu, aby pěkně plaval a staral se hlavně sám o sebe!
Píšete mi, že stát a moc v Rusku přestaly chránit své občany před zločinci, spekulanty, úplatkáři, před nepředstavitelnými šmelináři. A lidé přestali státu důvěřovat a opouštějí jej.
A snad si nemyslíte, že u nás to udělali a dělají jinak?
Napsal jste mi, že knihy, reedice i nové texty Vám vycházejí nyní v Rusku již jenom zřídka. A když vyjdou, tak jenom v nepatrných nákladech, že si toho nikdo nepovšimne. Díky Vám za Vaši krásnou knihu Sibiř, Sibiř... s věnováním: "Přátelsky a v naději na to, že Češi v blízké budoucnosti budou zase tak často přijíždět na Bajkal, jako tomu bylo v nedávné minulosti. V. Rasputin, 2001."
Chodil jsem s Vaší knihou o Sibiři od jednoho českého nakladatelství ke druhému. Bohužel, nikde o ni nebyl žádný zájem. Nakladatelé ohrnovali nad tímto titulem nos, namítali, že ruské autory přece nikdo v "Česku" už nečte. Ještě prý by rukopis vzali, kdybyste jako Rasputin psal o tom jiném Rasputinovi z carského dvora. S jakým napětím, zájmem a velkou odevzdaností k Vám jako ke spisovateli jsem před lety četl a prožíval váš nezapomenutelný román, strhující příběh Žij a nezapomínej, který vyšel v Odeonu v roce 1978.
Teď náhodně sbírám do své knihovny celé Vaše dílo. Bývá občas pohozené u popelnic v pražském Jižním Městě, kde bydlím. Není se třeba trápit, milý Valentine. V posledních měsících jsem si z vyhozených hromad knih u popelnic dal dohromady celé dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu, českého básníka Jaroslava Seiferta, dokonce jej teď mám i s jeho autogramy. Našel jsem v těchto pro literaturu smutných místech i Gogolovy Mrtvé duše, Dvanáct křesel Ilfa a Petrova. Přinesl jsem si domů v kůži vázanou bibliofilii Lva Nikolajeviče Tolstého Hadži Murat...
To všechno se odehrává v zemi, o jejíž kulturnosti ještě včera málokdo ve světě pochyboval. Za krátkou dobu, za zhruba dvanáct let, se podařilo mnohé prospěšné rozvalit, nahradit stupidní sovětskou propagandu a la Brežněvova Malá země, Znovuzrození, Celina, Vzpomínky - ještě větším brakem. Teď zase čerpáme z pokleslé americké literatury, hlavně pak filmu a televizní tvorby, kdy téměř v žádném díle nechybí záludný sovětský (ruský) špión.
Sdělujete mi, že máte v Irkutsku zahrádku a pěstujete na ní brambory a mrkev. Staráte se o obživu své rodiny. Občas, jak píšete, trháte papíry a snažíte se písemně vyjadřovat dva názory - na život a na události v Rusku. Píšete povídky a publicistiku. Jste rád, když někdy Vaše kniha vyjde aspoň v nákladu do pěti tisíc výtisků. Poznamenáváte, že i těch pět tisíc je nyní dobrých.
Nemám zahrádku, ani záhumenek. Ale jinak konám v podstatě to stejné či podobné, co dnes děláte Vy.
A najednou v tom všelikém marasmu opět docházím k radostnému poznání, jak jsme si my Češi a Rusové strašně blízcí, jakou máme k sobě (i přes tragické okamžiky z minulosti) velkou úctu a hluboké, především kulturní vazby. Ctím velkou ruskou kulturu a vážím si opravdové české kultury.
V úctě Váš
ZDENĚK HRABICA
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |