VTEŘINOVÉ ROMÁNY, tak zní případný název nové sbírky básnických próz Evy Frantinové (1956 v Praze), jedné z nejtalentovanějších spisovatelek naší literární současnosti. Spisovatelek levicových, a proto kritikou nejvýše jen trpěných, a česko-židovských, tedy "neurčitě podezřelých". Vydalo ji pražské Orego s dobře vybranými fotografiemi Kamila Lhotáka (1974, vnuka malíře K. Lhotáka). Bohužel autorka i fotograf museli vydání knihy "sponzorovat", což považuji za nešťastné, deklaruje-li levicové nakladatelství nutnost pomáhat nové české literatuře. Vždyť není problém najít vydavatele, které vám knihu vydá, zaplatíte-li si její náklad. Nechme však stranou literárněediční praxi, vždyť sbírka je mimořádně zajímavá textově.
O čem jsou autorčiny texty? Lyrický subjekt a vypravěč v jedné osobě jsou "Evou Frantinovou", literární modelací jejího vnitřního světa, zvláště emotivní paměti. Frantinová je mimořádně invenční v popisu jevů metaforickou zkratkou, ve schopnosti pojmenováním vystihnout podstatu jevu třeba tak banálního, jakým je uchopení jídelního příboru, srov. "vidličky a nože nasedaly do měkkých sedátek výtahů prstů" (s. 92). Poučení surrealismem je patrné, stejně jako nechuť pouze mechanicky prolongovat jeho "postupy". Rovněž nejde o ozvláštnění, ozvláštňování a do-ozvláštňování, jakým se jeví podstata literatury povrchnímu pohledu - literárněteoretické dogma realizované v praxi restauračního manýrismu. Její metafory jsou analytické, výtvarně syté a jejich zřetězování není prosté hudebního impulsu. Autorka nezapře svoji hudební profesi ani v literatuře, a nejde jen o literární motivy houslí, gramofonové hudby, not, jak autorka píše, onoho Starého zákona hudby. Současně nemůžeme opomenout ozvuky téměř hrabalovské, "pepinovské", inspiraci proudem vyprávění Eviny pratety, Hermíny Fuchsové. Hyperbolizované skazové vyprávění, v němž se semele páté přes deváté a jehož krása má jiskřit z nahodilého spojení motivů a z podtextové rezonance "člověčiny". Nelze opomenout novou předmětnost věcí tak jednoduchých, že jen v dětském věku jejich existenci dostatečně oceníme. Takovými "věcmi" jsou motivy jako třeba okno, vlak, harmonika, karty nebo pero: "Nikdy nezapomenu, jak pero prvně odstřihlo zlatým hrotem vlásky inkoustu - pomocí mé ruky." (s. 89).
To vše tedy svědčí o tendenci k tematické objektivizaci lyrické výpovědi. Patrné je to zvláště ve srovnání s knihami Kosti jsou vrženy (2000) nebo Hudba psaná pro měděný drátek (2001), v nichž princip asociativní, hedonistický i hudební slavily úspěch. Lyričnost, fragmentárnost, subjektivnost a metaforičnost autorčiných osobních vzpomínek, reflexí a dějových prvků jsou ovšem zachovány. Přistupuje k nim věcnost a názvuky epičnosti, jež jsou teoretickými protiklady čisté lyriky, např. R. M. Rilka, ale v literatuře se protiklady přitahují, zvláště nestojí-li jim v cestě racionální či iracionální překážky.
Důležitým projevem větší objektivizace jsou četné sociálněkritické reflexe. Není tu pouhé bavičské rozehrávání reklamních sloganů a bezduchosti vůbec, ale analytické, metaforické pojmenování hlavního zákona kapitalistické současnosti, jímž je služba zlatému teleti, zažívacímu a vyměšovacímu traktu, profitu všeho druhu, a také všemu eticky špatnému v našich charakterech, zejména sobectví. A na adresu současného umění se ne bez důvod ptá: "Básníci, váš svět je staré vydání, něco jako ježkem nedůstojnosti rozpíchaný pytel, z kterého vyprchala vůně zázvoru, chcete se ještě probudit?" (s. 12)
V textu, a v literárním textu dvojnásob, by mělo být vše funkční a "zdůvodněné". Mám-li vyjádřit i některé výhrady ke knize, mohou se týkat závěrečného monologu Hermíny Fuchsové a rovněž nejasná (možná jen mně) je autorčiny interpunkční strategie, psaní čárek ve větách nebo označování přímé řeči, která se jednou od pravopisné normy odchyluje, jindy ji však respektuje. Básnická licence?
Fotografie Kamila Lhotáka jsou ponuré, inspirované městskou periferií a místy prozrazují schopnost vnímat její paradoxy, hlušinu i vztlak, symbolizované např. elektrickými sloupy, propojenými a rozpojenými dráty, vedoucími kamsi a spojujícími bůhvíco.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |