Když hrom neudeří, mužík se nepokřižuje.
Ruské přísloví
Dílčí parafráze jednoho titulu F. X. Šaldy je ukazatelem k celému souboru otázek, z nichž ty okrajové, glosovité lze syntetizovat s těmi zásadními do jedné střechově ústřední: Je čas po roce 1989 pro literaturu a umění slova inspirativní? V čem a do jaké míry?
Prvý krok k odkrytí této prazákladní otázky najdeme ve stavu, v jakém literatura v předvečer roku 1989 byla. Nebyl nijak vrcholný, ale nebyl také katastrofální. V poezii dozrával vůdčí talent Miroslava Floriana a celá řada mladších autorů Sýsem, Žáčkem počínaje a těmi "na startu" konče. V próze vyrostl monumentální Hrabal, své dílo uzavřel Jan Otčenášek, z českého severu k nám zavanula soukromá vichřice Vl. Párala, v dramatu psal Topol a v próze i překladech včetně koncepce časopisu Světová literatura si rozhodně nemusel Josef Škvorecký stěžovat na příliš velkou nesvobodu. Pozoruhodným zůstává, že někteří tzv. perspektivní autoři skončili po listopadové velké milionářské revoluci u jiných, finančně výhodnějších povolání, řečeno s maximální mírou taktu a ohleduplnosti (viz např. Jiří Gruša). Situace nicméně nebyla růžová. Literatura žila se společností tak dlouho těsně, že si obě strany vypracovaly i společný styl nudy. Vládnoucí vrstvy společnosti si začaly zvykat na kriticismus literatury, nicméně často jí neporozuměly. Z této strany přicházely neuvážené rány, ale hrom neudeřil. Perpetuum mobile byrokratického řízení společnosti jako by fungovalo. Listopad 1989 však znovu dokázal, že perpetuum mobile dosud nikdo nevynalezl, jakkoliv se tomuto sebeklamu občas rádi podřizujeme. Literatura už nemohla oslavovat - slovník adorace byl v celém svém metaforickém rejstříku vyčerpán a hlavně neodpovídal už společenské realitě, která ztrácela dynamiku a nedovedla inspirovat občany, což mimo jiné vedlo v literatuře ke čtenářským ztrátám. Literatura přestala hrát roli propagandy a ti, kteří to nerozpoznali, už nestačili podněcovat umělé diskuse o společenské funkci umění a realismu. Období před rokem 1989 mělo nesmírný respekt ke kulturnímu dědictví. Avšak v polovině osmdesátých let už ani duchové minulosti nepomáhali. Nebylo už možné se radikálně a většinově vracet. Každý návrat je jako nouzové přistání. Literatura osmdesátých let tudíž začala přešlapovat téměř bezvývojově. Žádná simulace pozitivního vývoje nepřicházela. V této sféře nastala pro megalomany skrytého zpátečnictví jejich šťastná hodina H. Umění slova, které v dějinách tohoto národa sehrálo doslova generativní, zásadně a revoltujícím způsobem oživovací roli, jako by zmlklo. Tvůrčí duchové národní integrace jako by oněměli, slovo si bezohledně přivlastnili zakomplexovaní jedinci z disentu a váhavci střední cesty. Zaplnili prostor kultury, obalamutili občany sliby zatraceně starého, ošuntělého střihu. Především se vytasili s humanistickými šaržemi a la pravda a láska. V roce 2002 vysílá televize besedu s mládeží a jedna dívenka se s prostořekou upřímností a až s panenskou nevinností naivně ptá: "Prosím vás a jakpak pan prezident splní to základní, co slíbil - společnost pravdy a lásky, když už má jenom rok vlády před sebou?"
Hle, časová otázka s nadčasovou platností a dosahem.
Mezi hesly humanistických falzifikátů bylo také heslo - slib naprosté svobody projevu a umění. Ta proměna se udála velmi bystře, nebudeme už na ni čekat desetiletí. Umění nejprve dostalo nasazený roubík, když v sebeobraně začalo ochabovat a poté se mocenské elitě staronové společnosti oddalo anebo alespoň podřídilo. Nastala doba blazeované a skrytě násilné polistopadové normalizace. Nikde to není tak zjevné jako v kultuře a umění. První fází této normalizace byly tvrdé zásahy ekonomické. Průběžně probíhá tzv. vyrovnání s minulostí, což je eufemistický název pro metodu, jak pomocí právních formulí i jinak postavit ty nesmiřitelné mimo řád. Učinit z těch, kteří vědí a myslí, i z těch, kteří volají s chlapcem z Andersenovy pohádky "Král je nahý" vyděděnce a vytlačované či utlačené. Proslulý polský sociolog Z. Bauman o tom soudí: "Největší šanci objevit se v trestním zákoníku mají činy, jichž se s největší pravděpodobností dopouštějí lidé, pro které tento řád nemá místo - vyděděnci a utlačení. Když někdo oloupí o bohatství celé národy, říká se tomu 'rozvoj volného obchodu', když někdo připraví o živobytí celé rodiny a komunity, říká se tomu 'úsporná opatření' nebo zkrátka 'racionalizace'. Žádný z těchto skutků se nikdy nedostal na seznam kriminálních činů zasluhujících trest." (Z. Bauman: Globalizace, Mladá fronta 1999).
Bauman uvádí, že tzv. velké majetky jsou nezřídka spojeny s krádeží, kterou lze stěží právně způsobile dokázat. Poté přebírá od Mathniesena a dalších termín "korporativní zločiny", což je označení pro majetkové "státní" zločiny a la Kožený, topné oleje ap.
V takovém klimatu afér, skandálů, korporativních zločinů a při naprostém zglajchšaltování mediálních prostředků, které předvádějí někdy až pimprlově průhlednou hru na demokracii a svobodu, se má inspirovat umění, aby samo zasahovalo zejména do duchovní sféry. Polistopadová normalizace literatury se svým podstatným cílem je ne nepodobná normalizaci předlistopadové. Tehdy mělo být umění propagandou, dnes se za svobodomyslných fanfár propagandou stává. Řízení umění přeneslo propagandisticky důraz na sdělovací prostředky, především na televizi. To, co přichází přímo za vámi do bytu, k obědu, do postele předpokládá i efektivní propagandu. Za těchto okolností existuje mnoho cenzorů. Bitva o televizi je často politicko-stranickým zápasem značně nevybíravým (viz naše televizní krize). Už není jen jedno oddělení, které rozhoduje o pravověrnosti díla. Všechno je svobodné, protože je na to "zákon". Jenže některé zákony zotročují a kolem umění už není jen jedno oddělení, nýbrž celé legiony těch, kteří dotují, sponzorují, povzbuzují, nařizují bourání pomníků a pod egidou vyrovnání s minulostí vylučují třeba pomníky či plastiky vytvořivší integrující energii národa v boji za národní svobodu. Na začátku 21. století jsou špičky těchto jezuitů očisty králi, princi nebo dvořany na hřbitově. Neumějí anebo nechtějí o tom nic vědět a nic slyšet. Nechybí mezi nimi ti, kteří vyhráli svůj mozek v tombole jako cenu útěchy. Umění se pod jejich degenerativní iniciativou stává propagandou obchodu a peněz. Při skoupé obsahové analýze inscenací (většinou zahraničních) jde o peníze, obchod, podnikání, ve kterém hrají roli ženy, jež kšeftům dodávají patřičnou erotickou temperaturu, která povzbuzuje sledovanost více než umělecká hodnota. Inscenace typu Dallas, mexické telenovely ap. jsou náhražkou módních přehlídek, podnikatelských čachrů, eroticky povzbudivých reklam, krváků z krutých kriminálů minulosti, které mají naladit obecenstvo k víře, že každý jsme sami pro sebe: Do ničeho se nepleť a bav se, bytů je dost, miliónů na jejich zakoupení mají lidé taky dost, bezdomovci jsou ti ze dna společnosti, kteří ohrožují nás "slušné". Prostě si zavinili svůj osud a nezaměstnaní jsou líní a v nejlepším případě neschopní lidé. Propaganda televize 2002 je daleko zjevnější a špinavější než ta minulá. Televize je ovšem také majákem kulturně-uměleckého trhu. Vyzkouší, co se "nosí" a tak se snaží psát literát, dramatizovat leckterý dramatik a snad jen básník peníze neoslavuje. Stálo by to za zvláštní úvahu, neboť lidé dnes sice vyznávají kult peněz, ale zároveň se za to skrytě stydí. S pekuniární kulturou to často bylo bědné. Vždyť i lékaři dnes dokázali, že euro mince jsou zdravotně škodlivé. A tato diagnóza není jen časová. Věděli to i mocní. Z biografie renesančního velikána Tiziana známe epizodu z doby, kdy portrétoval císaře Karla V. Při trpělivé těžké práci mu upadne štětec. Okolostojící dvořané se rozzlobeně zděsí. Císař je však zadrží a praví, zvedaje štětec sám: "Šlechticů mohu stvořit kolik chci, ale Tiziana může stvořit jen Bůh." Zůstává časovým i nadčasovým konformně smrduté jednání dvořanů, anebo čin a slova císaře?
Jak dlouho ještě se takto budeme tázat - toť otázka formulovaná nejenom časově.
Autor: Jan Cigánek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |