Kouř, držící se při zemi, dusil štěkot psů. Smogové neprodyšno ztlumilo i sešlost domů, oprýskaných netečností, stejně jako zchátralou zeleň chocholatých chlumů, aby zamlžilo viadukty, vzpínající se jako štíhlé rybí kosti nad vykotlanými údolími, mizejícími v šedavém plášti nikoho.
Někde vpředu probleskoval drobný peníz okoralého slunce. Neviditelný pták vyzpíval svoji žlučovitost pobledlými trylky a ochočení koně ve věžních hodinách překlopýtali právě neuspořádaně přes své unisono.
Splývavý šat jejího smutku se mísil se spodními vodami jeho skleslosti, která pokořila sen o kráse. Vyhoštěni z děravé sítě slávy a netěsnící pravdy a lásky, vsakující se kapka po kapce neznámo kam, byli oba opakem naděje.
I myšlenka se stala produktem bídy, dírou pod čarou ponoru, oknem, vedoucím k úhorům skepse a k příkrým útesům pochyb, ještě více ztěžujícím viditelnost. Tíživý, široce rozprostřený pocit prázdnoty se vešel i na sloupy elektrického osvětlení, které zbyly v dohledu.
Myšlenky, jimiž se přebrodili k zítřku, nezahnaly ty, které se jako ozvěna vracely zpět do přítomnosti, plné nečistých zplodin, stěhovaly se z místa na místo, aby se opět převtělily do hmatatelného dneška, bez vyhlídky na jediný úsměv slunce.
A pochyby, pochyby věčně vrtošivé a uspěchané, jedna po druhé i na přeskáčku, podemílaly dál již tak dost kluzký, viklavý balvan, uprostřed toho málo viditelného a skoro nepostřehnutelného živlu, s jehož pomocí by se snad dalo přejít na druhý břeh, kdyby...
Nezbyla snad už ani hrstka naděje v lůně lidské malomyslnosti? Prodrat se těmi chaluhami mlhy vzhůru, vzhůru slunci... Zbylo ale dostatek sil v této sešlosti bídy dostat se z bezbřehé slatiny, kde zní falešný zpěv bukačův a chudoba svědomí trčí i z knih?
Splývavý šat jejího smutku se mísil s doutnajícím popelem jeho nadějí. Tolikrát se oba báli, že ztratí směr, že nedojdou tam, kde tušili svá místa u ohně, zvláště když hranici jejich horečnatého života proťala úsečka závistivého času. Pojednou jako by vše ztratilo původní směr. I dříve hojivý déšť byl náhle bez paměti. Nezbyla však naděje na návrat.
Poznali, že za hradbou času se před nimi ukrývá nepokořené neznámo a oni do něho právě vpluli na osamělé kře, do bludiště mlhy, kde všechny zvuky znějí o něco výš, aniž bys poznal vzdálenost od jejich zdroje... Do bludiště mlhy na počátku nového milénia, o němž byli přesvědčeni, že se jednou stane počátkem nového, spravedlivějšího světa!
Autor: Svatopluk Kopeček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |