ZDENĚK HRABICA
V ateliéru pod Střekovem
Miroslavu Hourovi
Ze všech stěn jako zrcadla v bludišti
na točitých schodech
se rozhlížejí obrazy v lipových rámech
a prohlížejí si mé těkavé oči
které se do nich zavěsily
Obrazy jsou okna vševidoucí
jak srdce ženy milující
jak otevřené brány
letících labutí nad rybníkem
černých havranů sedících na suchých větvích
rybářů se sítěmi při výlovu
ležících ženských aktů
Paleta se stojanem a štětci namočenými do barevné vody
mne pozvaly na odpolední kávu
k Mistrovi na číši k jednomu stolu
aby mé oči zůstaly zavěšeny
jako obrazy fialových stromů
červené trávy
brčálových ryb
Dům za Havanou
Pár kilometrů za Havanou
pár mil za barevným městem
stojí ten dům ve španělské stylu
Vycházel z něho muž jménem Ernest
a s ním po ostrově putovala slova
a kousek dál pak odtud
se do břehů opíralo moře
tam třeskl výstřel
"Byla jak hádě mladé"
jednou napsal
když zazvonila hrana
Už tolik se mi z mysli vytratilo
- psí hřbitov, knihy, karabina
A jedno přece zůstalo
Ernestova sbírka válečných komisňáků
zablácených z bitev
NO PASSARAN
Na rozloučenou
U Velkého mechového
jezírka
blízko Rejvízu
v odlesku lesních kulis
zeleného divadla
tančila zlatá víla
s věnečkem vřesu
a s náručí ticha
Na hladinu ukápla slza
Pršel pláč
Kantorky
Královny před tabulemi
schované do závojů
Znalkyně abecedy
množin
a binomických vět
Komenského Labyrintu světa
Rubikovy kostky
Věčně mluvící
do vyrovnaných řad
zbavených stupínků
a rákosek
"Radku přestaň!"
Svědectví Antonio Walla
Marnivé lásky se ukrývají
do poustevnického šatu
do neosvětlených zákoutí
domovních průjezdů
do jeskyních břich
a v ozvěně se vracívají
do oněmělých tváří žhářů
Po nocích zhasínají
jak omamné tyčinky
a jitra jiskřivá čekají
IVO FENCL
Tkaničky tvého vlasu
Ráno jsi vyběhla do žhavoprašna války,
poštolko - a navrch
na tisíce šampónových tkaniček
jsi slunci prostřela snídani:
perly sprchy.
Potkal jsem tě u krámku s morčaty
a zlatými křečky léta
a tolik, tolik jsem to toho potřeboval říct.
Předešlas mě: "Zavaž si tkaničku.
Ať na mne neupadneš!"
A ze TVÝCH vlasů
skanula
na naše dotýkající se boty
poslední
sluncem ještě nevysrklá
slza.
A pak bylo horko.
Dva domky
V noci ses probudila sama
v domku, ale necítila se opuštěná:
Škráblas nehtem o stěnu
a dotkla ses tak zevnitř mého srdce
Často se ti takhle zdám?
Až tě domek znova zabolí, zase ti tu probudím, jo?
Ale někde v čase stojí jiný domek
a on je ta chvíle, v níž mě máš ráda
a kde bych bydlel a umýval se
tvou krátkou láskou
Co nechci
chci tě česat a tvý vlasy sbírat
ze země
chci ti tvý nohy něžně svírat
zebe mě
a chci tvou pusu a tvý náušnice
chci si tě složit a ne do krabice
na chvíli aspoň mít tě na provázku
a pak zas volnou
chci tvou lásku
a bydlení v tvý slině
a odplavit ti každou tíseň
a slyšet píseň
s tebou v kině
a chci tvý prsty, v nichž si odpočinu
nechci to všechno jen tak na vteřinu
Tramvaj pro tebe
Jednou se staneš neviditelnou
ostatním:
Už o mně žádný nesní
Tak sama
Ale já tě pustím sednout
a ne ve snu
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |