Příběh z jiné planety - rozhovor Jiřího Rulfa s Milanem Jungmannem, Reflex č. 19/2002
2002:
Já měl třeba velice rád básně Jana Zahradníčka, ale nevěděl jsem, co v té době dělá.
1953:
V dojemné shodě se tu pak sešel jezuitský tmář Jaroslav Durych se zavilým protisovětským štváčem R. Medkem a zrádcem dělnické třídy Gustavem Wintrem. Tzv. státní cenu dostali i známí komunistobijci a nepřátelé pokroku, jako byl J. Hilbert, J. Čep, J. Zahradníček nebo historik J. Pekař.
Velký svátek naší literatury, Nový život č. 6
2002:
U příležitosti jakéhosi jubilea jsem v opozici k tehdejší oficiální literární doktríně dokonce napsal článek, v němž jsem Halase označoval za velkého básníka. Zase ovšem naivně. Mohl jsem chválit jenom jeho politické básně, do hloubky to nešlo. Ale už jen fakt, že jsem ho neodsuzoval, něco znamenal. Pomohl při prosazování jeho díla jiným.
1954:
Tuto zoufalou poezii odvratu od lidské pospolitosti nemůžeme ovšem označit ani u Halase ani u žádného jiného básníka této epochy za pokrokovou básnickou reakci na rozklad měšťanské společnosti. Opak je pravda: toto umění samo patří měšťanské "kultuře". Z mylných pozic takového umění pak Halas také falešně soudil poezii Wolkrovu a byl za to po zásluze kritizován Neumannem. Proto správně upozornil L. Štoll ve své studii Třicet let bojů za českou socialistickou poezii na to, že nikoli Halas nebo některý jiný básník poznamenaný formalismem, ale Neumann tvoří skutečnou páteř naší poezie v období mezi dvěma válkami. A ten, kdo by se k této úpadkové poezii hlásil, chtěl by oživovat její nálady a napodobovat ji, neprokázal by dobré služby naší literatuře.
Básník a doba, Literární noviny č. 43
2002:
Kritika předstírala, že ví, jak na to. Kritici byli hájeni partají, protože vystupovali jako strážci ideovosti literatury. A když se někdo dopustil údajné bezideovosti, tak byla kritika povolána k jeho odsouzení. Tuto roli hrál nejlépe Jiří Hájek, ale je zvláštní, že byl na smrt znepřátelen s druhou skupinou dogmatiků - Nezvalem, Taufrem a Štollem.
1958:
Pro mnoho spisovatelů, i pro ty, kteří byli názorově odchováni na masarykismu, znamenalo takové prohlédnutí velkou myšlenkovou a tvůrčí obrodu. Komunisté se projevili jako nepochybní "dědicové velkých tradic českého národa" a získali důvěru všech pracujících. Naprosto bezpečné vědomí, že literatura se napříště může vyvíjet jen v sepětí se socialistickou společností, se stranou, je nejcennějším výsledkem Února, který nepřestal a nepřestane platit, který tvoří neporušitelný základ jejího dalšího rozvoje.
Únor a naše literatura, Literární noviny č. 8
2002:
Když třeba čtu nějakou knížku mladšího autora, tak ode mne vyžaduje veliké úsilí, abych odhalil smysl jeho psaní. A někdy ho také neodhalím. O těchto knížkách bych, i kdybych mohl, ani nechtěl psát, protože mám pocit, že nejsou, abych použil módního slova, s mým myšlením kompatibilní. Chybí příběh, čtenář je neustále iritován, možná že se v tom projevuje určitá autorova neúcta k publiku.
1959:
Přátelé, myslíte si vážně, že tohle je pohled marxistů a komunistických umělců na dnešní svět? Vždyť to je nic neříkající, všeobecná záplava slov, nevyjadřující žádný vztah, žádný názor na příčiny tohoto stavu a na možnost jeho řešení. Je to, odpusťte mi, žvást, který může podepsat kdekdo, i člověk z druhé strany barikády. Tady skončil váš odpor proti sociologismu, vaše snaha po "čistém" marxismu.
Cesta do vzduchoprázdna, Literární noviny č. 9
Autor: Milan Jungmann
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |