Nesnášenlivost nevede k ničemu dobrému (tvrdíš, Vladimíre Přibský, ve svém článku v Obrysu-Kmeni z 2. 8. 2002), jenže iluze (tvrdím zase já) vedou k něčemu mnohem horšímu. Ve svém článku vyzýváš k odhození "pláště černé zášti, jímž sametový listopad přioděl naši kulturu" a coby příkladu hodného následování se dovoláváš vládní literární soutěže k 15. výročí osvobození Československa, uspořádané v roce 1960. Podle tebe ukončila "období schematismu v československé kultuře." A podobný zvrat by mohla, domníváš se, zopakovat nová celostátní soutěž, uspořádaná tentokrát zase k 15. výročí listopadu 1989. Pomohla by prý setřást české literatuře "z beder krunýř trhu" a ukončit politiku "krajní neúcty k lidem, ostentativního opovrhování jejich prací i schopnostmi, cynického výsměchu jejich nadějím a tužbám", byla by to zkrátka řádná oslava "naděje plného listopadového vzedmutí." V roce 1960 takováto soutěž totiž způsobila, že "Pavlové Kohoutové se také proměnili, z adoračních státních veršotepců se přerodili ve statečné dramatiky tepající neohroženě některé vybrané nešvary pro socialismus tak netypické, a zaskočení K. F. Sedláčkové a Vaškové Káňové přestali tvořit." A to všechno díky "několika málo moudrým lidem - Drda, Pujmanová, Otčenášek, Branald, Götz..." Atd. Třeba to, cos napsal, nemyslíš tak docela vážně (některé věty budí dojem potutelného úsměvu), ale já to vážně vezmu, protože jde o vážnou věc. Ty přece dobře víš, že zmíněná soutěž nemohla být důvodem či podnětem změn, ale pouze jejich výrazem a důsledkem, zkrátka že soutěž neumožnila změny, ale změny že umožnily soutěž. Pokud vůbec. Ale to je nepodstatné. Podstatné je, že k soutěži, po jaké toužíš, by sice dojít mohlo, třeba by vyšlo i několik knih, které by jinak nevyšly, tím by ale ještě nevznikla literatura. Literatura totiž nejsou vydané (či nevydané) knihy, literatura je vztah mezi těmi, co ji tvoří, a těmi, co ji čtou, přičemž tento vztah je podmíněn a vymezen postavením a rolí literatury jako celku v té které společnosti. Po staletí čtou čtenáři jedny a tytéž knihy (označují se jako klasické, Homéra, Balzaka nebo Kafku) a přitom jsou to pokaždé knihy jiné. Jejich proměna je výrazem proměny role literatury ve společnosti. Dějiny literatury jsou dějinami proměn textů, v nichž se nezměnilo jedno jediné slovo. Číst nějaký text v době, kdy ustavená moc musí brát literaturu vážně jako svého partnera, a číst jej v době, která ji zredukovala na pouhou četbu, jsou dvě velice různé věci. Proměny se střídaly, dokud nedošlo k proměně zásadní: trh neproměnil ve zboží jen knihy (tak tomu více či méně bylo vždycky), jeho totalitarismus proměnil ve zboží literaturu. Proměnil ji v lekturu, četbu, v pouhou možnost uplatnit schopnost čtení. Dojem, že existují-li knihy, existuje i literatura, je optický klam. Tvrdíš, že úroveň kultury určuje "prokazatelný výskyt talentů na daném území." Jenže zmizí-li literatura a zůstane jen lektura, pak jediným kritériem, jako u každého jiného zboží, zůstává konzumovatelnost, tedy stupeň, v jakém je i kniha konzumovatelná. Kritériem jejího úspěchu není objevný literární postup, ale počet prodaných výtisků. Kniha "dobře" (t.zn. obratně) napsaná ještě nemusí být (a málokdy je) "dobrá" literatura. Jediným možným způsobem čtení knih se stává čtení konzumní, a to znemožňuje odlišit literaturu od neliteratury. Míra toho všeho závisí na míře totalitárnosti trhu, a ta je dnes naprostá a neotřesitelná. Žádný "krunýř", ale determinující sine qua non. Vyjde-li nebo nevyjde-li několik "dobrých" knih je asi tak podstatné, jako přijde-li na pulty drogerií několik nových typů zubních kartáčků nebo čepic na tržiště.
Souběžně s privatizací probíhá v celé Evropě proměna všeho, co dosud existovalo mimo trh a zisk, v "podnik", jehož cílem naopak je zisk a jehož existence na zisku závisí. Platí to pro fotbalová mužstva, nemocnice, města (dvě z nich v Čechách díky této "europeizaci" skončila v dražbě), silnice a kostely. Tento program bude pokračovat, dokud se svět nepromění v ziskuchtivé tržiště, kde bude v prodeji i privatizovaný vzduch k dýchání: litr půl eura, dvě eura podle stupně čistoty, příchuti atd. Stačí vyhlásit, že pokud není rafinovaný (jako benzín), nebo zbavený zlých příměsí (jako voda) je nedýchatelný. Dochází k privatizaci jazyka. Na prodej je už dnes. Lidé nepouštějí z ruky své "mobily", sledují "esemesky", věty a obrázky, které jim nenabízí jejich jazyková fantazie, ale prodává přístroj, který nepouštějí z ruky. Vyrábějí si z prefabrikovaných vět svou jazykovou samotu. Trh zároveň s mobily vyrábí i jejich jazyk, nedbá na literaturu. Literatura je už málem po smrti, zůstávají po ní jen knihy. Vystavené za výklady jako úmrtní oznámení Literatury. Literatura má svou minulost, sama se však minulostí stát nedokáže, raději zmizí nadobro, přestane existovat. Představa, že by četba klasiků mohla udržovat povědomí toho, co je literatura, je pouhá iluze. Přijde-li literatura o své postavení ve společnosti, všechny knihy jsou čteny na jeden a týž způsob a na jeden a týž způsob chápány. Nedokáží vytvořit projekt, natož utopii, to dokáže jen literatura: projekt možností člověka včetně jazyka. Jako každé jiné zboží se po zkonzumování vrátí zpátky do společenské neexistence. Lektura je posmrtná maska literatury.
Může se spisovatel vymknout trhu? Může tím, že přestane dodávat trhu zboží, že přestane být výrobcem a přestane psát. Právě tak jedinou možnou odpovědí na televizní masakr a manipulaci je vyhoštění televizoru z bytu. Spisovatel by musil jazyk přenechat úplně těm, kteří mu dnes vládnou, televizním šaškům, reklamním šejdířům a tlučhubům, kteří se vydávají za politiky. Jejich zboží nepředstírá, že zbožím není, ničím jiným než zbožím ani být nechce. Nakladatelé ti, Vladimíre, nevydávají knihy? Buď jim za to vděčný, vydávají ti tím osvědčení, že jsi spisovatel. A byl bys jím tím víc, čím víc bys odmítal ty je a ne oni tebe.
Několik spisovatelů to tak udělalo, jako by tušili, oč jde a hlavně oč půjde. A nebyli to ti nejméně významní, právě naopak. Mlčení zvolil Rimbaud. Franz Kafka své texty jen nerad vydával a nakonec je určil ke spálení. V jedné ze svých krátkých povídek se jeho hrdina ocitne v cizím, neznámém městě. Pospíchá na nádraží a když při porovnání věžních hodin se svými hodinkami zjistí, že je mnohem později, než se domníval, zeptá se na cestu k nádraží strážníka. A co strážník? Jen si to poslechni. "Usmál se a řekl: 'Ode mne se chceš dozvědět cestu? ' 'Ano,' řekl jsem, 'sám ji totiž nemohu najít.' 'Vzdej to, vzdej to, ' řekl a prudce se obrátil jako lidé, kteří chtějí být sami se svým smíchem."
Takže?
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |