Nakladatelství Volvox Globator nám ve své edici Albion představilo několik vynikajících, anglicky píšících autorů (Fowles, Burgess, Sharpe, Ishiguro...). Nyní jejich řady rozmnožil Iain Banks románem PÍSEŇ KAMENE (2002).
Za nedostatek lze hned z kraje pokládat skutečnost skoupou na základní biografické údaje o autorovi. Označení kultovní je pro tohoto skotského spisovatele zavádějící, zvláště když se jeho jméno nevyskytuje ve slovníkových příručkách. Záměrný princip tajemna jako by pokračoval samotným příběhem, který se odehrává v historickém bezčasí s absencí jakékoli kauzality. Blíže neurčitou krajinou se potulují ozbrojené bojůvky nepřátelské vůči sobě a všem. Zasáhnou i do života Abela a Morgan, dvou potomků starého šlechtického rodu. Ti ve snaze uniknout válečné vřavě prchají z rodinného sídla, kam jsou posléze jedním vojem vráceni a internováni - vězňové ve svém. Tento vnějškový, nicneříkající rámec je posléze kultivován vnitřním monologem hlavního hrdiny a jeho reflexemi, z nichž se čtenář dozvídá o jeho milostném poměru k Morgan. Ten je nejspíš incestní, nikoli tragický jako následná náklonnost Morgan k velitelce partyzánské skupiny. A tak když nakonec Abel velitelku zabije (napomůže rozdrcení její hlavy mlýnskými kameny), bude zabita nejspíš i Morgan. Než dojde na Abela, prožije si muka čekání, která zúročí (ne)smysluplnými úvahami na téma života a smrti: Samotná intuice, že musí existovat něco mimo tento fyzický svět, mi dává tušit, že je pomýlená. Příliš jsme se jí oddali, a pakliže vůbec musíme propadat takovémuto antropopatismu, pak si troufám tvrdit, že realita si přece nemůže nechat ujít tak lákavou šanci a musí cítit povinnost nás potopit.
Obdobná moudra trčí z textu na mnoha místech, nepomáhají mu v růstu, ani jej nekultivují, takřka v intencích postřehů A. P. Čechova, který od spisovatelů požadoval především co, potom teprve jak... Iain Banks triumfoval v opaku. Nechal tak za sebou celou plejádu klasiků sci-fi literatury (Wyndham, Aldiss, Simak, Heinlein, Bradbury...) i významné antiutopisty jakými byli kupříkladu Orwell nebo Nabokov. Propojením technologie gotického románu s dekadentní manýrou vznikl nezakotvený text bez poselství, hybrid, kterému nepomohlo ani artistní využívání apostrof nebo četných aliterací. Banksův text je tedy smutným důkazem, že existuje stále dost spisovatelů, kteří dokáží psát o ničem...
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |