Jedním z rysů literatury 90. let, a to zvláště oné satirické nebo satirou inspirované, je zobrazování skutečnosti jako mytologického bludiště, panoptika, cirkusu, chvalořeči nezpůsobu, podivuhodného světa kuklení a masek, které si lidé nasazují na tváře, popř. s nimi srůstají. Jak nevzpomenout na Erasmovu Chválu Bláznivosti nebo na Dürerovu rytinu Loď bláznů z roku 1498, konec konců i na pozdější Komenského Labyrint světa a Ráj srdce. Kritika doby restaurace kapitalismu do jisté míry vyžadovala renesanci těchto postupů, blízkých principům alegorie, ale i rétorice a žurnalistice, o což usilovala zvláště literární levice. Žádný articismus a sofistika, postupy známé z četných pokusů o románovost nejsterilnějšího období v české literatuře, ale v zásadě zvýznamněný semiotický princip, chápající znak jako jednotu označovaného a označujícího, se těšil přízni žurnalistické i aktuální beletrie: jak nevzpomenout skvělé eseje Ravikovy, Kosmasovy, Blahynkovy ad.
I básnická sbírka Aloise Reicha (1934 v Brně), člena Unie českých spisovatelů a jednoho z našich předních satiriků (ovšem levicových, proto zazděných do pseudonebytí, jakoby "neznámých") je touto panoptikální strategií ovlivněna. Jeho sbírka KOMEDIANTI JEDOU (samizdat, leden 2001) však není parodickou obranou ZLA a HLOUPOSTI, není úděsným předestřením světa bez lidí a humanity, spíše se vrací k tradici Havlíčkově a Hausmannově, k epigramu, snad i k lidové satiře 18. a 19. století, jak je skvěle představil B. Václavek ve svých edicích. K politické satiře v nejlepším slova smyslu. Sbírka je rozdělena do několika oddílů, a to Artisté, Iluzionisté, Krasojezdci, Siláci, Klauni, Zvěřinec a Závěrečné defilé. Alegorie je ovšem vnější, panoptikální strategie rovněž, zdá se mi, že Reich je přes všechny vlivy nejsilnější v přímém či lidově karikaturním pojmenování skutečnosti - politického neřádu 90. let, jenž nabízel mimořádně bohatou látku. Snad největší prostor je věnován nepravostem církve. Rozporům mezi slovy a činy, zvláště jejím ustavičným majetkovým nárokům, vražedným misím NATO, především na Balkáně, privatizačním skandálům, nejmenšímu z našich prezidentů atp. Rozpor mezi formou a obsahem byl a stále zůstává v této společnosti natolik vyhrocen, že se přímo nabízí jako tematické východisko. Verše mají lidovou, anekdotickou, burleskní a místy až "hrubě" komickou podobu. Není to na první pohled intelektuální, nýbrž plebejská satira, přesto jako nejcennější se mi jeví verše ze "závěrečného defilé", využívající parodické dramatické a rétorické prvky, popř. motiv "bezmoci mocných", parafrázující jeden politický mýtus o "moci bezmocných.
Autor: amk
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |