"Tak co, už se ti dva dohodli?" zeptal se starší muž s knírkem, který právě vešel do místnosti, v níž seděl jiný starší muž, ale bez knírku.
"Myslím, že ještě ne," dostalo se mu odpovědi. Muž bez knírku zvolna listoval v novinách.
"Proč to tak protahují?" řekl zase muž bez knírku. "Ta nejistota, kdo z nich to bude, mě znervózňuje. Tebe ne?"
"Ale jdi," usmál se muž bez knírku. "Copak nechápeš, že čím déle se ti dva budou dohadovat, tím víc času máme my, abysme si posichrovali, co je třeba? Nezapomeň, že teď začínají rozhodovat prachy. A pořádné balíky. Nás by proto mělo víc zajímat, co v té tržní mačkanici dokážeme obhájit pro sebe. Jim," ukázal palcem kamsi za sebe, "jsme nechali politické prebendy. Ale ekonomika je něco jiného. To snad chápeš." Muž odložil noviny a dal si nohy na stůl.
"No jo, ale co když na to oni nepřistoupí?" řekl zase muž s knírkem a zapálil si spartu.
"Jaképak nepřistoupí. Jsou z dlouhého půstu nadržení jak nemravná studentka. Přímo se třesou po popularitě a poctách. A za to jsou ochotni dělat cokoli. Vlastně už dělají." Muž rozjařeně bouchl nohou do stolu.
"Všichni?" Knírek s sebou nedůvěřivě škubl a dlouze zatáhl ze sparty.
"No jistě, že všichni. Proč myslíš, že jsme jim navrhovali, aby byl prezident volený všeobecným hlasováním občanů, no?" Nečekal na odpověď a pokračoval: "Protože jsme od samého začátku věděli, že oni na něco takového nepřistoupí. Snadno si totiž spočítali, že jejich hlavní ofčák by to při takovém hlasování u lidí projel. Vyhrál by Saša. A proto si hned vymysleli volbu podle tradic. Tradice...!" Muž bez knírku se rozchechtal, že se až rozkašlal. Když se utišil, řekl: "Oni nejenom že urazili lidi, když jim v nové politické situaci odmítli dát právo volby nového šéfa pro kladení věnců, ale dokonce pověřili nás, abysme jim tu tradici potvrdili. Není to sranda?"
Výbuch řehotu tentokrát roztřásl oba muže. Když se ztišili, zeptal se muž s knírkem, slzy smíchu stále ještě v očích:
"A jak jste věděli, že to vyjde?"
"Jak!" Muž bez knírku dotčeně odfrkl. "Když chceš mít úspěch, musíš si svoje protivníky napřed dobře přečíst. To je to nejdůležitější. A my je známe velice dobře. I jejich choutky. Ješitnost a chorobná ctižádost se poznají i pod nánosem frází o demokracii a humanitě. Tím mohou krmit akorát prosťáčky z ulice. O co jim jde, to snad tobě nemusím vysvětlovat."
"To ne," řekl muž s knírkem. Dlouze zatáhl z cigarety a popel pečlivě sklepl do křišťálového popelníku. "Jestli ti rozumím, všecko jde podle plánu, viď?"
"Jde," přikývl muž bez knírku. "A není fakt důležité, jak se ti dva dohodnou. Nás by teď měly zajímají jiné věci."
"Jistě," přikývl muž s knírkem. "A kde oba sedí?"
"Přes jednu kancelář odtud."
"Takže máme přehled," muž s knírkem se významně usmál.
"To máme." A boty pětačtyřicítky zas spokojeně bouchly do stolu.
"Hernajs, tak to si dám hned dvoudecák slivovičky. Chceš taky?" A muž s knírkem vykročil k baru v rohu místnosti.
"Poslyšte, znovu vám říkám, že si to za rok vyměníme. Já na vaše místo, vy na moje. Jste pro?" To říkal muž, sedící v koženkovém křesle přes jednu místnost od kanceláře muže s knírkem a nervózně při tom v ruce žmoulal doutník, jako by mu nechutnal. Měl v tu chvíli pocit, že ty, co mu Olina posílala do Ruzyně, byly jemnější. Možná by měl zkusit jinou značku, uvažoval. "Tak co, jste pro?" Vyčkávavě se podíval na muže, shrbeně sedícího proti němu a v prstech dál převaloval doutník. Už ho ta debata začínala otravovat. Celé hodiny promarní s tím citlivkou, kterému co chvíli zničehonic vyhrknou slzy a všecko, na čem se užuž dohodli, je zas v trapu. Bylo to horší, než vymýšlet novou hru. A s těmi měl nějaké zkušenosti. Tady mu zatím jeho znalosti psychologie postav a výstavby dramatu nějak nevycházely. "Vždyť o nic nepřijdete. Za rok či dva si to spolu fakt přehodíme. A víte přeci, že óef si teď přeje mne," řekl zas. Položil na stůl pomačkaný doutník a sáhl pro nový. Třeba mu aspoň ten bude chutnat.
"Ale lud je na mojej straně," odpověděl muž, pro kterého podle řeči čeština nebyla jeho mateřským jazykem. A vzlykl.
Už zas, pomyslel si znechuceně muž s doutníkem v puse. Slzy a zase slzy. Jako melodramatická selanka. "Chcete snad popřít sílu óef?" řekl dotčeně a hustý oblak dýmu jako neúprosná výzva zaútočil na slzícího muže.
Ten malounko uhnul hlavou a řekl tiše:
"Nechcem nič znevážit, ale prečo vy nesúhlasíte, aby boli dvaja kandidáti? Ať o nás poslanci rozhodnú. Veď to je pravá demokrácia." A ostýchavě se usmál. Nikdy neměl rád spory. Vyhýbal se jim, kde to jen šlo. Raději všecko řešil po dobrém. Pohlédl na muže s doutníkem v naději, že ten na jeho nabídku přikývne, vzápětí ale slyšel ostré:
"Srpen šedesát osm byla porážka, kdežto náš listopad je vítězství. To nelze popřít!"
Zbledl a stěží zas zadržoval slzy. Až příliš dobře věděl, že dostává údery, které nedokáže odvracet. Přiznával, ano, tehdy selhal. Byl až příliš důvěřivý k lidem kolem sebe. Hlavně ale netušil, že Leonid, jeho starý přítel, zajde až tak daleko, že bezohledně zničí to, co mohlo být krásné. Vytrpěl si kvůli tomu očistec. Denně, po celých jednadvacet roků měl před sebou tu noc, kdy zaslechl rachot tanků a ve dveřích uviděl kožené kabáty sovětských důstojníků, zatímco Vasil na něho křičel, Prehrál si, prehrál všetko...! A ještě teď, po jednadvaceti letech je srpen devatenáct set šedesát osm zbraň, proti které nemá obrany. Cítil, že už nedokáže vzdorovat námitkám, které přicházely z druhé strany stolu. A taky doutníku, hodiny čadícímu pod jeho nos. "A naozaj dohodu, že sa vymeníme, garantujete?" zeptal se unaveně.
"Jistě. Končil jste ve funkci předsedy národního shromáždění, tak v ní pokračujete. A nejdéle za dva roky si to otočíme," řekl muž s doutníkem a šťastně přivřel víčka. Už se viděl vznášet se vzhůru až tam, kam si ještě před několika dny ani ve snu netroufal. Teď ale nadchází chvíle, kdy se dějiny přece jenom smilovaly. Ano, dějiny si ho vyvolily. Prozřetelnost pomluvila ve správnou chvíli. Jí mohl děkovat za sebe i za dějiny, protože nyní patřily jemu a on jim. A bude to zvěčněné pro všecky časy. Jestli Gorba naslouchal papeži, on bude naslouchat samotnému Bohu. Můj Bože, ano, to je nápad, Gorba s papežem, kdežto on s uchem přímo u Nejvyššího. Takový snímek obletí celý svět. Bůh a On. Nebo On a Bůh? Proč se tím zabývat. To teď nebylo důležité. Důležitější se mu jevilo, že všichni protikandidáti to vzdali. A k čemu taky protikandidáti? Když se píší dějiny, vítězové berou všecko. A teď byla ta správná chvíle. Jeho chvíle. Ano, teď už mu nic nebránilo jít až na vrchol. A tak bude!
Nevýslovně šťastný zvedl se z křesla, pomalu přešel k oknu a zasněně hleděl na vzdálenou siluetu Hradčan, která se v té chvíli přes chladný opar, ležící nad řekou, zvedala nad městem, jako by stoupala vzhůru, stále výš a výš, jako slunce, ba jako symbol jeho příštích dnů. Užasle na ni hleděl, na tu nádheru, neschopný slov, ačkoli slova byla mu chlebem i modlitbou. Jeho oči se tak nedočkavě sytily tím pohledem, že zapomněl na doutník ve své ruce a ten mu dal vědět, že ještě hoří. Ucukl, když v dlani ucítil nepříjemné pálení, a pootevřeným oknem vysokým obloukem vyhodil zbytek doutníku do prosincové ulice.
Chlapeček, který šel s maminkou právě po chodníku, vzrušeně vykřikl: "Jé, mami, podívej." Prstem ukazoval na kouřící oharek a chystal se k němu rozběhnout.
"To nesmíš!" polohlasně chlapce napomenula matka. "Takové věci nepatří dětem. A taky nevíš, kdo to oslintal."
Chlapec neochotně poslechl, stále se ale otáčel, a po chvíli spatřil, že oharek náhle prskl a přestal doutnat.
"Mami, koukni, už dohořel," zvolal chlapec udiveně. "Zhasl."
"No a co?" řekla matka rozvážně. "Všecko chvíli hoří, ale potom zhasne. Tak už to na světě chodí. Až budeš větší, taky to poznáš, hlupáčku."
"Nejsem hlupáček," řekl chlapec vzdorně. Obrátil se a šel vedle matky pozpátku.
"Kubo, proboha, co tě to zas napadlo! Takhle přijdeme domů pozdě," zavyčítala matka chlapci. Ten ale, jako by ji neslyšel, šel pořád pozpátku.
Žena se chvatně podívala k nedaleké věži kostela a nechápavě zavrtěla hlavou. Zdálo se jí, že hodiny na věži ukazují stále stejný čas. Nejdou snad i ty pozpátku? Co se to jenom děje? pomyslela si, vždyť v novinách psali, že dějiny se daly po pohybu, tak proč ty hodiny!
"Tak už nehloupni, nebo tě tu nechám!" rázně okřikla chlapce, ale nerozhodně se i ona zastavila. Jako by náhle nevěděla, jestli cesta, po níž právě s chlapcem šli, je ta nejkratší, která je včas dovede domů.
Autor: Miroslav Mráček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |