"Sudetoněmectví" je fenomén hodný pozornosti z mnoha důvodů. V současnosti můžeme na první místo klást příčiny mocenské a politické, ovlivňuje prostřednictvím tisku značnou část české společnosti, dalšími jsou na ně navazující ekonomické, spojené s restitucí majetku "vyhnaných" obětí českého bezpráví, popř. psychologicko-etické v protičeské "waffenpsychose" (vida, nakonec jsme zvítězili, práva vybojovali). Jako jev semiotický a kulturologický doposud nebylo patřičně analyzováno, byť ideologii revanšistickému hnutí a napojení některých disidentů na něj byla věnována systematická pozornost i v bývalém socialistickém Československu nebo Německu (nejen "západním"). O nový pohled se pokusili Eva a Hans Henning Hahnovi, badatelé v oboru novodobé historici, v knize SUDETONĚMECKÁ VZPOMÍNÁNÍ A ZAPOMÍNÁNÍ, kterou ještě před prázdninami vydala pražská Votobia. "Sudetoněmectví" je v jejich analytickém pojetí "ideologií, kulturněhistorickou tradicí a politickým hnutím, jež souvisejí intenzivněji s tradicemi německého národoveckého nacionalismu v okolních zemích než s českým světem" (s. 10-11). Sudetoněmecké dějiny "jsou proto dějinami německého národoveckého hnutí v českých zemích, nikoli dějinami Němců v českých zemích" (s. 10), jejímž konstitutivním elementem "se stalo dogma o tzv. národnostním boji" (s. 11), utlačované národnostní menšině v zemi barbarů, Švejků, smějících se bestií, chlípných nebo pasivních služek a vůbec podezřelých potomků slovanských kmenů, jež vyhnaly praobyvatele Čech a Moravy, tedy etnické Němce. Jak stojí v Katechismu pro sudetské Němce: "Celé území československého státu je stará německá země". (s. 80) Autoři nazývají svoji publikaci "pozváním na exkurzi do galerie sudetoněmeckých obrazů minulosti" (s. 7) a z výsledků jejich práce nebudou mít velkou radost početní nositelé "pochodně" landsmannschaftu, organizace překládané jako "krajanské sdružení", byť vhodnější překlad by zněl zemské souručenství. Kniha je opatřena velmi instruktážním "česko-německým slovníčkem národoveckého pojmosloví", v němž překlad ideologicky motivovaných slov a sdružených pojmenování jako Blut und Boden, Blutopfer, Stammesbrüder, Kamerad, Sudetenland, Urheimat ad. samozřejmě nalézáme. Vzbuzují negativní historické konotace nejen pamětníků.
Autory v jejich práci nevedla nějaká romantická láska k Čechům nebo k České republice. Nebyli vedeni čirým vědeckým idealismem, tedy ideou poznat pravdu, ať je jakákoli. Pragmaticky si uvědomují, že "jde o interpretace českých dějin, které jsou naprosto nevhodné pro současný česko-německý dialog" (s. 169). Ideologie "zemských souručenství" je opravdu vědecky neudržitelná, byť může být za určitých okolností politicky velmi efektní a efektivní. Vědecky a diplomaticky však diskredituje to, co spíše rezonuje v podtextu knihy, totiž že odsun Němců z Československa byl nehumánní, oběťmi transferu se stalo mnoho nevinných lidí: byl to tedy protiprávní akt (!). A jako protiprávní je třeba jej hodnotit, popř. napravit. Bohužel v tomto směru se oba autoři s ideologií "sudetoněmectví" shodují a zapomínají na fakt, že tzv. vyhnání bylo dalším pokračováním, spíše dozvukem než děsem, největší války v lidských dějinách, kterou nerozpoutali české Revoluční gardy... Na knize je místy znát, že Eva Hahnova byla dlouholetou vědeckou pracovnicí Collegie Carolina v Mnichově.
Nespornou předností knihy je fakt, že oba autoři prezentují sudetoněmecké mytologické konstrukce, jež se projevují systémem obrazů, symbolů, vyprávěnek a příběhů. Dobře argumentují, když vedle protičeských tendenčních národoveckých prací, akademických i mimoakademických, formálně vědeckých i veskrze propagandistických uvádějí i jiné příklady česko-německé, resp. česko-německo-židovské kulturní výměny. Vždyť v "meziválečné době k nim patřila nejen většina českoněmeckých intelektuálů, ale i velká část sociálních demokratů, k alianci s českým národem a demokratickým zřízením se přidalo židovské obyvatelstvo, mnozí aristokraté a všichni antifašisté ze všech vrstev německé společnosti v českých zemích" (s. 11-12). Opírají se mj. o podněty R. Fuchse, P. Eisnera ad., byť ponechávají stranou např. slovník Literatura s hvězdou Davidovou (1. sv. 1998, 2. sv. 2002) a četné další publikace, jež jsou literárněkulturní problematice věnovány. Autoři zevrubně analyzují práce i životní osudy autorů autorů jako Franz Jesser, Erich Gierach, Emil Lehmann, Wenzel Jaksch, Ernst Schwarz, Walter Brand či Eugen Lamberg (tamtéž), z nichž jsou mnozí prezentováni v českém polistopadovém tisku jako autority při výkladu česko-německých vztahů. Pracují s vybranými prameny, velmi dobře uvádějí např. citace dopisů, ukazují nacistickou minulost mnoha funkcionářů a stoupenců sudetoněmeckých spolků. Soudí správně, že kortešové sudetoněmecké ideologie (nebo jejích prvků) nemusí být jen etničtí Němci, ale i příslušníci jiných národů, včetně našeho.
Autoři byli částečně inspirováni "semiotickými esejemi" Vladimíra Macury, na něž se nejednou odvolávají. Hrozí však nebezpečí, vyplývající i ze samotné povahy "macurovské" intelektuálně hravé, avšak nepřípustně abstrahující strategie, totiž podcenění materiální základny sudetoněmectví, formování národní ideologie jako výrazu (třeba pokrouceného) národních potřeb, národního bytí. Formování ideologie národního obrození, českého, židovského (sionistického) a potažmo i německy menšinového (ovšem ve zvráceném zrcadle "sudetoněmectví") se také může jevit "semioticky" jako cosi nepatřičného. Kořeny jsou však podstatně hlubší a nelze je redukovat na "novodobé národovectví", jímž se ovšem může projevovat. Aniž bych jakkoli omlouval nehorázné požadavky tzv. Sudetoněmců, je třeba mj. zvážit, že "menšina v sústavnej sebaobrane a v snahe zabrániť prebiehajúcim asimilačným procesom vytvára si často silnejšie povedomie etnickej spolupatričnosti ako sám národ" (J. Zvara, Nová mysl 1969, č. 7).
Publikace je vlastně souborem esejů doprovázených ilustračními přetisky novinových titulků, obálek knih, ročenek, map, fotografií apod., což jí dodává na přesvědčivosti. Není torzovitá, ani v ní nenajdeme nadbytečně se opakující informace a soudy. Bohužel ji provází, pro dnešek typický, přezíravý vztah k odborné literatuře bývalé NDR nebo ČSSR. Problematice revanšistické, sudetoněmecké, odsunu atp. se věnovala dosti intenzivně, stejně jako problematice národnostních menšin, včetně německé. Česká, resp. československá historiografie v letech 1948 - 1990 pro ně - na dvě výjimky, J. Křena a V. Krále - neexistuje, jakkoli se distancují od prací disidentů typu J. Mlynárika, E. Mandlera, B. Doležala a samozřejmě od propagandistiky. Mohli bychom také mluvit o "zapomínání", abychom použili metafory obou autorů. Poválečná německá literatura v jejich pojetí znamená jen literaturu západoněmeckou. Jdou dokonce tak daleko, že soudí: "Konečně se distancovat od sudetoněmeckých historiografických tradic je proto neméně naléhavým úkolem pro historiky německé, jako se čeští historici musejí postupně zbavovat dědictví minulosti komunistické." (S. 119) V intencích i sudetoněmecké propagandy, která ochotně staví tzv. komunismus na úroveň fašismu. Podobně jako byl postaven na Smíchově pomník domnělým obětem tzv. komunismu, když byl předtím odstraněn pomník osvoboditelům Prahy v květnu 1945, nárokují i stoupenci "sudetoněmectví" pomník obětem "českého bezpráví a vyhnání", přímo v Berlíně. Hahnovi zapomínají, že sudetoněmectví nebylo jen militantně antisemitské, ale i antikomunistické, že komunističtí antifašisté patřili k prvním obětem hitlerismu, že "dědictví minulosti komunistické" je už konečně třeba přesně definovat, komplexně závěry zdůvodnit, jinak budou vystaveni výtkám, že kapitalistická společnost je autoritativnější, totalitnější, těhotná konflikty a válkami podstatně více než ta, která si říkala - velmi idealisticky - reálný socialismus. "Zbavovat se dědictví minulosti", to je věta nedůstojná historické vědy, mytologická, emblematická.
Přes jisté výhrady je ovšem třeba knihu doporučit našim čtenářům. Vždyť přináší mimořádně významný a u nás málo dostupný faktografický materiál.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |