Měsíčník Krkonoše vychází už 35 let. Od dubna je jeho hlavička doplněna a úplný název zní Krkonoše - Jizerské hory. Čtenářům se do rukou dostává tučnější časopis o rozsahu 48 stran, cena zvýšena nebyla, navzdory tomu, že žurnál vydávaný Správou Krkonošského národního parku vychází bez reklamních stránek.
   Důvody, proč redakce otevřela bratrskou náruč Jizerským horám, šéfredaktorka Zdeňka Flousková vysvětlila novým uspořádáním územně správních celků, které dělí krkonošský region na dva kraje - královéhradecký a liberecký, přičemž Liberecký kraj zahrnuje dosavadní Semilsko. "Pod společnou administrativní střechou se tak ocitají Krkonoše, na které je třeba pohlížet z historického, společenského i přírodovědeckého hlediska jako na nedělitelný celek, i Jizerské hory," napsala šéfredaktorka.
   Pro věrného čtenáře Krkonoš není překvapením, kolik se do časopisu "o přírodě a lidech", jak zní jeho podtitul, vejde kultury. V prvním společném čísle např. Zdeňka Flousková zve do Miletína za pokračovateli pernikářské tradice z rodu Karla Jaromíra Erbena, redakce připomíná letošní jubileum narození i úmrtí Ivana Olbrachta, rodáka ze Semil, a pokračuje v seriálu Krkonošská hudební zastavení. Tentokrát si všímá interpretačního umění Betty Hanušové, zpěvačky Smetanových oper v době života skladatele, která se provdala za Zdeňka Fibicha po smrti jeho první manželky Růženy. Jiří Havel pokračuje ve svém seriálu Jak jsem fotil Krkonoše, vzpomíná na svůj ostych, který mu v Domově spisovatelů na Dobříši zabránil oslovit tehdy už 93letou legendu československé krajinářské fotografie, Karola Plicku. Téměř dvě strany patří malíři - krajináři Lubomíru Dvořákovi, který svá plátna signuje uměleckým jménem Zvičina. Ve výčtu článků o krkonošské, podkrkonošské a nyní už i pojizerské kultuře je možné pokračovat. Zastavme se u malé literární perly - recenze bibliofilského vydání souboru črt Elišky Pilařové Co vy na to, pane Rais? s dřevoryty J. A. Pacáka. Známá krkonošská spisovatelka Marie Kubátová vyjadřuje nadšení nad knížkou a celé věty Kubátové by si redakce Krkonoš - Jizerských hor mohla vepsat do vínku. Podle Kubátové si Pilařová "pohrává s otázkou, co je to ´genius loci´, ona duše krajiny, v níž jsme se zakořenili tak, že slyšíme i hlasy těch, co se tudy brali, klopotili, potili se i veselili před námi. Krajina Krkonoš svou mluvící duši má: vždyť se tu člověk s danou přírodou navzájem obráběli, prorůstali se, člověk dal hoře zelené světliny a hora člověku náturu ´vyderžeť v každý nekleči´ - tak se to zrcadlí v jazykové zkratce".
   Možná není náhoda, že rozhlasová redaktorka Eliška Pilařová začínala právě v Krkonoších, horách i žurnálu. Jak o ní píše Marie Kubátová, "přišla do redakce s duší básníka, po léta tu vandrovala horami za jejich zákonitostmi i jedinečnostmi, v tisíci rozhovorech od starostů obcí po dožívající pamětníky - vejminkáře si mapovala život".
   Ovšem také slova Elišky Pilařové mohou být vytesána nad dveře redakce: Krkonoše - "pohoříčko všehovšudy sedmatřicet kilometrů na délku, ostrůvek Arktidy v moři evropských velehor". Měsíčník "o přírodě a lidech" je krásným ostrůvkem v moři českých žurnálů, povětšinou už proměněných v pouhé věšáky na inzerci. Je dobře, že časopis byl rozšířen, aby - řečeno slovy šéfredaktorky Zdeňky Flouskové - objevoval půvab obou pohoří, Krkonoš a Jizerských hor.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]