V lednu 2003 tomu bude 80 let, co zemřel Jaroslav Hašek a v dubnu uplyne 120 let od jeho narození. V tutéž dobu však také uplyne 30 let od chvíle, kdy režisér Antonín Kachlík odevzdal po několikaletém studiu materiálů scénář o posledních létech jeho života Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek. Za celá ta dlouhá léta se mu dosud nepodařilo prosadit film do realizace. Proto se rozhodl na počest významného výročí našeho mezinárodně nejúspěšnějšího autora vydat připravený literární scénář jako knihu, aby potenciální diváci jeho vysněného filmu si alespoň na základě přečtení textu mohli učinit představu, co svým filmem zamýšlel sdělit.
   Uveřejňujeme závěrečné dva obrazy scénáře, kdy ve chvíli umírání vzpomíná Hašek na svůj slavný předvolební projev před příznivci své Strany mírného pokroku v mezích zákona, v kterém ještě uprostřed hlubokého císařství vyslovuje své životní krédo, jímž se po celý život řídil, a které je svým obsahem ještě aktuálnější dnes než tenkrát.


   Obraz 109
   Černobílý materiál
   Haškův domek v Lipnici

   3. ledna 1923
   Je noc. Den ještě nenastal.
   U Haška v pokoji všichni spí. Jen Hašek má oči otevřené. A vidí, jak jeho dvojník - svědomí, sedící proti němu u nohou postele, náhle vstává a na rudoarmejskou uniformu z minulého obrazu obléká bílý rubáš. Hašek se ho tiše zeptá:
   - Co to děláš? -
   - Přišla doopravdy tvá chvíle, Jaroslave Romanyči, - usmívá se dvojník. - Rozluč se se životem! - navrhuje.
   A Hašek vzdychne:
   - To už jsem dávno udělal. -
   Dvojník - svědomí přistoupí těsně k němu a přátelsky mu oznamuje:
   - Máš už jenom chviličku času. Zúčtujeme spolu... -
   Hašek se nadechne a pokorně se zpovídá:
   - Nic jiných jsme spolu nikdy nedělali. Mám rád Ríšu, ty víš! Ale byl jsem na něj zlej! Mám rád Jarmilu. A taky jsem byl na ni zlej! I na Šuru jsem byl zlej. A ona, chudinka, se nebála jet s takovým zhýralcem ze Sibiře až sem! Byl jsem zlej na všecky lidi! byl jsem jim nevěrnej, utíkal jsem od nich, a oni se na mě zlobili, že jsem zrádce... Ale to všechno proto, že nikdo nechtěl uznat, že jsem spisovatel, že to umím... A toho je mi nejvíc líto... -
   Dívá se úpěnlivě na svědomí, co mu odpoví. A svědomí - dvojník přikyvuje:
   - Moc věrnej jsi lidem nebejval. To je pravda. Ale zůstal jsi celej život věrnej sám sobě a svýmu přesvědčení. Ti, co se na tebe nejvíc zlobili, se sami měnili podle větru, ve skutečnosti však zrazovali sami sebe. A proto ti nerozuměli... A takový odcházíš se mnou. Můžeš být klidný. -
   Odchází za Haškovu hlavu. Hašek ho ztrácí z dohledu, poněvadž nemá sílu se otočit. Zeptá se ho tiše:
   - Kam jdeš?! -
   Dvojník, tentokrát jako smrt, je laskavý:
   - Jdu udělat, co je mou povinností. -
   Hašek už ho nevidí, jenom slyší. Vzdychne si a zavře oči. Usmívá se. Vidí před sebou poslední vzpomínku:


   Obraz 110
   Barevný materiál
   Hospoda Na Smetánce

   Za předsednickým stolem sedí Opočenský, Kácha, Longen, Kuděj, Sauer, Toman, Förster a předsedající Dr. Novák.
   Sál je však tentokrát nabit k prasknutí, jako tenkrát, v oněch slavných dobách úspěchů Strany mírného pokroku v mezích zákona, jen s tím rozdílem, že nyní sedí v předních řadách všichni, kteří v průběhu děje vystupovali, v čele s policejním dozorem, jenž si vstoje dělá poznámky.
   Za řečnickým pultem stojí Jaroslav Hašek a temperamentně, jak mu bylo vlastní, pronáší svá poslední slova:
   - ...Poznal jsem na tý svý lidský pouti moc a moc různejch lidí a všichni chtěli to samý: svobodu. Jenomže to, co z nich každej chce, je něco úplně jinýho, než co chtějí ti druzí. A proto jsem přesvědčenej, že nejcennější, co člověk může v životě dosáhnout, není bohatství, ani moc, ale nezávislost vlastního ducha. A svoboda je právě v tý volbě. Chceš velký peníze? Musíš zaměnit svůj názor za názor toho, od koho ty peníze chceš. Stačí ti minimum? Pak od nikoho nic nepotřebuješ a můžeš si ponechat svůj vlastní úsudek. Seš nezávislej. A když tý nezávislosti zůstaneš věrnej celej život, dobře jsi žil, jsi-li zároveň snášenlivej i k nezávislosti všech ostatních!... -
   Během řeči prolne obraz do lipnické světnice. Všichni přítomní spí (Šura, lékař a Mařenka Špinarová, pomocnice u Hašků). Kamera po nich švenkuje a skončí na Haškovi.
   Tady obraz zmrtví. Kamera najede pomalu na detail šťastného výrazu Haškovy tváře.

   K o n e c

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]