Nevelkou recenzi na nemalou knihu (352 hustých stran) Václava Erbena, nazvanou O STRAŠIDLECH (Olympia, Praha 2002) píšu a vlastně nepíšu už pěknou řadu týdnů. Vždycky když nažhavím počítač, když kliknu v nabídce dokumentů na políčko Erben a když se na obrazovce zjeví pár slaboduchých řádků, které jsem před dvěma měsíci napsal, pak občas slovosledně i jinak zgruntu přeorával a včera zas změnil, znovu se do některého z těch dvanácti příběhů začtu, obrazovka po třech minutách marného čekání na další písmena nebo operace s textem potemní, tiše přejde na úsporný režim a já zas čtu a čtu, místo abych psal, směju se a trnu a žasnu, co ještě objevuju, co mi ještě minule nedošlo, zkrátka přímo předu blahem, asi abych učinil zadost svému jménu. Pan profesor Hrabák má jistě v ráji radost, jak se řídím jeho radami číst dvakrát a až potom o tom psát, ale upřímně řečeno já na jeho rady vzpomenu, snad ho tím příliš nezarmoutím, až pak, když je už na psaní pozdě, takže jen něco slov do recenze přidám, jiná zas přemístím, další vyhodím a počítač všemi předepsanými kroky zas zavřu a čtu si už jen tak.
   Dlouhým úvodním chozením kolem nechladnoucí, vůni dětství a domova neztrácející chutné pohádkově kypivé kaše chci říct jen to, že k opakované četbě člověka spíš než jeho učitelé může přimět autor, který hodně ví a hodně umí. Co Václav Erben ví? Asi vše možné z dějin a o tom, co a jak z nich v nás žije, i o tom, co a jak mohlo být jinak, než se traduje v učených knihách i v pověstech a pohádkách; co a jak nás v nich straší i těší. A co umí? Bez pomoci postmoderních rekvizit a kouzel, ba i bez dnes už mile známého a vlastně už klasického avantgardního čarování s textem dovede upoutat i udržet až do konce příběhů čtenářskou pozornost; prostě umí poutavě vyprávět, což je tisíckrát víc (a snad je to přímo opak) než jen bavit ve smyslu na chvilku zbavit se starostí a vlastně zabavit, konfiskovat drahocenný čas člověka.
   Erbenovo umění vyprávět je výsledek tvrdé spisovatelské práce po celá desítiletí a zrálo už v letech šedesátých a sedmdesátých ve velké detektivní sérii i apokryfních historických freskách, v příbězích s kapitánem Exnerem i v podvržených pamětech krále Jiřího z Poděbrad s šedou eminencí jménem Hynce Ptáček, nebo v rozmarném Trapném konci rytíře Bartoloměje. Na konci osmdesátých let se Erben našel v literárním druhu, jehož prvky jsou už dávno zjištěnou prapodstatou detektivky a v němž se dá rozvinout umění a dar smysluplné mystifikace: jeho Šest pohádek od Václava Erbena by bylo vzbudilo velký zájem a stalo se literární událostí, kdyby se nepsal zrovna letopočet 1989 a události neliterární nezastínily na dlouhou dobu vše a neodvedly na čas od literatury i Erbena. Ten se k pohádkovému šesteru z 1989 vrátil až po letech, napsal dalších šest pohádek a dvanáct pohádek vydal nyní pod jakoby nevinným názvem O strašidlech. Kdo nezná knihu z roku 1989, nerozezná ty starší pohádky od nových. Aby dnes zaujal, Erben nemusel nic (ale opravdu vůbec nic) měnit na textu pohádek už dříve vydaných a na vyprávěcím způsobu nových. Ty i ony vyznačuje vančurovská dobrá míra a člověčina, to nejcennější, co dává literatura lidem odjakživa a zvláště dnes, v čase mobilního umrtvování hřejivě lidské komunikace.
   K příběhům o rusalkách, které si zaúčinkovaly v televizi, o hastrmanech, kteří si zahráli v Jiráskově Lucerně i na Národním, o čarodějkách, pletoucích dráhy a hlavy vojenským pilotům, o duchu poručíka padlého v nesmyslné válce, který zaujme felčara i vojenského historika, i o zvláštních dnešních údělech permoníků a čertů přibyly nyní pohádky O duchu Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské, O dvanácti loupežnících, O sudu v Pekle, O čaroději Merlíkovi, O bezhlavém trakárníkovi a polednici, a též O hejkalovi - ve skutečnosti o naší kultuře i zlodějnách, o úpadku i moderní fruktifikaci vlohy a umu strašení a též (co jiného čekat od autora apokryfních pamětí) o tom, kdo vlastně a proč napsal Kroniku tak řečeného Dalimila. Jsou to všecko v prvním plánu legrace, ale za tou legrací demytizující, demaskující, myšlení a představivost provokující práce; je v tom všem síla kultury a kulturní paměti domova. Jako vždy zvědavý, zvídavý, zajímavé věci a lidi zaznamenávající Václav Erben napsal knihu O strašidlech, abychom se tolik nebáli, a tou knihou napsal asi své dílo nejosobnější, s rodným krajem nejspjatější.
   V předposlední pohádce svazku to sice říká melancholicky resumující hejkal, ale je to nepochybně vyznání autorovo: "Bylo to nesmírně zajímavé. Ale nakonec, člověče, mně se stejskalo po tomhle kraji, dodejme, po kraji, který je národní kulturou u nás snad nejpamátnější. Však také vstupní pohádka o duchu vévodkyně Zaháňské ústí v hold zakladatelce moderní české prózy, vyznívá jako pocta autorce novely Babička. Erben nikdy základ své tvůrčí jistoty, svůj kraj, kraj Němcové, Jiráskův, bratří Čapků, na delší čas neopustil, a i když rád pobýval u archeologů, divadelníků atd. jinde, jeho kapitán tam nejednou předváděl své vždy nablýskané střevíce i svůj vždy nabroušený jazyk i své umění suverénně řešit záhady v činech a povahách lidí - ale nyní knihou O strašidlech napsal dílo, v němž je doma jako nikdy dřív.
   Ke knize napsal doslov Erbenův krajan univerzitní profesor František Černý; ten na rozdíl od doslovářů často zbytečně vysvětlujících, co vlastně chtěl básník říci, potvrzuje, co pozornější čtenář nemohl u některých pohádek nepostřehnout a u celku nevytušit: že totiž ve všech vypravěčích (střídají se jako u Chaucera) Erben rozmarně portrétuje dvanáct svých přátel; prof. Černý dokonce jednoho po druhém identifikuje, prozrazuje jejich občanská jména a povolání. Kupodivu to vůbec neruší zážitek z četby - naopak. Upozorňuje to na důležité koření, které dává příběhům pikantní chuť a které co jakousi soukromou libůstku kritika a literární historie často bagatelizovala, měla za schválnosti. A ono to u Vančury, v jehož knihách potkáme krejčíka Teiga, doktory Závadu a Girgala a padne zmínka o velkém hříšníku básníku Nezválkovi, i u Erbena naší doby patří k jádru díla. Černého rozluštění životních předloh vypravěčů nebere vítr z plachet čtenářské zvídavosti, protože nejen v těch, kdož příběhy vyprávějí, ale také v tom, co vyprávějí, je mnoho jmen osobností, které patří do české kulturní historie. Jeden příklad za všechny: když profesor František Bílý (= Černý) vypráví o tom, jak se vystupování skutečných vodníků na prknech v Jaroměři jevilo kritikovi, který neměl o totožnosti hostujících ochotníků ani páru, je řeč o profesoru M. B. Tupilovi, a to, co se podává jako parafráze jeho soudu, je nádherná parodie na divadelní kritiku vůbec a na kritické způsoby hlavně filmového kritika profesora A. M. Brousila zvláště.
   Podtrženo a sečteno: Erbenova kniha asi nejosobnější je zároveň v dnešním světě, jemuž je zapotřebí denně připomínat a osvěžovat národní kulturní paměť, knihou významu skutečně mimořádného.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]