Toto je poznámka k jinak kvalitnímu a upřímnému článku Bohumila Motejla, otištěnému v Obrysu-Kmeni 37/2002.
   Je nepochybné, že spisovatel píše pro čtenáře, kterým chce něco sdělit a bylo by bláhové tvrdit, že píše pouze pro sebe; snaží se vyjádřit své názory, pocity a postoje v případné konfrontaci s objektivně danými událostmi a oslovit tak blíže neurčený okruh čtenářů, kteří ho buď akceptují, nebo se s ním (ideově) rozcházejí. Rozhodující je však především invence autora, nikoliv - a když tak pouze druhotně - jeho příslušnost k určité vrstvě, třídě či národu. Sekularizovaný čtenář pak s úctou čte dílo L. N. Tolstého, a vzdělaný měšťák by naopak neměl ignorovat M. Gorkého. I dnes se těší úctě levicových kruhů dílo J. Galsworthyho, popisující převážně život viktoriánské společnosti. Každý národ má své velikány, své Palacké, Jirásky, Čapky, Otčenášky i Hrabaly a další.
   Nesouhlasím s názorem, že levicově orientovanou českou kulturu (a já mám na mysli převážně literaturu a její čtenáře) lze definovat jen jako ty, co spolu chodí a mluví. Sám Blahynka přece píše o médiích jednostranné komunikace a manipulace, ovládané hrstkou držitelů moci.
   Zatímco ghetto je něco jako stavební uzávěra, izolace, u obrození jde o rekonstrukci, oživení všech složek kultury. Vždyť jde v podstatě o obranu nás všech (formálně svobodných), kteří chtějí víc vědět (a vidět) a přitom i čelit proudu jednostranných informací, vyčichlých reklam, zmanipulovaných tendenčních zpráv, lascivních akčních krváků, či tzv. novel. (Pojem novela je v tomto směru paradoxem, neboť by mělo ve skutečnosti jít o drobný prozaický útvar, vyznačující se sevřenou kompozicí a závěrečnou pointou, zpravidla bez epizodních postav.)
   Jde tedy o všeobecnou kritiku televizní, filmové, literární, hudební a výtvarné tvorby, preferované současným mocenským systémem, nikoliv o rezignaci a trpné čekání na okamžik, kdy nám konečně z nabídky plné balastu odpadne kupř. i něco z klasiky.
   Jestliže autor píše o naší kultivované mateřštině, má na mysli mateřštinu neodcizenou, mateřštinu Vančurovu, Nezvalovu, Seifertovu, Halasovu, Holanovu, ale i např. Divišovu a Kolářovu, stejně jako Florianovu a Sýsovu.
   To je ale pouze jedna strana téže mince, druhou je stránka drsné reality a utopie o krásném, opravdu našem časopise. Prozatím jde skutečně jen o krásný sen. Druhé národní obrození se (zatím) nekoná. Tím však není s konečnou platností řečeno, že se konat nebude. Záleží na nás všech - i na těch, kteří nesouhlasí s názorem, že manipulovatelnost médií je dána nacionalitou jejich vlastníků.
   Kromě toho - po opětovném přečtení Blahynkova článku - se domnívám, že autor neměl vůbec v úmyslu vydávat časopis pouze pro levicově orientované občany, ale vydávat časopis určený pro širší okruh čtenářů, kteří nesouhlasí se současnou neseriózností oficiálních (údajně českých) institucí, působících v oblasti kultury. Proto i český časopis, čistící kalné vody dosud protékající nerušeně našimi luhy a háji!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]