Ve stanici Hradčanská nastoupila do popovodňové, přeplněné a dusné tramvaje č. 25 mířící do Dejvic, domovské čtvrti armády, skupinka urostlých vojínů v maskovacích uniformách. Tramvaj jela a dívenky vracející se ze školy, ženy s nákupy, matky a penzistky spolu s ostatními cestujícími postupně umlkaly, jakoby se v nastalém tichu chtěly přesvědčit, zdali slyší správně, co si ti mládenci, pověření ochranou jejich životů a majetků, vlastně povídají, zdali je sluch neklame. Popravdě řečeno, vojáčci si o ničem nepovídali, nic si nesdělovali, jen se v podstatě navzájem neustále častovali názvy především ženského (neodpustím si upřesnění: šlo o označení začínající na "p" a na "k") a tu a tam i mužského (zde se svorně shodli na označení začínajícím na "č") přirození a nakonec vděčni za nastalé ticho přidávali na síle hlasu i na frekvenci oslovení. Před několika lety jsem něco obdobného zažil v metru. Tři hromotluci v tričkách bez rukávů, nejspíš aby mohli předvádět tetované bicepsy, se usadili na lavici, zapálili si cigarety a přítomným oznámili, že pokud se to nějakému "č" nebo "p" nelíbí, tak si to s ním rádi na místě vyřídí. Cestující do jednoho na příští stanici přestoupili do jiného vagónu. Armáda projíždějící tramvají svou čtvrtí měla sice bicepsy ukryté v rukávech výsadkářských uniforem, v tramvaji nekouřila, šlo však v podstatě o jeden a týž jev, který se nedá nazvat jinak než terorismus, snahu vyvolat v ostatních strach, který má pak v tom, kdo terorismus uplatňuje, zase vyvolat pocit vlastní síly a nenapadnutelnosti, v případě napadení pak jistotu vítězství. Šlo o jeden a týž jev s jedním podstatným rozdílem: strach cestujících v tramvaji, kteří se dívali do země s jistotou, že v případě protestu se jim dostane něčeho docela jiného než omluvy, vyvolávali právě ti, kteří by je měli, jak se za to občanům zaručili ti, co jim velí a co za ně zodpovídají, před terorismem chránit. Neodvážili se protestovat, i když věděli, že armáda je tu nejen k jejich ochraně, ale že je i reprezentuje a že mají právo dostatečnost či nedostatečnost této reprezentativnosti posuzovat a vyžadovat ji. Z verbálního terorismu v zářijové tramvaji č. 25 však především čpěla nedočkavost, aby už přišla chvíle, kdy bude možné týmiž výrazy doprovázet akce neverbální, za arogancí verbální se krčila naděje, že válka bude zanedlouho znovu považována za jedinou hygienu světa (nazval ji tak futurista Marinetti v oslavě fašismu) a jenom armády že budou určovat, co nečistota je, kde se nachází a jak má být likvidována. Aniž by se bralo na něco nebo na někoho ohled. Zkrátka za ustrnulého mlčení, jaké doprovázelo militární verbální hodokvas nebohých českých vojáčků v tramvaji č. 25.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]