Úvodem předestírám, že jsem ctitelem Pána prstenů. Málo knih mě ovlivnilo tak silně jako tato. Románová trilogie je bez diskuse jedním z pokladů evropské literatury. Je dílem mimořádně promyšleným a zpracovaným s neobyčejnou pilností. Jeho autor J. R. R. Tolkien (1892 - 1973) byl oxfordským profesorem anglické literatury, což je z celého textu patrné. Píle s jakou vytvářel mapy, písma a jazyky imaginárního světa je obdivuhodná. Až pedantická přesnost líčení děje a popisu míst je dokladem téměř vědecké přesnosti autora. Rejstřík, tabulky písem a chronologie na konci knihy dokládá, že dílo vznikalo celá desetiletí. Navíc bylo pouhým vrcholem ledovce, Tolkien k němu napsal celé stohy poznámek, vytvořil i starší dějiny bájné Středozemě, nebo vlastní mytologii či pohádky svého světa. Část z těchto doprovodných pramenů pak vydal po jeho smrti jeho syn v knize Silmarilion. Pán prstenů není však jen pouhou pohádkou pro děti a podivínstvím usedlého badatele. Je dílem obsahujícím i jisté filozofické poselství. Protože se jedná vlastně o politické dějiny bájné Středozemě, je myslím zcela oprávněná otázka, z jakých myšlenkových proudů Tolkien vycházel a nakolik mohou být myšlenky v něm obsažené inspirací pro moderní levici. Je mimo diskusi, že Tolkien byl ve svém založení hluboce konzervativní člověk, navíc velice silně nábožensky založený. Ovšem byl katolíkem, což znamenalo být v Británii příslušníkem menšiny, navíc občas diskriminované. Málo se totiž ví, že katolíci se v Británii vždy těšili jistému podezření z neloajality k trůnu a vlasti. Katolické náboženství bylo také v Británii náboženstvím chudých Irů - námezdních dělníků britských přístavů a staveb. Snad i tento fakt Tolkiena dovedl k sympatiím k malým a slabým, jež zaznívají v Pánu prstenů často. Tolkienovo křesťanství je cítit na stránkách knihy velice silně. Natolik silně, že někteří hovoří o Pánu prstenů jako o křesťanském podobenství. Postava Krista je prý rozložena do tří osob: Do Aragorna - krále vracejícího se do svého města - Jeruzaléma či Gondoru. Do Gandalfa, který vstal z mrtvých poté, co byl stažen do hlubin u Minas Tirith, a konečně do Froda, který nese prsten - břemeno, tak jako nesl Kristus svůj kříž na Golgotu.
Označil -li jsem Tolkiena za konzervativce, mám tím na myslí spíše antimodernistu a nostalgika středověké agrární společnosti. Tolkien by se podobal možná Edmundu Burkovi - konzervativci 18. století, ale nikoli už Thatcherové či Reganovi, pro které je konzervatismus nostalgií po kapitalismu 19. století s jeho neomezeným liberalismem, malými právy odborů a striktně třídně rozvrstvenou společností. Nicméně i od Burka se Tolkien liší: Zatímco ten prvý vyzdvihuje tradiční aristokracii, pro Tolkiena je ideálem rodová společnost vedená náčelníky - těmi nejstatečnějšími a nejušlechtilejšími, jakousi aristokracií ducha. V jednom rozhovoru uvedl na otázku, jakáže společnost by se mu nejvíc zamlouvala, že by to byla "neefektivní monarchie" - stát, v jehož čele sice stojí král, ale obyvatelé žijí ve svobodných rodech a občinách. Tato koncepce, byť silně ahistorická a nereálná, ukazuje zase na určité anarchistické rysy Tolkienova díla. Je také známo, že Tolkien byl předsvědčením hlubokým antikomunistou. Zem všeho zla v Pánu prstenů - Mordor - leží, jak jinak, na východě a představuje obludně dokonalou mašinérii zorganizovaného zla. Zemi, kde je úzká elita absolutních vládců a obrovské masy zbídačených a ovládaných otroků. Zemi, která je asi něco mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, tak jak měl Tolkien možnost o nich čerpat informace z tendenčních zpráv, které se Britům dostávaly v letech třicátých až padesátých. Vojsko Mordoru má "černé a rudé" prapory, autor nazývá tuto říši "Mocí" nebo "Temnou mocí", proti níž stojí "kapitáni západu". Zlé "Oko" jež neustále pátrá po Frodovi, zas může připomínat orwellovské "Velký bratr tě sleduje". Když popisuje konec bitvy, v níž Mordor podlehl, cítíme zde buď ozvěnu porážky nacismu, nebo případné "porážky komunismu", jak si ji Tolkien nepochybně přál: "Ti, kdo byli nejhlouběji a nejdéle v otroctví zla, kdo nenáviděli západ a přitom byli pyšní a smělí, se nyní sami sbírali k poslední obraně v zoufalé bitvě. Většina však prchala na východ, jak se dalo." (Návrat Krále, str. 200)
Tolkien se také nedokázal zcela oprostit od rasismu panujícího v Anglii v první polovině 20. století. Válka v Pánu prstenů není jen válkou filozofických kategorií dobra a zla, ale je i válkou rasovou. Ti zlí jsou skřeti (angl. orig. orks), nejnižší, tmavá a odporná rasa, navíc vykazující určité mongoloidní rysy. V Pánu prstenů si totiž existující rasy nejsou rovny - zatímco lidé jsou obyčejní (ovšem jsou to běloši), trpaslíci jsou menší, spíše manuálně zručnou rasou. Tajemná rasa elfů je také menšího vzrůstu, ovšem spanilá a kulturně velice vyspělá. Hobiti jsou malou přátelskou rasou, která snad má být karikaturou anglického venkovana. Je to prostý lid cenící si klidného života a dobrého jídla více než bojů a dobrodružství. Mnohým Čechům připomínají hobiti tak trochu i národ náš.
Tolkien nebyl ani v nejmenším ovlivněn marxismem. Proto je jeho uvažování hluboce antimodernistické, ahistorické a protiekonomické. V jeho popisu společností nehraje "základna" prakticky žádnou roli. Průmysl je něčím špatným, co otravuje vodu a zotročuje lidi. Proto je Mordor jakousi kvaziprůmyslovou zemí, zatímco "hodné" země jsou agrární. To, že je přesto Mordor poražen, lze pokládat za další důkaz naprosto antiekonomického myšlení Tolkiena. Přitom měl nepochybně dost příkladů z vlastní průmyslové Anglie, která v 19. století drtila společnosti agrární, navíc k poněkud realističtějšímu pohledu by nemusel přebírat Marxe, ale stačila by mu klasická ekonomie A. Smithe. Přesto všechno lze nazývat Tolkienovo dílo možná konzervativním, ale nikoli pravicovým. Jak se pokusím ukázat, najdeme v něm i dost levicových prvků. Pokud se snažíme číst Tolkiena levicově, musíme se ubránit přílišnému schematismu, který by vedl k mnohým ukvapeným závěrům. Podobného omylu se dopustil jeden britský literární vědec - marxista, když v knize Hobit viděl alegorii vzpoury bezzemků (tj. hobitů) společně s kvalifikovaným dělnictvem (trpaslíci) a inteligencí (elfové) proti kapitalistům představovaným drakem choulícím se na hromadě zlata. Za nejdůležitější levicový, resp. humanistický moment pokládám u Tolkiena základní tezi knihy - boj dobra proto zlu. Levicový básník a filozof Egon Bondy nabízí výstižnou charakteristiku Tolkienovy knihy: "Tohle dílo na mě působí především svým hlubokým ethosem. Po stránce literární má totiž celou řadu nedostatků, práce s jazykem je tam velmi vetchá, konstrukce příběhu a tak dál, zvláště ve třetím díle je řada formálních nedostatků, ale to morální poselství je tak silné a tak čisté a pro naší dobu tak apelativní, že člověk si musí sednout na prdel..." Boj dobra proti zlu je u Tolkiena bojem za svobodu. Nikoli práce, ale svobodný a radostný život člověka v přírodě je pro Tolkiena nejvyšší hodnotou. Pán prstenů je jednou velkou oslavou lidské svobody, ovšem nikoli svobody v liberálním smyslu, tj. především svobodně podnikat, ale svobody od strachu a bídy jako základní podmínky kvalitně prožitého života.
Důležité také je, že dobro je zde zastoupeno nejen silnými muži, ale i slabými a malými - hobity. Tolkien ukazuje, že pro dobrou věc je potřeba každé síly - silného a velkého, jako malého a slabého. A ten malý někdy dokáže udělat víc než zástupy silných. O dobrou věc je třeba se také pokoušet, i když není zdánlivě žádná naděje na její uskutečnění - jako se např. zdálo mnohým vytvoření socialismu v roce 1902 nebo 2002 pouhým snílkovstvím. Tento aspekt na Tolkienovi vyzdvihuje právě Egon Bondy: "Postava Froda roste před očima! Je to veliké mistrovské dílo: tato postava, která začíná z ničeho, vlastně z Tolkienových rozpaků - on ji tak nekoncipoval -, mu vyrostla pod rukama jako gigant, jako mravní příklad, který nelze přehlédnout. Poselství té knihy tam není expresis verbis, ale je čitelné na konci druhého dílu: jestliže je nějaká věc, která se musí udělat a je jenom jeden člověk, kterej to může udělat, tak ji musí udělat."
Ač by si to Tolkien nikdy nepřiznal, v Argornovi konstruuje vysloveně postavu profesionálního revolucionáře. Kým jiným je muž tohoto popisu?: "Téměř třicet let namáhavě pracoval proti Sauronovi, stal se přítelem Gandalfa moudrého, od něhož získal mnoho moudrosti. Podnikl s ním mnoho nebezpečných poutí, ale jak roky plynuly, častěji chodil sám. Jeho cesty byly tvrdé a začal vypadat poněkud sveřepě. Přesto se zdál mužům hoden cti jako král ve vyhnanství... Získal proslulost pod mnoha jmény. Jezdil ve vojsku Rohirů a bojoval za Pána Gondoru na souši i na moři; potom v hodině vítězství zmizel z vědomí lidí Západu a putoval sám daleko na Východ a hluboko na Jih, zkoumal lidská srdce, zlá i dobrá, a odhaloval skutky a úmysly Sauronových služebníků. Tak se nakonec stal nejhouževnatějším z živých lidí... Měl smutnou a přísnou tvář pro úděl, který na něm ležel." (Návrat krále, str. 309) Pokud čteme tyto řádky, jako bychom slyšeli charakteristiku Lenina nebo Ernesta Che Guevary.
Levicová stránka snad nejsilněji zaznívá i z řádek jeho knížky pro děti a jakéhosi úvodu k Pánu prstenů - Hobita. Lid na náměstí nespokojený s vládou křičí: "My chceme krále Barda! Máme už dost starců a počítačů peněz. Ať žije lučištník, pryč s lakomými pracháči!" (Hobit, str. 212) Tolkien zde staví ideál rovnostářské a charismatické monarchie proti buržoazní demokracii, která je pro něj především vládou boháčů. V jeho ideální monarchii je král volen a stará se především o chudé a slabé.
Pán prstenů čerpá z indoevropských mytologií, především keltských a germánských, ale je cenné, že nepřehlíží ani slovanské. Tolkien byl vzdělaný muž, který si vážil slovanské kultury, což u britských autorů příliš běžné není. I erudovaní britští historici, pokud vůbec píší o českých dějinách, čerpají obvykle z tendenčních prací sudetoněmeckého dějepisectví vyznačujícího se především pohrdavým tónem ke Slovanům jako periferii západu. Literát Tolkien Slovany uznává - jedním z hrdinů Pána prstenů je čaroděj Radagast. Do své knihy převzal i slovanský motiv "kůžoměnectví". Vlkodlakem je kladná postava Medděda z Hobita. Pod čarou poznamenávám: oblibu češství a levicovost Tolkiena také dokazuje fakt, že jednoho z hrdinů Hobita pojmenoval po místopředsedovi jisté české levicové politické strany - jedná se o Bálina.
Pán prstenů je i velice silný ekologicky. Podle mnohých patří popisy přírody k nesilnějším stránkám díla. Tolkien je milovníkem starých rozložitých stromů, některé tzv. Enti jsou dokonce živými bytostmi. Některá zvířata se také inteligencí vyrovnají "lidským" rasám. Na straně dobra vystupují v Pánu prstenů orli, na straně zla jsou zase vlci. Tolkienovi hrdinové žijí v těsném sepětí s přírodou, putují lesy, po horách, táboří zde a bojují. Příroda je jim spojencem proti zlu, ale někdy i překážkou, kterou je nutno zdolat. Na druhé straně je z Pána prstenů téměř vytěsněna sexualita, snad proto, že byl od začátku koncipován jako vyprávění pro děti.
Nepochybně společensky progresivní byl i dopad Pána prstenů na mladou generaci. Na základě této knihy vznikly tzv. hry na hrdiny, ve kterých se mladí lidé učí komunikovat s druhými, poznají důležitost takových vlastností jako je solidarita, odvaha či přátelství. Knihy a hry žánru fantasy také rozvíjejí v lidech fantazii, tolik potřebnou pro toho, kdo chce snít o lepším světě.
Ve světle těchto faktů pokládám za velký omyl, že nebylo umožněno vydání Pána prstenů před rokem 1989, ačkoli v Británii vyšel poprvé v letech 1954-55 a největší slávy se dočkal v letech šedesátých. V Československu bylo umožněno pouze vydání bezproblémového Hobita v roce 1988, zatímco Pán prstenů koloval v samizdatech. V českém prostředí se stal Pán prstenů bohužel často kultovní knihou pro antikomunistické, prozápadně orientované elity a snoby. Tak např. Pavel Bratinka vzpomínal, jak v ODA všichni Pána prstenů zbožňovali. Na počátku 90. let byl román poprvé vydán v češtině a rázem se stal kultovním i mezi tehdejší anglofilsky orientovanou mládeží z tzv. lepších rodin. Číst tehdy Tolkiena v originále bylo pokládáno za znak vytříbeného vkusu. Vznosná angličtina a prozápadní charakter, stejně jako neochota starého režimu knihu vydat, z něj učinila v Čechách bestseller. Časem však zájem opadl a kdyby nebylo reklamní masáže z minulého roku, navozené hollywoodskými reklamami, naplnil by Pán prstenů pravdivou poučku, že skutečné umění nepotřebuje přízně světské moci. Je možno říci, že pokud by nekoloval jako samizdat a vyšel v Československu v šedesátých či sedmdesátých letech třeba v paperbackovém vydání, jeho kult by nebyl zdaleka takový. Závěrem pokládám za nutné podotknout, že k úvahám o levicovosti Pána prstenů rozhodně nestačí shlédnutí jeho hollywoodského zpracování. I když se filmaři pouštěli do nesnadného úkolu a je vidět, že si dali mnoho práce, aby byla filmová podoba co nejvěrnější kopií skutečnosti, každý od začátku věděl, že skutečným fanouškům Tolkiena se bude film líbit velice málo, ať už bude jakýkoli. Pokud chce divák vidět velkolepé efekty připomínající spíš počítačovou hru než film, pak návštěvu kina doporučuji, pokud se ale chce zamýšlet nad tím, o čem Pán prstenů vlastně je, je nutné si přečíst knihu.
Autor: Stanislav Holubec
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |