Dvě novely předního izraelského prozaika Amose Oze (1939 v Jeruzalémě), z nichž první je nazvaná AŽ DO SMRTI (po ní je kniha, vydaná letos pražskou Pasekou, pojmenována), druhá pak Pozdní láska, spojuje na první pohled víc než jen autorství. Novela Až do smrti (přeložená Marianou Švecovou) čerpá tematicky z konce 11. století, z doby křižáckých výprav, druhá se odehrává v Tel Avivu patrně koncem 60. let. Hlavní postavou první z nich je "urozený pán", hrdý rytíř a fanatický idealista Guillaume de Touron. Jeho portrét utváří "zápisky" pseudoromantické postavy Hrbáče Clauda, stříbrovlasého vzdělaného mladíka, milovníka domácích koček a sběratele ženských šperků, jinocha tajemně melancholického a flagelantského, horoucího křesťana, ovšem též milovníka tělesných rozkoší. Vypravěč jeho "zápisky" jakoby cituje, jakoby empaticky parafrázuje či komentuje s analytickou, jemnou i hořkou ironií. Tento narator (nedistancuje se nijak zvlášť od autora, tedy Amose Oze) si ponechává svůj historický nadhled, s nímž líčí tragickou grotesknost feudálně křesťanského světa, jemuž vládne nábožensky ukotvený fanatismus. Pan Guillaume de Touron - podobně jako jím adoptovaný dědic Hrbáč - jest ztělesnění protikladů, intelektuálních paradoxů. Extrémů, jež se přitahují podobně jako protiklady v nějaké karikatuře teologické dialektiky. Supranaturalistické vidění Oz rád a zdařile, místy až s "gotickou" či spíše "barokní" silou evokuje; místy budí mylný dojem, že zobrazené dění je jeden jediný tematizovaný symbolický proud, "zázračné řízení boží". "Síla milosti", onen blouznivý, zbožný, a přitom nadmíru nebezpečný don Quijote, resp. jedna z možných významových variant dona Quijota, touží vyhubit nepřátelský rod (tedy židy), osvobodit z jejich "područí" Kristův hrob, a nakonec statečně zemřít, "aby jeho duše došla klidu" (s. 10) Smrt však najde ve vlastních rukou. Amos Oz tematizuje a akcentuje primitivní středověký antisemitismus, oděný do roucha primitivního středověkého antijudaismu, byť ten velel židy raději nezabíjet, ale učinit z nich - třeba násilnou cestou - křesťany, tedy lidi hodné spasení.
Místy můžeme text číst jako satiru, jako tragikomickou satiru na téma náboženské intolerance, zášti a chorobné podezíravosti. Protože se však osvobodivý smích jaksi nedostavuje, spíše mrzne na rtech (srov. scénu s židovským kramářem, kap. 7), je na místě jiná žánrová charakteristika, v níž by se uplatnilo Ozovo umění podtextu a indexového náznaku, bez nějakých hlubinných hermeneutických ambicí. Realistická metafora a metonymie jsou autorovy přirozenější zobrazovací postupy než duchovní symbolizace, jakkoli i ta je přítomná, zobrazovaná ideologie k ní přímo vybízí a dostává se jí největšího prostoru až na samotném konci, kdy se posledních devět zbědovaných postav mění v bílý proud na bílém pozadí, v páru a nejistý smír (s. 59). Svoboda a nevolnictví, život a smrt, láska a nenávist, Bůh a Ďábel mají k sobě tak blízko! Pravda a lež si vyměňují role a dělají z lidí šašky - v tom nejlepším případě: "Andrési, jsi mi tolik drahý, jsi můj milovaný žid, Andrési, a já tě musím zabít, abys zemřel." (s. 58) Bezuzdné vraždění odčiní modlitby a peníze, milosrdný déšť smyje krev a svěcená voda znovu svlaží půdu pro nová zvěrstva. Když není široko daleko na obzoru žádný žid, tak si ho musíme zhmotnit, abychom našli viníka neúspěchů. Novela je mistrnou ukázkou vypravěčského realismu, psychologického a "čechovovského", nesporně historického (minulost není jen stafáž, sbírka kuriozit nebo panoptikum kulturních mytogémat), a přitom naléhavě a aktuálně pravdivého (a umění by mělo být pravdivé, nebojme se toho slova), jakkoli od prvního vydání uplynulo více než 30 let a příběh je zasazen do doby staré téměř celé tisíciletí. Novela druhá (Pozdní láska, přeložená Lenkou Kvasničkovou) s tématem oné první dokonale koresponduje, byť je psána ich formou a jakékoli jiné hlasy jsou téměř eliminovány. Vypravěčem je "starý lektor, vysmívaný a úplně zbytečný", tak se hodnotí Šraga Unger, izraelský ideologický aktivista specializovaný na ruské židovstvo a bolševické protižidovské spiknutí. Postavička k politování, stará a nemocná, sama sobě odporná (!), pronásledovaná samotou a nenávistným komplexem, mocnějším než cokoli jiného. Žije, spíše živoří v malém telavivském bytě plném různých tiskovin, a také s plísní a hnilobou na zdi. Bývalý ruský komunistický revolucionář, chorobně podezíravý, sní a přednáší o nutnosti "židovské kontrakonspirace", nutnosti židovského spiknutí proti nepřátelům, zvláště komunistům (tj. bolševikům) a Slovanům. "Inu, jsme-li v nebezpečí, je dovoleno vše, nemůžeme si vybírat. Ano, musíme ty rudé nepřátele, ty vrahy židovského národa otrávit. Doslova otrávit. Jednoho po druhém. Vyhladit je." (s. 74) Opájí se obrazem izraelských tanků drtících sovětskou a polskou zemi, židovskými ponorkami brázdícími světové oceány, "demaskuje" záhubné působení agentů bolševické Moskvy. Hle, mýty vzniklé v dílně antisemitů, převzaté izraelským fanatikem, jen se změněným "nepřítelem"! Nepřipomíná nám to něco? Je směšný a tragický současně, osamocený a zbytečný. Nébich a šlemíl. Pravda, nikdo jej nebere (až tak) vážně, je postavičkou vpravdě tragikomickou, vzbuzuje soucit i posměch. Nemá moc vraždit, čímž se podstatně odlišuje od "vojáka Kristova" pana de Touron z novely první. Avšak mentalita obou aktérů je identická a stejně nebezpečná. Typizační úsilí, dnešní teorií a kritikou vysmívané jako bolševický výmysl, zde slavilo úspěch; Oz vytvořil relativně živý psychologický charakter a současně sociální typ.
Autor ukazuje, jak se antikomunismus podobá antisemitismu, jak se obě ideologie i mytologie prostupují, k jak identickým a místy až zvěrským psychologickým důsledkům vedou. A nemusí jít zdaleka jen o jejich vzornou symbiózu v éře tzv. nacionálního socialismu v Německu a následné války proti "podlidem". Oba koncepty najdou argumenty pro svou nenávist velmi snadno, např. tristní situace v Izraeli antisemitům jen nahrává. I literární postava Šragy Ungera má samozřejmě zkušenost s ruským antisemitismem, zná paradoxy ruské duše a dokáže je - poněkud zjednodušeně - tlumočit. Nemusíme ovšem "navštívit" telavivskou periferii a plesnivějící Ungerův byteček, abychom pocítili intelektuální plíseň. Stačí prolistovat některé české časopisy a knihy, z jejichž pohrdání a chorobného antikomunismu vede přímá cesta do Touronovy a Ungerovy náruče. Ostatně "Despekt", to je naše velké literární téma, v lecčems tragičtější a tragikomičtější než Ozovy literární postavy.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |