Viníci na vinici
Z jednoho soudku upíjíme, vysvětlují. Zní to příjemně, dodává to hrdosti a sebevědomí, že jsme uznáváni, respektováni, považováni za rovné.
Pravda, z jednoho soudku upíjíme. Všichni působíme družně a počestně, zdá se, že všechno je v nejlepším pořádku. Že by se vláda našich věcí opravdu vrátila do našich rukou?
Pro samou ochotu, družnost a rovnost nevidíme, že zatímco z jednoho soudku upíjíme, vykrádají nám vinici.
Možná si ani nepřipadají jako viníci. Vždyť jsou i tací, kteří jim nahrávají, bláhově či vypočítavě tleskají jejich počínání. Možná si ani nepřipadají jako viníci. Vždyť podle oficiálních prohlášení vykrádají vinici v náš prospěch.
Chodec
Pustou krajinou kráčel muž. Studený vítr mu hrál do pochodu na varhany holých větví. Mezi nízkými mraky chvílemi probleskl churavě bledý svit měsíce a zalil zarudlou, nehybnou tvář chodce, který něco nesl přes rameno.
Lopatu, rybářský prut, kytaru nebo pušku? To nikdo neví. Nikoho to nezajímá dodnes. Stejně tak není známo, odkud šel a kam, zda došel, zda se někam vrátil, zda se chtěl vrátit, zda neklesl uprostřed cesty.
Poslední verze není ovšem příliš pravděpodobná. Určitě by časem někdo našel lopatu, rybářský prut, kytaru nebo pušku. Věci totiž poutají zájem.
Věci ano.
Tichá vzpoura
Vybízejí k pokoře. Nabádají "nepokradeš" a zároveň natahují ruce po majetku. Vybízejí ke skromnosti. Poučují: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Žádají: Proste za odpuštění! Ale kolik krutosti po celá tisíciletí páchali v božím jménu? Kolika válkám žehnali - na obou stranách fronty!
Za vším cítíme všemocný, odpudivý, chorobný pach peněz, sloužících k posílení vlivu a moci.
Tak prrr, vážení! Koho máme prosit za odpuštění, a proč? My na nikom neparazitujeme, ničeho špatného jsme se nedopustili. Žádáme jen to, na co máme právo, co si zasloužíme! Být lidmi jako vy, se vším, co máte vy!
M y máme navíc pravdu.
Kvílení
Slyšíme kvílení...
Sanitka? Hasiči? Policie? Kdoví!
Zavřeme okno, aby nás ten drásavý zvuk nerušil. Ono také co jiného, není v našich možnostech a schopnostech pomoci. Spíš bychom přemírou ochoty a snahy překáželi. Neboť sanitka, hasiči, to jsou lidé na svých místech. Profesionálové.
Škoda, že nelze totéž prohlásit o účinkujících na politické scéně, která působí jako sjezd diletantů.
Slyšíme kvílení...
Je to na nás! Nepomůže žádná záchranná služba, sebeodvážnější hasičský sbor! Musíme sobě ku pomoci zasáhnout sami.
Než definitivně pohoříme.
Autor: František Uher
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |