Úvodní slovo z vernisáže autorčiny výstavy v galerii FUTURA
Podle kořání své duše V dubnu 1913 napsal Guillaume Apollinaire, ctitel Henriho Rousseaua, nedělního malíře, povoláním celníka na pařížské potravní čáře, nápis na jeho hrob:
"Drahý Rousseau slyš:
Propusť naše kufry přes nebeskou celnici
Vezeme ti plátna barvy štětce Nech otevřený vjezd
Ať konečně můžeš veškerý svůj drahocenný čas
Obětovat umění a jako když jsi portrétoval mne
Namalovat podle skutečnosti tváře hvězd..."
Henriho Rousseaua, jednoho z největších malířů 20. století, řadili kunsthistorici z nedostatku fantazie a z lenosti, neřku-li z pohrdaní, mezi tzv. naivní malíře.
Ve skutečnosti byl Rousseau všechno jen ne naivní. Velmistr může být naivní například stran honorářů (Rousseau vyměňoval své nesmrtelné obrazy za brambory), nikoli však v okamžiku, kdy se chopí štětce, a tento okamžik samozřejmě rozhoduje.
Samozřejmě ani Veroniku Schwarczovou nás nenapadne řadit mezi naivní malíře, i když ženám několik gramů naivity nepochybně sluší. Mohli bychom ji však omylem uložit do škatulky malířů nedělních. Tento termín vznikl v dobách, kdy lidé a malíři zvláště dobývali svůj vezdejší chleba v potu tváře po celý týden, volných sobot neznajíce. Myslí se tím přirozeně nikoli to, že si pro tvorbu vyhradili právě neděli, ale že jsouce v malířském řemesle nevyučeni, zabývají se jí ve volných chvilkách a navíc nezištně. Veroniku Schwarczovou rodinná tradice přinutila studovat medicínu. Ale jednou probuzená touha po malování, touha, kterou pochopí jen ten, kdo přitiskl nos k plátnu a vsál vůni čerstvého terpentýnu, ji odvedla od kostí, svalů a orgánů oděných do latiny, takže - jak sama přiznává - od roku 1991 prakticky nepřestává malovat.
Je tedy malováním posedlá a dovolte na tomto místě prohlásit, že tvořit lze jedině ve stavu posedlosti. Lhostejno, jak se projevuje navenek. Již vzpomenutý Rousseau při ohledávání vozíků vezoucích maso a zeleninu pro bezedné břicho Paříže aniž hnul brvou myslel na břicho své milované Jadvigy a na tygry číhající v šeru pralesů, jež on - svrchovaný tvůrce - zahlédl pouze na exotických pohlednicích. Ani Veronika nevypadá jako Viktorka z Babičky, naopak působí jako ryze praktická žena, ovšem jedině tenkrát, když se příliš nenakloníme k jejím očím jako k čerstvě vonícímu plátnu.
Za objekt své posedlosti zvolila krajinu. Již dobrý voják Švejk tvrdil, že nejsnáze se fotografuje nádraží, protože se nehejbá. A byla to nádherná mystifikace, neboť nádraží pulzuje reálným i potencionálním pohybem jako málo míst na tváři země. Rovněž krajina, byť neobydlená, je zabydlena živoucími bytostmi. Především ona sama žije, i když projevy krajinného života zaznamenají jen ti, kdo jsou schopni věnovat jí čas. Pak teprve rozeznají, že nedýchá pouze tráva, nýbrž také skály, jejichž doslova nebetyčná paměť je nepřeberným souborem stop kroků pomalejších než úprk desítek lidských generací. Navíc přidala rozměr možná nechtěně společenský, neřku-li politický (říkám politický, protože nepatřím k těm, kdo se osypou, sotva si politika lehne vedle umění), neboť maluje krajinu československou bez pomlčky. Bez pomlčky - nikoli spojovníku, nýbrž rozdělovníku, kterým naši kotlinu roztrhla na dva cáry krátkodechá lidská pýcha.
A teď už mlčím, neboť v krajině, i namalované, a tedy i v krajině Veroniky Schwarczové, si každý najde svůj koutek, v němž slastně spočine. Každý přirozeně najde jiný a nelze mu radit ani ho nutit. Jak to řekl velký český a židovský spisovatel a myslitel Jiří Langer: "Každý podle kořání své duše a podle zákmitu světů, jimiž právě té noci letěla jeho Země."
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |