Nedělní chudokrevná skvrna ubývajícího slunce soupeřila s přísně ohraničeným obdélníkem obrazovky, aby nakonec vše vystřídal zkalený smutek pondělního rána.
Vedl ji za ruku. Když uchopil pevněji její zápěstí, ucítil tlukot svého srdce. Vedl si ji jako blízkou budoucnost, které věřil i nevěřil, a hledal v ní podobu tamté dívky z druhého břehu, která - vytěsněna z oběhu po přesně vymezené trase - tu náhle zůstala sama jako opuštěná loďka ve vysychajícím stínu. Vedl ji za ruku, dnes málem své já, a hledal v ní podobu tamté dívky z druhého břehu, něco, co zůstalo na dně jeho svědomí jako mrazivá tříšť, která začínala již na mělčině, zatímco tady byla zadýchanost domova...
Přestože se mezi nimi vznášelo hebounké pírko odpuštění, v oku uvízlo smítko bolesti. Řetězovitý déšť vyťukával na hladině kruhové stopy překrývané dalšími, a z cípu vody zas vyrůstala zapomenutá mělčina...
Z dávnověku paměti, z dětství plného zelených pláňat, za průhlednou hladinou skla minulých let, přicházející den ředil noc na šerosvit. Světlo ještě váhalo mezi dnem a nocí: Tam, kdysi dávno, na předělu dětského snu a skutečnosti, tam kdesi dávno sídlilo opuštěné bezpečí.
Pták těkající po obloze tlumil předčasný smutek tohoto zkaleného dne a máváním křídel vylehčoval svoji nedostupnost...
Vstoupil do asymetrické básně, aby ji konečně našel, zdánlivě v čase oplocení, nevinnou a bezbožnou, aby se poznenáhlu stala tou v jeho srdci i jeho svědomím. Z holubice volnosti a lásky zůstalo jen vypadené pírko, to nepatrné málo, skoro nic, s jehož bělostí neomaleně laškoval naježený podzimní větřík, najednou i on obdivuhodně lehký, beztrestně se proplétající zástupem stromů vyhublých na kost.
Potápění léta, jakoby vytrženého z malířova pomačkaného bloku (méně čitelná skica pořízená v letu mezi odrazem a dopadem), bylo dokonáno.
Vstoupil do asymetrické básně se svou miniaturou bolestné prázdnoty, tak charakteristickou pro toto vycházející století.
Až andělští kohouti vykokrhají smrt, jejich kroky se ztratí tam, kde splývá hranice mezi snem a skutečností, kde je sen okradený o skutečnost a skutečnost zkrácena o mnoho let, kdy on mlčel, až jedenkrát nabral odvahu a sílu, aby alespoň jednou popolétl.
Autor: Svatopluk Kopeček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |